Článek
Let probíhá naprosto standardně a nic nenasvědčuje tomu, že se za pár okamžiků změní v obrovské drama. Je mlhavo a padá mokrý sníh, což viditelnost ještě snižuje. Ale letiště v Ruzyni vybaveno systémem ILS (Instrument landing system), to jest zařízením, které umožňuje přesné přiblížení a přistání podle přístrojů i za snížené viditelnosti. Tudíž letadlo může bez problémů přistát i za nepříznivých povětrnostních podmínek.
Posádka TU-134 správně nakonfigurovala letoun na závěrečnou fázi letu a z řídící věže dostává povolení k přistání na dráhu 31. V tuto chvíli piloti netuší, že na stejné dráze se pohybuje ještě jeden letoun, obrovský turbovrtulový Il-18, který roluje na vzlet do Bratislavy.
Až když se Tupolev dotkne ranveje, zařve navigátor „překážka na dráze“. V tom okamžiku řídící pilot přitáhne knipl k sobě a kapitán plyn od sebe, to znamená motory na plný výkon a snaží se překážku v podobě letounu Il-18 přeskočit. Na vyřešení této nečekané situace mají piloti pouhé dvě vteřiny, dříve letoun prostě neviděli. Dovedete si to představit? Řeknete „jedna, dvě“ a je to. Přestože velice zkušení piloti dělali, co bylo v jejich silách, přeci jen těžký stroj reagoval pomalu. Ale svojí duchapřítomností a bleskurychlou reakcí zabránili čelnímu nárazu.
Opravdu se dokázali dostat nad překážku, ale bohužel zachytili pravým křídlem o ocas pojíždějícího letadla, přišli o klapky a v pravém náklonu spadli na zem těsně vedle dráhy. Po prvním nárazu do země došlo k ulomení asi třímetrové části pravého křídla, pak letoun poskočil, při druhém dotyku země se utrhl přední podvozek a dílo zkázy bylo dokonáno utržením části levého křídla a levého podvozku. Torzo letounu se valilo dál tmou a zastavilo se v protisměru na konci dráhy 31, na níž mělo původně přistát.
Letušky se stevardem se snažili co nejrychleji vyprostit pasažéry z vraku, z něhož v důsledku utrženého křídla vytékalo palivo a hrozilo nebezpečí požáru a výbuchu.
Posádka letounu Il-18 vůbec netušila, že do nich narazilo jiné letadlo a jejich letoun přišel o kus ocasu. Při nárazu pouze poskočil přední podvozek a piloti se domnívali, že při pojíždění najeli na nějaký předmět na dráze. Proto zavolali mechaniky, aby podvozek před vzletem prověřili. Ti nevěřili vlastním očím, když přijeli blíž a viděli, že letounu chybí horní část ocasu.
Stejně tak překvapeni byli dispečeři na věži. Když jim posádka Il-18 hlásila, že z neznámých příčin přišel jejich letoun na zemi o směrové kormidlo, zprvu nevěřili. A co je nepochopitelné, letoun TU-134, který měl už dávno přistát, vůbec nikdo nesháněl.
K letadlu s uříznutým ocasem dorazili letištní hasiči, i když tam vůbec nebyli potřeba. Ale, že kdesi v mlze na konci ranveje stojí havarovaný těžce poškozený TU-134 a kolem něho postávají pasažéři a posádka, čekající na záchranu, stále nikdo nevěděl, a to od nehody uplynulo už téměř dvacet minut. Někteří pasažéři to nevydrželi a vydali se pěšky přes celou letištní plochu k odbavovací hale. Bohužel, ochranka je nepustila dovnitř, protože o žádném havarovaném letounu nevěděla. Rádiové spojení s věží posádka neměla a mobily tenkrát samozřejmě neexistovaly.
Nakonec našli havarovaný letoun letištní technici, kteří měli za úkol zjistit, proč na konci ranveje nesvítí světla. Nesvítila proto, že je letoun při neřízené pouti po zemi zkrátka vzal s sebou. A tak na místo konečně dorazili hasiči a začali odčerpávat vytékající palivo. Lékařští záchranáři dorazili k letounu až za dlouhých 40 minut od havárie!
Naštěstí nikdo nebyl těžce zraněn, jen několik pasažérů mělo drobné oděrky. Piloti byli převezeni do nemocnice, ale jejich zranění byla také lehkého charakteru.
A teď si řeknete, jak se mohlo stát, že se na jedné ranveji pohybovala dvě letadla zároveň. Samozřejmě byl na vině hlavně lidský faktor. Vyšetřovací komise dospěla k závěru, že hlavními viníky jsou dva dispečeři, kteří si právě v inkriminované době předávali službu. První z nich povolil přistání TU-134 na dráhu 31 a odešel domů. Jeho kolega dorazil na pracoviště o několik minut později, tudíž se vůbec nepotkali a nepředali si potřebné informace. Nastupující dispečer o přistávajícím Tupolevu nevěděl, a tak pustil na dráhu 31 letoun Il-18. Ten měl původně startovat z dráhy 25, jenže na ní uklízeli sníh.
Jak už to u leteckých nehod bývá, sešlo se více negativních faktorů. Jedním z nich byla absence takzvaného pojezdového radaru. To znamená, že dispečeři se při sledování provozu na letištní ploše museli spolehnout pouze na svůj zrak a v mlze opravdu nic neviděli.
Ale co je na této havárii opravdu zarážející? Nikomu nechybělo letadlo, které mělo přistát již před dvaceti minutami. A další nezodpovězená otázka: Proč dorazila záchranka až za 40 minut? Jedinými potrestanými v souvislosti s touto nehodou byli dva dispečeři předávající si službu, kteří vyvázli s podmíněnými tresty.
Největší starostí tehdejších mocipánů bylo případ utajit. Pasažéři ani posádky o něm nesměli nikde hovořit. Nejenže piloty, kteří svým profesionálním přístupem a bleskurychlou reakcí zachránili životy 65 lidí, nikdo nevyznamenal. On jim ani nikdo nepoděkoval. Zkrátka tato nehoda jako by se vůbec nestala.
Do roku 1977 zahynulo při leteckých nehodách ČSA 532 lidí. Od této utajené havárie již k žádné nehodě našeho ani cizího civilního dopravního letounu na území naší republiky nedošlo.
Nová moderní letadla a letiště jsou vybavena sofistikovanými přístroji, které minimalizují riziko nehody. A letecká doprava je stále nejbezpečnější formou přepravy na světě. Tak vzhůru do oblak!
Zpracováno na základě těchto materiálů:
https://youtu.be/_iWilxXxXf4?si=DjrkZ4rWoY8tuDu5
https://www.poznatsvet.cz/historie/ruzyne-1977-havarie/
https://www.idnes.cz/technet/technika/rok-1977-zacal-stastnou-leteckou-srazkou-od-te-doby-letaji-csa-bez-nehody.A111230_115011_tec_technika_kuz
