Článek
Můžete například sdílet a šířit na sociálních sítích či mezi svými přáteli, kolegy nebo spolužáky informace o humanitárních sbírkách a kontakty na jejich organizátory, podrobnosti o mezinárodních fondech pomoci či zprávy přímo od vojáků z fronty, v nichž zmiňují, čeho se jim nedostává. Pak nabude vaše často bezcílné scrollování po displeji zcela nový rozměr, pomůže potřebným a ještě vás bude hřát příjemný pocit u srdce.
Nebo můžete být nápomocni ukrajinským uprchlíkům přímo ve vašem městě, kupříkladu při hledání práce, lékaře, školy či školky pro děti. Někteří přišedší dosud tápou v našem byrokratickém systému při vyřizování úředních záležitostí, neboť z domova byli zvyklí zařídit téměř vše online. Stačí poradit, nasměrovat je na správný úřad nebo si s nimi jen tak popovídat, aby viděli, že tu nejsou sami. I pár vět bude mít blahodárný účinek na jejich psychiku, zvláště pokud ve své vlasti přišli o všechno, co celý život budovali, nebo dokonce v této kruté válce ztratili své blízké a u nás začínají od nuly. To si asi nikdo z nás nedovede představit. Že neumíte jejich jazyk, vůbec nevadí, určitě vám budou rozumět i česky.
A pokud máte dostatek času, odvahy a toužíte po adrenalinových zážitcích, můžete se vypravit přímo do centra dění, kde je dnes každá ruka vítaná a dobrovolníky přijímají s otevřenou náručí. Nezáleží na tom, jestli budete vyrábět zákopové svíčky, maskovací sítě, rozvážet humanitární pomoc nebo pomáhat při obnově a úklidu poničených domů. Práce pro každého se určitě najde. Tento poznávací výlet zvláště doporučuji našincům, kteří stále tvrdí, že na Ukrajině žádná válka není, uprchlíky nazývají ekonomickými migranty a posílají je domů.
Ano, pamatuji, na začátku války se někteří z vás také zapojili do humanitární pomoci, ba dokonce vítali obyvatele válkou sužované země s úsměvem na tváři. Jak šel čas, nadšení postupně opadávalo a najednou jsou tu občané této těžce zkoušené země nežádoucí? A na nás, kdož jim pomáháme, se díváte skrz prsty. Vážení, situace se nezměnila, změnili jste se vy.
A jakým způsobem tedy podporuji Ukrajinu, její nezdolný lid a armádu? Na samém počátku války jsem se zapojila do organizování humanitární pomoci v našem městě – sběru ošacení, drogerie, hygienických potřeb a díky znalosti ruštiny a ukrajinštiny jsem pomáhala uprchlíkům překonávat jazykovou bariéru při vyřizování úředních záležitostí a odbourávat strach z neznáma. A posléze jsem začala pravidelně přispívat ukrajinské armádě na pořízení průzkumných dronů prostřednictvím sbírek, které organizuje kapitán největšího letounu světa AN 225 Mrija, zničeného okupanty v prvních dnech války, pan Dmytro Antonov, úžasný charismatický člověk s velkým srdcem. Činím tak dodnes a budu pokračovat, dokud bude třeba.
Nijak se s tím netajím a rozhodně se za to nestydím, i když mi nedávno jedna postarší dáma do očí vpálila, že bych měla. Ještě si při tom odplivla a tento akt komentovala velmi silnými výrazy, které zde nemohu publikovat. Jednak nesnáším vulgarismy a pak, článek by rozhodně neprošel výstupní kontrolou. A víte, co je paradox? Tato pamětnice určitě zažila osmašedesátý, kdy nás také přijela „osvobodit“ Sovětská armáda a hodlala tu zůstat na věčné časy a nikdy jinak. Tato nerudná dáma by patrně změnila názor, kdyby její vnuci museli narukovat a se zbraní v ruce bránit naši vlast před stejnými okupanty.
Bohužel, není se svým názorem jediná, „Putinovců“ se zatemnělými mozky je u nás dost. Občas se scházejí na Václaváku a maskují se za protivládní demonstraci. Jejich počínání absolutně nechápu. Pokud nebudeme Ukrajinu a její armádu podporovat stejně, jako to dělá celý civilizovaný svět, máme co nevidět okupační vojska u nás na dvorku. A tentokrát opravdu na věčné časy. A to chcete? Myslím, že jednou stačilo, tak se konečně probuďte. Tahle válka není záležitostí jednoho národa na východě Evropy, ale nás všech!
