Článek
Za minulého režimu jsme si nejdřív museli vystát frontu. Teda někdy. Pokud jsme měli to štěstí a natrefili na nedostatkové zboží.
A co jím bylo? Skoro všechno. Exotickým ovocem počínaje a toaletním papírem a dámskými hygienickými potřebami konče. Tuhle jsem v jedné retro reportáži narazila na uvědomělou soudružku nám dobře známou z předrevoluční televizní obrazovky, která tvrdila, že nedostatkové zboží neshání, protože ho nepotřebuje. Takže místo toaletního papíru asi používala denní tisk. Ale co místo vložek, netuším.
Z nás, kteří se bez tohoto nezbytného tovaru neobešli, se tak stali frontoví bojovníci a nejvíce času jsme v této pozici trávili v předvánočním období. Nedostatkové byly kupříkladu i obyčejné suroviny na výrobu vánočního cukroví jako mandle, oříšky, rozinky, kakao. O fíkách a datlích ani nemluvě. Tady jsme měli výhodu my, obyvatelé severního pohraničí, neboť stačilo překročit hranice do tehdejší DDR = Německé demokratické republiky a všechno toto jsme koupili bez fronty v každém vesnickém krámku.
A taky jsme odsud vozili dětské oblečení a botičky. Jediným problémem byli celníci, jelikož naše nákupy obvykle obsahovaly zboží, které bylo zakázáno vyvážet. Ale co bychom neudělali pro radost našich dětí i nás samotných. Za tu chvíli strachu to stálo a pak měli jsme v autě své osvědčené skrýše, takže kompetentní čmuchalové nic nenašli.
A tady u nás doma pro změnu známé v obchodě. Já se kupříkladu mohla pyšnit sousedkou, prodavačkou v obchodě s ovocem a zeleninou, a to bylo terno! Když přišly banány, pomeranče, mandarinky nebo ananas, hned „žhavila drát“, to jest volala mi do práce, abych si přišla. Tenkrát bylo zcela běžné nakupovat v pracovní době, z kanceláře se dalo úplně v pohodě odejít. Když jsme vzali banány i šéfovi, ještě jsme dostali pochvalu. Kdo pracoval ve fabrice u pásu, měl smůlu, protože odpoledne po práci už nic nesehnal.
Zvláštní kapitolou bylo maso. Obvykle ho přivezli ve čtvrtek ráno, to už se před řeznictvím tvořila fronta krátce po šesté. V jiné dny jste mohli koupit jedině tak flaksu pro psa a konzervu, jinak háky zely prázdnotou. Zvlášť nedostatková byla svíčková, trvanlivé salámy jako třeba uherák, o vepřové panence nebo telecím jsme si mohli nechat jedině tak zdát.
Nejen potravin byl nedostatek, i spotřebního zboží, jak už jsem se zmínila v úvodu. Že byly podpultovkou třeba tvrdé Sparty, nebylo zas až tak kritické, na rozdíl od nedostatku toaletního papíru. A pokud už se vám ho podařilo sehnat, výsledný efekt byl obdobný, jako byste jezdili pozadím po neohoblovaném prkně. Když přišly dámské vložky, taky jako prkno, mohli jste si koupit jeden, někdy dva balíčky, takže pro ně chodily celé rodiny včetně pánů tvorstva.
A sehnat nějaký originální vánoční dárek, třeba v podobě gramofonové desky (předchůdce cédéček) s oblíbenými zahraničními interprety, to byl opravdu husarský kousek. Pokud jste neměli známé nebo známé známých, kteří se dostali na západ nebo jinam do kapitalistické ciziny, neměli jste šanci.
Pamatuji si jako dnes, když jsem se někdy kolem roku 1980 ptala otce, co by si přál k Vánocům. A co myslíte, že mi odpověděl? Gumičky do stěračů na auto. Ano, taky nebyly k dostání stejně jako další náhradní díly.
Na nové auto jste taky museli čekat, jenže ne ve frontě, nýbrž v pořadníku. Několik měsíců a třeba i let. A výběr? Škodovka nebo vozy z východního bloku, to jest Lada, polský Fiat, Wartburg, Trabant, Dacia. Toť vše.
Co auto, ono bylo problém sehnat i jízdní kolo. Když ho někdo z nás dětí dostal pod stromeček, to bylo panečku slávy! Ne horské, úplně obyčejné bez přehazovačky, na jakém by dnes nikdo nejezdil. Ale my byli štěstím bez sebe!
Ti největší borci sehnali i barevnou televizi, ale to jste museli mít dobré známé v prodejně elektra. Většinou jich přišlo tak málo, že se ani do běžného prodeje nedostaly. Pokud jste bydleli v sousedství vojenského prostoru obsazeného sovětskou armádou, tuto techniku jste vyšmelili od nich, ale vážila snad metrák a barvy měly jiné barvy, prostě Made in SSSR.
Ano, dalo se koupit i zboží ze západu, ale jen ve specializovaných prodejnách sítě Tuzex za tuzexové poukázky, takzvané bony. A tu přicházeli na scénu veksláci. To byli pánové (ženu jsem na tomto postu nikdy neviděla), kteří nenápadně postávali na frekventovaných místech ve velkých městech, hlavně v Praze a ve značně nevýhodném kursu vám za tehdejší koruny československé směnili tuto pseudoměnu, která nahrazovala tvrdou valutu. Kde ji brali oni, netuším a ani jsem po tom nikdy nepátrala, hlavně, že jsem si mohla koupit své vysněné džíny. A byly opravdu ze západu, nikoliv z Číny.
Taky se stály fronty na knížky nebo třeba na stavební materiál. Chtěli jste obkladačky do koupelny? Museli jste vzít ty, co zrovna přivezli. A že zelenou barvu nemusíte? Pak máte smůlu. A nové dveře do obýváku? Ty jsme sehnali od známého stavbyvedoucího. Zkrátka je odepsal, že se při výstavbě paneláku poškodily.
A tak bych mohla pokračovat ještě hodně dlouho. Pamětníci si jistě vybaví, co marně sháněli a na co stáli fronty. Tak si važme toho, co máme dnes.
