Článek
Koncem 70. let minulého století šly opravdu první domy k zemi. O deset let později se měla tato čtvrť proměnit ve výkladní skříň úspěchů socialismu, jak velkokapacitní sídliště z betonových krabic nazývali tehdejší mocipáni. A zdaleka neměla být jediná, k dalším částem Prahy se dostaneme později.
Než se přesuneme do poslední čtvrtiny minulého století, kdy se začaly plány přestavby naší metropole realizovat, podíváme se na skok ještě hlouběji do minulosti, a sice do roku 1865. Tehdy se na úpatí vrchu Vítkov začaly budovat zásluhou architekta a stavitele Karla Hartiga vícepatrové činžovní domy a dnes bychom řekli občanská vybavenost, tj. koloniály a hospůdky. Všichni jejich neopakovatelnou atmosféru známe z filmů pro pamětníky.
A právě ty měly o sto let později ustoupit socialistické architektuře. Byly totiž i se svými poněkud drsnými obyvateli a avantgardními umělci trnem v oku vládnoucí garnituře. A tak v roce 1971 přijal tehdejší městský výbor KSČ usnesení o asanaci Žižkova. Zanedlouho byla pro tuto oblast schválena takzvaná stavební uzávěra, což v praxi znamenalo zákaz veškerých stavebních prací včetně oprav. Domy tak začaly chátrat, zatékalo do nich, netěsnila okna, nešlo zamykat dveře… Samozřejmě, to byl záměr. Vedení města se totiž domnívalo, že tím pádem budou nájemníci s radostí vítat stěhování do nových bytů na právě dokončovaném mamutím sídlišti Jižní Město.
Jenže to se soudruzi přepočítali. Zdejší obyvatelé, kteří se na Žižkově narodili, vzájemně se znali a tvořili vlastní komunitu, se stěhovat většinou nechtěli. Ale co naplat, museli. Pro seniory to byla cesta do pekla. Nikoho v novém bydlišti neznali a hlavně, často tam bloudili, tak se řada z nich uzavřela před světem ve své garsonce a naprosto ztratila sociální kontakty. Asi si domyslíte, jak to s nimi dopadlo.
Původně mělo být zbouráno například i Masarykovo nádraží. Nejen bourat, začalo se i stavět, ovšem s velkými problémy. Tehdejší stavbaři totiž neuměli postavit paneláky v kopcovitém terénu. A proč? Neměli žádné zkušenosti, neboť do té doby stavěli na rovině. Největší úskalí představovaly jeřáby, které potřebovaly rovnou plochu. Takže se nám výstavba poněkud protáhla a nakonec bylo dokončeno jen několik domů v okolí Komenského náměstí a zástavba na Olšanském náměstí. Zajímavé, o století dřív bez vyspělé techniky neměli stavbaři s výstavbou ve svahu vůbec žádný problém.
Koncem 80. let se objevily první protesty proti další etapě výstavby. Skupině mladých architektů se dokonce podařilo publikovat na toto téma článek v jednom z tehdejších časopisů.
Jak jsem se zmínila v úvodu, Žižkov neměl být jedinou čtvrtí, jejíž historická zástavba měla zmizet z povrchu zemského. Kupříkladu byla zbouraná stará Libeň a za oběť panelovým monstrům měl padnout i starý Břevnov, Smíchov, Strašnice, Karlín a část Vinohrad.
Naštěstí tento šílený proces obnovy zastavila sametová revoluce a následné restituce. A tak můžeme dodnes v naší metropoli obdivovat umění dávných architektů a stavitelů a nasávat atmosféru minulých staletí.
Zpracováno na základě těchto materiálů: https://praha.camp/magazin/detail/cinzaky-versus-panelaky-proc-se-v-minulem-stoleti-rozhodlo-o-asanaci-zizkova-a-jaka-ctvrt-ho-mela-nahradit https://prazsky.denik.cz/zpravy_region/likvidace-spatneho-bydleni-z-burzoazni-republiky-pavlace-na-zizkove-sly-k-zemi-20190517.html https://www.idnes.cz/praha/zpravy/zizkov-demolice-komunismus-sidliste-panelak-praha-asanace.A190926_504280_praha-zpravy_zaz https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/zizkov-neni-harlem-asanace-mela-pred-40-lety-zmenit-sveraznou-ctvrt-v-sidliste-94059
