Článek
A mezi jejich oběťmi najdeme i významné osobnosti naší hudební scény, sportu i politiky. Pojďme si je nyní připomenout.
Za první tragickou leteckou nehodou se vypravíme do poměrně vzdálené minulosti, konkrétně do 12. července roku 1932. Tento den zahynul při letecké nehodě Tomáš Baťa, velice úspěšný československý podnikatel, obuvnický král a starosta města Zlína. Tehdejší denní tisk přinesl hned následující den tuto smutnou zprávu: „V úterý v 6 hodin ráno při odletu do Švýcar zřítilo se na Baťově letišti v Otrokovicích letadlo. Pilot Brouček zemřel ihned. Tomáš Baťa byl těžce zraněn a zemřel cestou do nemocnice.“ Tolik deník Národní politika z 13. 7. 1932.
A proč velice spolehlivý letoun Junkers F-13 havaroval? Byla příčinou chyba pilota, technická závada nebo nepříznivé počasí?
Kvůli špatným povětrnostním podmínkám, přesněji husté mlze a téměř nulové viditelnosti byl start letounu o hodinu a půl odložen. Pilotovi se opravdu letět nechtělo, ale pan továrník zjistil, že po cestě má být počasí dobré a pilotovi odlet zkrátka přikázal, aniž by tušil, že si tím podepsal ortel smrti.
Letadlo tedy vzlétlo, přestože se povětrnostní podmínky na letišti nezlepšily, ovšem po pár vteřinách se cosi přihodilo. Stroj se zřítil, rozpadl na tři kusy a příď se zaryla do země. Zda pilot ztratil v husté mlze orientaci a pokoušel se o nouzové přistání či z důvodu špatné viditelnosti zavadil o roh budovy, jak popisovali někteří svědci, se už asi nikdy nedozvíme. Jedno je však jisté: hlavním viníkem nebylo nepříznivé počasí, ale sám Tomáš Baťa, člověk bez pilotního vzdělání, zato s velkou pravomocí, který vydal onen nesmyslný příkaz k letu.
Za další tragickou leteckou nehodou, při níž přišlo o život šest muzikantů z doprovodné kapely Evy Pilarové, se podíváme do roku 1973. 19. únorový den tohoto roku krátce po desáté hodině dopolední měl přistát na pražském ruzyňském letišti zbrusu nový letoun TU-154 společnosti Aeroflot na pravidelné lince z Moskvy. Na jeho palubě bylo 87 cestujících a 13 členů posádky.
Piloti dostali povolení k přistání na dráhu 25, ale už tam bohužel nedoletěli. Asi kilometr před jejím prahem letadlo z neznámých příčin sklopilo příď a přibližně 500 metrů před začátkem ranveje narazilo do země. Rozpadlo se na několik částí a okamžitě začalo hořet od paliva, které unikalo z utrženého křídla. Za dvě minuty od nárazu bylo již celé v plamenech.
V troskách a ohni přišlo o život 66 lidí (62 pasažérů a 4 členové posádky). Mezi nimi šest vynikajících muzikantů z doprovodné kapely Evy Pilarové, kteří se vraceli z turné na Kubě. Byli to mladí velice talentovaní hudebníci ve věku od 24 do 32 let. Přežil jediný, baskytarista Petr. A Evu patrně zachránil její šestý smysl, neboť se rozhodla, že si pobyt na Kubě prodlouží o dva dny a poletí do Prahy přímou linkou, nikoliv přes Moskvu.
O této havárii s tragickými následky se tehdejší tisk zmínil pouze dvěma větami. A příčina? Ta nebyla zveřejněna nikdy. V oficiální zprávě vyšetřovací komise uvedla, že vzhledem ke značnému poškození letounu nárazem a následným požárem, nebylo možné stanovit příčinu nehody.
Jenže to nebyla pravda. Příčinou bylo selhání lidského faktoru, tedy chyba pilota. V troskách letounu byl totiž nalezen přepínač, kterým se ovládá poloha výškového stabilizátoru. A ten nebyl nastaven na přistání, nýbrž na normální let. Tudíž mělo letadlo při klesání k ranveji tendenci klopit příď dolů a stalo se neovladatelným.
Zkrátka, soudruzi chtěli celou záležitost zamést pod koberec, vždyť to bylo sovětské letadlo a posádka z téže země. Zapomněli však na jedno: Pravda vždycky vyjde najevo.
Pravda vyšla na povrch i v dalším, pro naši zemi velice smutném případě. Byla to však dlouhá cesta, neboť nehoda se stala v Rusku a stroj, který havaroval, byl jejich výroby. A jak víme, Rusové mají dodnes tendenci překrucovat fakta, kamuflovat a svádět vinu na druhé.
Pojďme se na tragickou havárii třímotorového proudové letounu JAK-42D, při níž zahynuli tři vynikající čeští hokejisté, podívat podrobněji.
Byl krásný slunný den 7. září 2011 a v ruské Jaroslavli se místní hokejový tým, v jehož kádru byla řada cizinců včetně Čechů, chystal na cestu do hlavního města Běloruska Minska. Tam měl odehrát první zápas nové sezóny KHL. Na palubě letounu sovětské výroby bylo 37 pasažérů včetně 3 Čechů a 8 členů posádky.
V kokpitu velel velice zkušený kapitán Andrej Solomencev a na postu druhého pilota mu sekundoval neméně znalý Igor Ževelov. Ano, byli to piloti s dlouholetou praxí, ovšem na tomto typu letounu byli nováčky. Předtím létali na stroji JAK-40. Oba typy letounu si byly velice podobné, ale pár odlišností se přeci jen našlo. A to byl právě kámen úrazu, ale nepředbíhejme.
JAK-42 se rozjíždí po ranveji, ale nějak se mu nechce. Přestože motory běží na plný výkon, pilotům se nedaří odlepit letadlo od země a konec dráhy se nezadržitelně blíží. A piloti místo toho, aby přerušili vzlet, řití se po dráze dál a doufají, že se jim přeci jen povede odpoutat od země. Bohužel se jim to nedaří, dráha končí a letoun pokračuje v šílené jízdě po travnaté ploše za ní.
Nakonec přeci jen zvládnou dostat stroj do vzduchu, ale letí příliš pomalu a nízko. Podvozkem zachytí o anténní stožár na letišti, čímž ještě více zpomalí, tudíž ztratí vztlak a dva kilometry od konce ranveje letadlo padá do řeky Volhy. Nárazem o hladinu se roztříští a okamžitě vypukne rozsáhlý požár, živený obrovským množstvím leteckého paliva.
Tato tragédie si vyžádala 44 lidských životů včetně tří českých vynikajících hokejistů a skvělých lidí: Karla Rachůnka, Josefa Vašíčka a Jana Marka. Mezi oběťmi byl také Slovák Pavol Demitra. Náraz a následný požár přežil pouze palubní mechanik a jeden ruský hokejista. Ten však na následky těžkých zranění po pár dnech v nemocnici zemřel.
A příčina tohoto neštěstí, které zasáhlo hokejové fanoušky po celém světě? Tak ta je hodně dlouho velkou záhadou nejen pro veřejnost, ale i samotné vyšetřovatele. Jediný ze svědků, palubní mechanik, jim nepomůže, neboť je v bezvědomí a letoun roztříštěný na tisíce kousků v řece. Po několika dnech se jim podaří nalézt černé skříňky, ale také příliš světla do případu nevnesou.
Motory do poslední chvíle pracovaly, klapky a sloty byly vysunuty, letoun nebyl přetížený a žádnou technickou závadu odborníci nenašli. Tudíž zbývala jediná možnost, a sice selhání lidského faktoru nebo-li chyba pilota. Ale jaká, to vyšetřovatelé netuší. Tak provedou rekonstrukci letu na simulátoru a zjistí, že zvýšení rychlosti bránila jakási brzdná síla.
Jak už jsem se zmínila, piloti měli letitou praxi na předchozím typu letounu, ale tento nový ještě neměli zažitý. A jednou z jeho odlišností oproti starému byl způsob ovládání brzdových pedálů. U staršího typu měli piloti stále celou plochu chodidla položenou na pedálu, kdežto u nového sešlápli pedál pouze v případě, pokud opravdu brzdili nebo ovládali směrové kormidlo, jinak měli mít nohy na zemi.
Pilot si zkrátka neuvědomil, že sedí v novém typu, přitáhl knipl, opřel se do pedálů a neštěstí bylo na světě. Čím více se snažil zrychlit, tím více brzdil. Ve výsledku nebyli hlavními viníky piloti, ale jejich letecká společnost, která je dostatečně neproškolila a nevycvičila.
A jestlipak byl někdo za smrt 44 lidí potrestán?
Náměstek generálního ředitele společnosti Jak Servis, který odpovídal za výcvik a kvalifikaci pilotů, byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Jenže mezitím přišla prezidentská amnestie a odsouzený si neodseděl ani jeden den.
Rusko bylo a je zemí s nejvyšším počtem leteckých nehod, z nichž mnohé se nikdy nedostaly na veřejnost. Kdyby nebyli na palubě členové známého hokejového klubu včetně hráčů ze zahraničí, zůstala by tato nehoda asi také navždy utajena.
A za posledním případem se vypravíme na Aljašku, kde 27. března 2021 zemřel po pádu vrtulníku český miliardář Petr Kellner. Nad tragickou havárií stroje Airbus AS350-B3 společnosti Soloy Helixopters, která si vyžádala 5 lidských životů, dodnes visí řada otazníků. Pojďme se na ni tedy podívat podrobněji.
Petr se spolu s přáteli tohoto osudného sobotního odpoledne věnoval extrémnímu lyžování, přesněji sjezdu na lyžích po seskoku z vrtulníku. Pilot vystoupal se strojem do výšky přibližně 1900 metrů, přistání na horském hřbetu se mu na první pokus nepovedlo a snažil se ho zopakovat. V tom se dostal do takzvané bílé tmy, způsobené létajícím sněhem, zvířeným od rotoru. Následně ztratil orientaci, začal couvat, narazil do skály a zřítil se až do údolí.
Z vyšetřovacího spisu vyplývá, že stroj byl po technické stránce v naprostém pořádku. A řádně vycvičený pilot by měl v bílé tmě bez problémů přistát podle přístrojů. Jenže Zachary Russell, který vrtulník řídil, vůbec neabsolvoval výcvik přistání na horském hřebenu pro tento typ stroje a neměl všechny předepsané zkoušky. Například přezkoušením z letu podle přístrojů, to jest za snížené viditelnosti, měl projít každý rok. Ale poslední zkoušku absolvoval před 14 měsíci.
Stručně řečeno, pilot pro tento typ letu neměl potřebnou kvalifikaci. Proč ho tedy letecká společnost nasadila? To se asi už nikdy nedozvíme. Stejně tak, jako odpovědi na další otázky, které by rádi znali především pozůstalí po obětech. Jednou z nich je, proč pomoc přišla až po více jak dvou hodinách od havárie? Podle vypovědi jediného přeživšího, bývalého českého reprezentanta ve snowboardingu Davida Horvátha, byli po nehodě tři pasažéři naživu, včetně Petra Kellnera. A kdyby přišla pomoc včas, přežili by. Jen pro doplnění, v místě panoval třeskutý mráz -17°C.
Naprosto selhal jak provozovatel vrtulníku, tak firma zajišťující adrenalinové aktivity, neboť ti jsou povinni uvědomit záchranáře, pokud se jim posádka vrtulníku 30 minut nehlásí. A jednoduše se na to vykašlali. Také samotný vrtulník je vybaven nouzovým lokalizačním vysílačem, který by se měl v případě nehody spustit. Ten ovšem nefungoval.
A ještě jeden faktor přispěl k této tragické havárii. Místa pro přistání na horských hřebenech mají vybírat lyžařští instruktoři, kteří terén dokonale znají. Jenže ti dva, kteři byli na palubě inkriminovaného vrtulníku, byli pod vlivem drog, takže jejich rozhodovací schopnosti byly asi prachbídné.
Vdova po Petru Kellnerovi, který mimochodem žil ještě dvě hodiny po nehodě, podala na provozovatele vrtulníku žalobu. I když, co je to platné, žádné rozhodnutí soudu lidem životy nevrátí.
Doufejme, že o takovýchto nehodách budeme již jen číst v historických materiálech a vzdušný transport bude čím dál tím bezpečnější.
V článku použity informace z těchto zdrojů:
https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/nehoda-petr-kellner-chyba-pilota-skoleni-drogy-vrtulnik-hory-aljska_2309300500_vtk
https://zoom.iprima.cz/zajimavosti/video-letecka-tragedie-lokomotiv-jaroslavl
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/nehoda-tu-154-nezkuseni-piloti-v-novem-tupolevu-zpusobili-smrt-66-lidi-298248
https://zlin.rozhlas.cz/je-znamo-ze-tomas-bata-zahynul-pri-padu-letadla-jak-a-proc-se-stala-tato-7564486
