Článek
Cestovaly do práce, do fabriky s nepřetržitým provozem na dvanáctihodinovou směnu, jak jsem vyrozuměla z jejich debaty. Taky jsem se dověděla, že všechny jsou vysokoškolačky, ale bohužel ve svých oborech u nás nemohou pracovat, dokud nesloží zkoušku z českého jazyka a neproderou se byrokratickými postupy. Řeknete si, proč už ji dávno nemají? Víte, ono to není tak jednoduché: Zkuste se rozkoukávat v cizí zemi, dělat dvanáctky denní, noční, víkendy a přitom studovat! Naopak, patří jim můj obdiv, protože všechny do kurzu chodí, jen jim to kvůli náročným směnám trvá déle.
Taky si navzájem sdělovaly, co se právě odehrává v jejich domovině, jaká je situace na frontě, kde se vedou nejostřejší boje, která města v noci zasáhly ruské rakety či úlomky nepřátelských dronů. A kdo z jejich příbuzných a přátel padl v boji nebo zahynul pod troskami domu při raketovém útoku agresora. Věřte, to mi běhal mráz po zádech! Dál už jsem nevydržela jen poslouchat a jelikož se ukrajinsky domluvím, dala jsem se s Marií, Olenou a Natálií, jak se později představily, do řeči. A tak vznikl tento improvizovaný rozhovor:
Zajímá mne, jak jste v Čechách dlouho a jakým způsobem jste k nám přicestovaly?
Olena: „Já spolu s Marií a dalšími stovkami uprchlíků jsme přijeli hned na začátku války evakuačním vlakem přes Polsko až z Charkova. Strastiplná cesta trvala pět dnů a absolvovaly jsme ji vestoje v uličce přeplněného vagónu nebo vsedě na kufrech. Ani na toaletu se nedalo dostat, všude byli namačkáni lidé jako olejovky v krabičce.“ Jen pro zajímavost, dnes trvá cesta vlakem z Prahy do Kyjeva 22 hodin. A co vy, Natálie? „Já přijela autem taky z ostřelovaného Charkova na počátku války společně s mojí tehdy čtyřletou dcerkou.“
Nebála jste se a jak jste zvládla tak dlouhou cestu?
Sama nevím, ale strach o moji malou Natálku mne hnal kupředu, chtěla jsem ji dostat co nejdříve do bezpečí, ale nebylo to jednoduché, protože silnice byly ucpané a na hranicích jsme strávily mnoho hodin. I když tam už jsme se cítily vcelku bezpečně. Manžel zůstal na Ukrajině a jako člen dělostřelecké brigády bojuje za naši svobodu, abychom se všichni mohli brzy vrátit domů.
Tím jste mi nahrála na další otázku: Uvažovaly jste někdy, že byste v Česku zůstaly natrvalo?
Ozývá se trojhlasně: nikdy! „Až válka skončí, chceme domů, tam nás bude potřeba,“ pokračuje nejsdílnější Natálie. „Víte, my jsme doma vlastně pořád. Tady jsme fyzicky, ale duchem a myslí jsme stále s našimi blízkými, kteří odjet nemohli, s našimi partnery, kteří bojují na frontě, s našimi rodiči, kteří si vzhledem k věku už na tak dlouhou cestu netroufli.“
Přemýšlíte, že byste se vrátily domů dřív, než válka skončí?
Natálie: Já určitě ne, chci, aby moje dcera vyrůstala v klidné a bezpečné zemi. U nás doma se sice snaží dělat pro bezpečnost lidí maximum, protivzdušná obrana se neustále zdokonaluje, ale každodenní letecké poplachy a časté raketové útoky působí velice špatně na psychiku dospělých, natož dětí. Například v Charkově otevřeli podzemní školu v metru, ale já chci, aby moje dcera viděla z okna ve škole slunce, nebe a slyšela ptáky. Ne aby trávila celé dny v podzemí a poslouchala zbraně.
Jak se u nás cítíte a co vás tu překvapilo nebo zaskočilo?
Odpovídá Natálie za všechny: Cítíme se tu velice dobře, jsme velmi rádi, že jste nám poskytli azyl a vše potřebné k životu. Mnozí z nás přišli o všechno a vy jste ukázali svoji dobrosrdečnost a ochotu. Hodně jste nám všem pomohli v začátcích, kdy jsme neznali jazyk a nedokázali se orientovat ve vašich zákonech a úředních záležitostech. Mnohokrát vám děkujeme. Ano, vaše vstřícnost nás opravdu překvapila.
Olena odpovídá na druhou část otázky: Zaskočilo nás, že se vůbec neusmíváte, tváříte se otráveně a nedáváte najevo své emoce. A vůbec nevíme, proč? Radujte se z každého dne a važte si všeho, co máte. Věřte, vím, o čem mluvím.
Jaké jsou vaše nejbližší plány a cíle?
Marie: Co nejdřív složit zkoušku z českého jazyka, abych mohla pracovat ve své původní profesi jako fyzioterapeut. Místo mám, už na mne čekají, ale kvůli vašim zákonům zatím nastoupit nemohu.
Olena i Natálie přikyvují, mají to stejně.
Setkaly jste se někdy v Čechách s projevy rasismu nebo nenávisti?
Marie: Nevím, jestli bych to tak nazvala, ale jednou jsme čekaly s kolegyněmi v restauraci více jak hodinu na obsluhu, přestože lidé, kteří přišli po nás, byli již dávno po jídle. Asi se personál rozhodl, že Ukrajince obsluhovat nebude. Tak jsme šly jinam a tam to bylo v pohodě.
Přidá se Olena: Seděly jsem s kamarádkou na lavičce v parku a povídaly si. V tom šel kolem starší muž, zastavil se, cosi zamumlal a směrem k nám si odplivl.
Řeknu vám, při těchto slovech jsem se hodně styděla za náš rádoby civilizovaný národ, který se cpe do vyspělé Evropy, a přitom se někteří jeho zástupci prezentují jako neandrtálci.
Otázek by bylo ještě spoustu, bohužel půlhodinka v této velice příjemné společnosti utekla a musím vystupovat. Popřeji tedy svým milým nezlomným společnicím šťastnou cestu do práce, a hlavně brzkou domů, do země svobody a míru.
Tak co, ještě budete vykřikovat, že nám ukrajinští přistěhovalci berou práci a posílat je domů? Chtěla bych vidět, kdo z vás by za takovou nuznou mzdu pracoval nebo kdo z vás by žil v ustavičném strachu, že váš dům zasáhne ruská raketa. Naopak, z těchto statečných lidí bychom si měli vzít příklad.
