Článek
Myslím, že nejmarkantněji je odlišnost od ostatních národů patrná při jídle.
Pojďte se mnou sledovat jednu českou manželskou dvojici zralého věku v nejmenovaném letovisku v jižní Evropě a schválně, jestli mi dáte za pravdu. Říkejme jim třeba Pepa a Božena.
První den u snídaně: Sedí u vedlejšího stolu a hodují o sto šest. Ano, u moře chutná dvojnásob, ale tohle vypadá na oceán! „Pepo, tys nevzal tašku, viď?“ praví Božena s plnou pusou. Aha, asi chtějí jít hned po snídani na pláž, pomyslím si. Pepa těžkopádně zvedá svých 150 kilo a houpavým krokem odchází. Po chvíli se celý uřícený vrací ke stolu a v ruce žmoulá jakýsi hadr. To je ta taška, ale vždyť je prázdná! Jo, ani ne pět minut. Božka je asi zvyklá chodit doma po ránu na tržiště pro ovoce. Tak aby nevyšla ze cviku, aplikuje tuto metodu i v restauraci čtyřhvězdičkového hotelu. V tašce mizí trs banánů, asi kilo broskví, několikero hroznů vína…. Škoda, příště to chce větší tašku, meloun už se nevešel, tak ještě alespoň dvě nektarinky do ruky. S naditou kabelou odkráčí k východu a nevěřícné pohledy personálu komentuje slovy: „No co, vždyť jsme si to zaplatili!“ Po chvíli odcházím také, pokynu servírkám a hlasitě popřeji: Have a nice day! Vlastenci prominou, ale česky se mi v tuhle chvíli rozhodně mluvit nechce.
Bohužel či spíše bohudík jsem tohoto představení ála „Homolkovi po padesáti letech“ v poledne ušetřena, ono to bohatě stačí při večeři anebo náhodném setkání v centru městečka u stánku se zmrzlinou. „No mámo, přeci si nedáš tu zmrzlinu, podívej, co stojí!“ Křičí z plna hrdla Pepa a táhne svoji družku pryč, notně rozhozen. Až tak, že místní taxikář, marně vyhlížející rito, chce volat policii v domnění, že se jedná o únos. Vysvětlím mu, že nikoliv. To jen pán chtěl zabránit své manželce, aby si poručila zmrzlinu. Přestože rozumí a mluví anglicky, nechápe. Ano, nechápe jeho počínání a já také ne.
Jednou u večeře se Pepa po spořádání čtyř kuřecích stehen a rýže pro celou vietnamskou rodinu osmělí a soucitným hlasem se mě ptá: „Proč nechodíte na obědy? Vy nemáte všechno v ceně?“ „Ne, jezdím na výlety, poznávám okolní památky, přírodu, místní tradice a také stravu. Válet na pláži se můžu doma u rybníka a když fouká správným směrem, užiju si i vlny,“ odvětím. „Aha, a čím jezdíte?“ přidá se Božka. „No, půjčila jsem si auto.“ „Proboha a kolik to stojí?“ vyzvídá. „Vždyť je tu tak draho!“ „No asi tisíc korun na naše.“ „No tak to jde na těch deset dní“. „Kdepak paní, to je na den,“ upřesním. „Ježkovy voči“, pronese zděšeně a jde si pro další, asi pátý chod tohoto večera. A když vidím Pepu, s jakým odporem pije místní pivo (je přeci v ceně), v dobré víře ho upozorním, že tu mají i Plzeň, ale musí si o ni říct a zaplatit. Jakmile slyší zaplatit, neptá se asi na cenu a dál statečně bojuje s místním mokem.
Předposlední den pobytu: slunce, blankytně modrá obloha, nádherný hotel, příjemný personál.… zkrátka pohádka, která bohužel už zítra končí. Povídám si s recepční a v tom vychází z výtahu Pepa – nějaký pobledlý a sám. Kdepak máte paní, ještě spí? Vyzvídám pro změnu já. „Ale kdepak, nespali jsme celou noc, Božku chytil žlučník a mně taky není nejlíp.“ Už jsem měla na jazyku ušťěpačnou poznámku: nemáte tolik ž..t! Ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela a popřála jim brzké uzdravení. Vždyť je mi jich vlastně líto, tihle lidé nebudou nikdy šťastni. A zároveň také stydno a na zvracení. Ne z přemíry jídla, ale z chování některých potomků praotce Čecha, když na chvíli opustí rodnou hroudu.
A malé zamyšlení na závěr: Lidičky, život je třeba si užívat, neboť nikdo z nás neví, kolik času v pozemském bytí nám ještě zbývá.
Věra Vaňková
