Článek
Jeden z nejpodivuhodnějších se odehrál v malé vesničce nedaleko francouzského města Saint-Sernin-sur-Rance na počátku 19. století a vyvolal velké pozdvižení.
Místní obyvatelé najdou ve vsi malého chlapce, který se vůbec nechová jako člověk. Je špinavý, zanedbaný, nahý, nerozumí lidské řeči, chodí po čtyřech, vydává záhadné skřeky a na každého vrčí jako pes.
Nevědí co s ním, ale je jim ho líto, tak se ho ujme jedna místní vdova. Vezme ho domů, vykoupe, obleče a nakrmí. Jenže za dva dny najde jeho lůžko prázdné, jakoby se po něm slehla zem. Čas od času se objeví ve vsi zvěsti, že ho kdosi spatřil v lese ve společnosti vlčí smečky.
Nevím jak tenkrát, ale dnes nemáte šanci uvidět vlky ve volné přírodě. Přestože tu opět žijí, jsou velice plaší a zachytí je maximálně fotopast.
Ale zpět k našemu chlapci. Po několika letech se v sousední vesnici objeví tento divoký hoch znovu. Tentokrát končí pro změnu v sirotčinci, ale je s ním velká potíž. Odmítá nosit oděv, neumí chodit na toaletu a je obrovský problém se s ním nějakým způsobem domluvit. Často utíká a ostatní děti se ho bojí.
Záhy se však informace o existenci chlapce údajně vychovaného vlky, dostane mezi vědce a lékaře, kteří ho chtějí vyšetřit, pozorovat a převychovat. A tak se vlčí dítě ocitá v Paříži a dostává jméno Viktor.
Jestli si myslíte, že ho od této chvíle čeká radostný život v hojnosti a mezi milými lidmi, hluboce se mýlíte. Lékaři provádějí s ubohým chlapcem kruté experimenty. Fyzické tresty jsou na denním pořádku, polévají ho ledovou vodou a dopují sedativy. Dosti svérázné výchovné metody, že?
A čeho páni vědci dosáhnou? Jedině tak zvýší chlapcovu agresivitu. Po několika letech se Viktor přeci jen naučí porozumět lidské řeči a používat pár slov. Nikdy však nedostane šanci plně se rozvíjet a učit se jako normální děti. Zbytek života stráví spíš jako pokusný králík. Umírá v roce 1828 a nikomu nechybí.
Musel ale přeci mít nějaké rodiče. Po nich pátrali již zaměstnanci sirotčince, leč marně. Přestože toto zařízení občas navštívili rodiče, kteří se sháněli po svém zmizelém dítěti, nikdo z nich se k Viktorovi nehlásil. Možná ho odložila svobodná matka, rodiče zemřeli nebo byli tak chudí, že se o něho nemohli postarat.
Ještě větší záhadou zůstává, jak dokázal malý hošík v divočině přežít. Vždyť lidské tělo není uzpůsobeno na pobyt venku v zimě, nemáme srst ani termoregulační systém divokých zvířat. Ale nebylo mu nakonec v té přírodě líp?
Tento a řadu podobných příběhů najdeme naštěstí již jen v historických záznamech nebo ve filmu a doufejme, že tomu tak bude navždy.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://www.dotyk.cz/publicistika/vlci-chlapec-20191114.html
https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/viktor-z-aveyronu-obavane-vlci-dite-i-nebohy-lidsky-pokusny-kralik_173966.html
https://g.cz/zahada-vlciho-ditete-viktor-z-aveyronu-neznal-zakladni-hygienicke-navyky/
