Článek
To je číslo oficiálně potvrzené kompetentními orgány, skutečné je mnohonásobně vyšší, neboť o řadě nezvěstných dětí nejsou dostupné žádné informace. Dodnes se podařilo vrátit zpět do rodné země pouhých 396 chlapců a dívek. A o jejich těžkém osudu a složité cestě domů si nyní povíme víc.
Ruští agresoři se zaměřili převážně na chlapce a dívky školního věku z nízkopříjmových vícedětných rodin a matky samoživitelky z okupovaných oblastí, povětšinou z menších vesnic. Zneužívali důvěřivosti rodičů a pod záminkou ozdravných rekreačních pobytů na Krymu nebo v ruských dětských táborech, je dostali tam, kam potřebovali. Bohužel, spousta rodičů jim předala děti zcela dobrovolně v dobré víře, že pro své potomky udělali to nejlepší: poslali je do bezpečí a na prázdniny k moři, což by si sami nemohli finančně dovolit.
Jenže z původně avizovaných 21 dnů pobytu v rekreačním zařízení se staly měsíce i roky. Záhy rodiče zjistili, že naletěli a neposlali své děti na krátkodobý pobyt, nýbrž trvalý. Začali se obracet na policii a hledali instituce, které jim s návratem dětí pomohou. Ano, děti opravdu žily v táborech, ovšem nikoli v ozdravných, nýbrž převýchovných. Nepřipomíná vám to něco? Ano, historie se opakuje.
Zdaleka ne všechny se tam dostaly touto cestou, mnoho z nich bylo doslova uneseno z domova, školy i z ulice, to třeba při útěku před postupující okupační armádou v prvních měsících války. Často se jednalo o sirotky, o něž se starali prarodiče, děti z dětských domovů a internátů. Například babičce Marii doslova před očima ukradli vnoučata ve věku šesti a osmi let, s nimiž prchala na jaře 2022 z okupovaného Chersonu. Dodnes netuší, kde se nacházejí a zda jsou vůbec naživu. A proč utíkala s babičkou? Protože oba rodiče jsou vojáky z povolání a od začátku války bojují na frontě.
Rovněž pouze s babičkou žil desetiletý Nikita, sirotek, kterému se poštěstilo a nedávno se vrátil domů. Toho pro změnu unesli ze školy na okupovaném území, jelikož se odmítl podvolit ruským učitelům a projevoval ve škole své vlastenectví. Nejprve jemu a babičce vyhrožovali a když odmítl zpívat ruské písně a velebit Putina, prostě ho odvlekli do Ruska. Babičce se podařilo spojit s charitativní organizací „Save Ukraine“, která vyhledává deportované děti a organizuje jejich návrat na Ukrajinu. Její ředitel Mykola Kuleba říká, že má často při vyprávění navrátivších se dětí a teenagerů problém zadržet slzy, neboť jejich příběhy jsou plné násilí, psychického teroru a krutých trestů.
Vrátit zpět rodičům se podařilo i malou Sašu, které v době zavlečení do Ruska byly necelé tři roky. Svoji maminku, kterou neviděla víc jak dva roky, nepoznala.
Téměř po dvou letech mohla znovu obejmout svoji matku, vojenskou zdravotnici i dvanáctiletá Margarita. Ta skončila v ruském táboře na Krymu, když byla její matka na frontě těžce raněna a ležela v bezvědomí v nemocnici. Když se probrala, zjistila, že její dcera se nevrátila ze školy domů, kde žila společně s prarodiči. To musel být hrozný šok!
Před pár měsíci se zpět do vlasti vrátilo pět dětí z Mykolajevské oblasti, sirotků z internátní školy, která se na počátku války dostala pod silnou palbu okupantů a byla prakticky srovnána se zemí. Tyto děti se jakoby zázrakem zachránily ve sklepě, kde se skrývaly téměř bez jídla a s minimem pitné vody tři měsíce. Pak je vyslídili okupanti a deportovali do ruského výchovného tábora. Složitou cestou přes Gruzii se organizaci Save Ukraine povedlo dostat je zpět do jejich vlasti.
A jak taková převýchova na „vzorné“ ruské občany vypadá? Veškerá konverzace a výuka zásadně v ruském jazyce, z ruských učebnic, o ruských spisovatelích, politicích a „rašismu“. Samozřejmostí je zpěv ruských budovatelských a válečných písní a vojenská příprava. Dětem je vštěpováno, že neexistuje jiný než ruský národ a jakmile se dopustí sebemenšího prohřešku, například odmítnou zpívat ruskou hymnu jako dvanáctiletý Roman, neminou je tvrdé kázeňské tresty, například 15 dnů na samotce – místnosti 2×2 metry bez oken.
Do ruského tábora, který neměl s odpočinkem pranic společného, se dostala i dcerka paní Veroniky, kterou teroristé unesli, když pobývala v Chersonské oblasti u svého otce, s nímž je její matka rozvedená. Více než rok neměli rodiče o dceři žádné informace. Až ze sociálních sítí přes známé, se paní Veronika dověděla, že její Natalia byla deportovaná na Krym.
Čtrnáct dnů na cestě, tisíce kilometrů, překročení hranic pěti států a 16 ukrajinských dětí se opět podařilo vrátit jejich rodičům. V této skupině je i Andrij, čtrnáctiletý syn Oksany z Chersonu. „Co uděláš prvně, až přijedeš domů,“ ptá se ho reportérka Rádia svoboda. „Obejmu všechny blízké a dám si pořádnou večeři od maminky.“
Všechny deportované děti bohužel takové štěstí nemají. Podle slov Andrije, jen v táboře, kde pobýval on, zůstává na „převýchovu“ minimálně stovka dětí. A takových táborů jsou stovky. Nikdo z nás si nedovede představit, jaká muka musejí prožívat rodiče, když netuší, jestli ještě někdy uvidí své děti.
Několik dětí z těch, kterým se poštěstilo znovu vkročit na svoji rodnou zem, vypovídalo o zvěrstvech, jaká na nich byla páchána v ruských deportačních táborech, i před Kongresem Spojených států amerických a v německém Bundestagu. A ani jedno oko posluchačů nezůstalo suché.
Zbývá jen doufat, že se podaří dostat domů všechny děti a tyto hrůzy se již nikdy nebudou opakovat.
Zdroje: https://youtu.be/Mhd_hPrdURwsi=4Gil0n1M9QKD1pS8
https://youtu.be/T3Whxvi8avs?si=kytN6G7avUrDV3fv https://youtu.be/so_wkpFKtc0?si=X18usUUJ1EkN-Etx
