Článek
Pojedeme z Pardubic do České Lípy a omrkneme i nádraží v Přelouči, Kolíně, Poděbradech, Nymburku a Mladé Boleslavi. Tak si namasírujte svaly, za chvíli vyrážíme.
Vítají nás Pardubice, město perníku, Velké pardubické, Zlaté přilby a jedné historické nádražní budovy z 50. let minulého století, která zrovna prochází kompletní rekonstrukcí, stejně jako celé nádraží. Paráda, již od vstupu do haly vidím eskalátory. Ale jak přijdeme blíž, nadšení opadne. Nejezdí. Prý jen chvilkový výpadek, patrně v souvislosti se stavebními pracemi kolem. Máme počkat. No jo, jenže to by nám vlak taky třeba ujel. Takže nezbývá než klopýtat po schodech do podchodu s kufrem v ruce a stejně tak absolvovat cestu vzhůru na nástupiště, odkud nám jede rychlík směr Praha. Uf, mám dost! A to jsme teprve na začátku. A teď mě fakt už asi klepne! Ani ne minutu po tom, co jsme s vypětím sil vylezli nahoru po svých, se eskalátory rozjely. No nic, snad se povozíme jinde.
Nastoupíte-li v příští stanici, to jest v Přelouči, rodném městě legendárního herce Františka Filipovského, čeká vás česká klasika pro zdatné jedince: schody – podchod – schody – perón. Ale zato na tomto malinkém nádraží najdete jednu raritu! Čisté toalety, kam se vejdete i se dvěma kufry. Klíč vám za patřičný poplatek zapůjčí v pokladně a na použití WC vám dokonce vytisknou i jízdenku.
A jedeme dál, plni očekávání, jaká překvapení nám přichystá železniční uzel Kolín, kde budeme přestupovat na rychlík do České Lípy. Kdepak, netěšte se, žádné překvapení se nekoná. Opět absolvujeme klasický železniční čtyřboj, to jest: schody - podchod - schody - hala. Ano, bohužel musíme až do haly. Na monitorech v podchodu sice náš toužebně očekávaný vlak najdeme, nikoliv však číslo nástupiště, z něhož odjíždí, tudíž nám je tato informace, víte na co… A máme chvíli čas, tak se tady trošku porozhlédneme. Kdysi tu bývaly nevábné toalety, podíváme se, jak vypadají nyní. Dámu s deseticentimetrovým útržkem toaletního papíru za 8 korun nahradil turniket a je tu vcelku čisto. Jinak vše při starém a manévrování s kufrem ve stísněném prostoru si v ničem nezadá s automobilovou jízdou zručnosti. Ale viděla jsem horší…
No nic, konec kochání, popadneme kufry a razíme si cestu davem na nástupiště. Poslední kolínské schody a už mi docházejí síly. A v tom kde se vzali, tu se vzali dva andělé-mladíci asi kolem dvacítky, bafli naše zavazadla a vynesli je nahoru. A jak rychle se objevili, tak rychle zmizeli, ani jsme jim nestačili poděkovat. A nebo už máme z únavy halucinace a byl to jen přelud? To je fuk, hlavně, že jsme ve vlaku a míříme na sever.
Následuje krátká zastávka v lázeňském městě Poděbrady a totéž v bledě modrém. Lázeňští pacienti, což bývají většinou starší lidé s omezenou hybností, musí od vlaku taky hezky po schodech. Třeba je to záměr v rámci rehabilitace.
A než se rozkoukáme, přijíždíme do stanice Nymburk, hlavní nádraží. A opět jako přes kopírák, ba ještě horší. Rozhlížím se kolem dokola a marně přemýšlím, kudy se sem dolů dostal kropicí vůz, když sem vedou jen schody? Proč zrovna kropicí vůz? Protože v podchodu jsou louže a dobrých 14 dnů nepršelo. Teda, jestli se té odporné díře dá říkat podchod a jestli ty louže jsou voda, opravdu nevím. Procestovala jsem řadu zemí včetně Balkánu, ale takový hnus jsem neviděla ani tam. Po tomto nechutném zážitku jsem nabyla přesvědčení, že nás na dnešním poznávacím zájezdu již nic horšího potkat nemůže.
Náš Šinkanzen si spokojeně vrní a šine si to rovinou k Mladé Boleslavi. Zatoužíte-li vystoupit v této stanici a úspěšně zvládnete seskok z vagónu, máte vyhráno, neboť zde žádné peróny, schody ani podchody nenajdete. Tady se totiž nádražní hodiny zastavily kdesi uprostřed minulého století. A ani se nedivím, ve městě automobilů asi nikdo vlakem nejezdí. A pokud snad ano, bude ve skvělé fyzické kondici.
Raději se přenesme z historie zpět do současnosti. Náš motoráček funí do kopce a my míříme krásnou zvlněnou lesnatou krajinou do cíle naší cesty, města Česká Lípa v podhůří Lužických hor. Vítají nás tu naši přátelé a příjemné, čisté nádraží. Na konci každého nástupiště je k dispozici výtah, který nás sveze do podchodu a po pár metrech narazíme na další, kterým se dostaneme nahoru do nádražní haly. Ano, takto si představuji nádraží evropské úrovně na regionální trati.
A vítěz dnešní tour? Česká Lípa. Malé, ale čisté, přehledné a hlavně bezbariérové nádraží. Pardubicím paradoxně ubrala pár bodů právě probíhající rekonstrukce, ale věřím, že po ní se nádraží ukáže ve své plné kráse a funkčnosti. A ostatní? No comment!
Takže, když vlakem, tak jedině bez zavazadel. Ta pošleme Českou poštou a vyzvedneme si je za pár dnů na zpáteční cestě v místě podání. Ale o tom zase někdy příště.
