Článek
Havárii vojenského letounu Aero C-3A (Siebel), k níž došlo 12. května 1953 a naštěstí při ní nikdo nezemřel ani nebyl zraněn, můžeme směle označit za nejkurióznější leteckou nehodu na našem území a troufám si tvrdit, že i ve střední Evropě. Ostatně, posuďte sami.
Poválečná léta v tehdejším Československu se nesla ve znamení obrovského rozmachu letecké dopravy. A s ním vznikla potřeba nových mladých pilotů a dalšího, jak civilního tak vojenského leteckého personálu. Takže vojenské letecké školy a učiliště rostly jako houby po dešti. Jedním z nich bylo i Letecké spojovací a šturmanské učiliště v Chrudimi. A právě o něm, respektive jeho cvičném letounu s tříčlennou posádkou, bude nyní řeč.
V onen osudný květnový den roku 1953 prováděla posádka letounu Aero C-3A, kterou tvořil pilot poručík Milan Alušič, navigátor poručík František Izák a radista podporučík Rudolf Verner, běžný cvičný let jako mnohokrát předtím.
K plnění úkolů daných pro tento den odstartovali z mateřské základny krátce po osmé hodině ranní do výcvikového vzdušného prostoru Skuteč. Zde měli trénovat stoupání, mírné i ostré zatáčky, skluz, spirály a hadovitý let.
Po dosažení výšky jeden tisíc metrů začali provádět ostré zatáčky. Při třetí z nich, respektive při jejím vybírání se letoun náhle stal neovladatelným. Vůbec nereagoval na pohyb řídící páky a letěl dál stejným směrem i ve stejném náklonu přibližně 30 stupňů.
Sice se jednalo o cvičný letoun s dvojím řízením, ale bohužel ani druhé nereagovalo. Pilot s řídící pákou zápolil, seč mu síly stačili, avšak záhy zjistil, že veškerá snaha je marná a dal členům posádky rozkaz k opuštění stroje. Všichni tři úspěšně přistáli na padácích v okrajové čtvrti Skutče poblíž vlakového nádraží. Nikdo z posádky ani na zemi nebyl zraněn.
Tady by mohl příběh končit, jenže místo toho nabral na dramatičnosti. Letadlu se na zem nechtělo a rozhodlo se, že bude pokračovat v neřízeném letu. Pět tun vážící stroj unášelo proudění vzduchu dál na východ. A jak je možné, že nespadl? Vždyť letoun z druhé světové války určitě nebyl vybaven autopilotem. To ne, ale fyzikální zákony působí na všechna letadla stejně, je úplně jedno, zda jsou moderní nebo předválečná.
Jakmile měl letoun tendenci padat, sklopil příď a tím zvýšil rychlost. Tak se zvýšilo proudění vzduchu pod křídly, to jest vztlak a stroj začal opět stoupat. Po chvíli stoupání znovu rychlost klesla, příď se sklonila a tak stále dokola. I když se dostával postupně níž a níž, uletěl tímto způsobem celých 80 kilometrů.
Svoji pouť ukončil až nárazem do země v obytné čtvrti v Šumperku. Zde se zdroje informací poněkud rozcházejí, některé uvádějí, že se letoun zřítil na dům, jiné, že skončil na zahradě. V jednom se všechny prameny shodnou. Při této kuriózní letecké nehodě, jejíž příčinou bylo přetržení táhla řízení, nedošlo k žádnému zranění ani ztrátám na životech. A s největší pravděpodobností se jedná o nejdelší nepilotovaný let motorového letadla u nás, který trval 75 minut.
Bohužel, pilot Milan Alušič zahynul o čtyři roky později ve stíhacím letounu MiG-15 na letišti v Milovicích, když nezvládl přistání při návratu ze svého prvního nočního letu.
Současné vojenské i civilní letouny jsou vybaveny nejmodernější technologií a sofistikovanými přístroji, které snižují riziko nehody na minimum a cesta vzduchem je stále nejbezpečnějším způsobem dopravy. Tak vzhůru do oblak!
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
http://www.leteckabadatelna.cz/havarie-a-sestrely/detail/255/
https://bruntalsky.denik.cz/z-regionu/letoun-plachtil-80-kilometru-v-sumperku-se-zritil-mezi-domy-kdo-to-pamatuje-2020.html
