Článek
Až tak, že se tu nedá bdít, spát ani pracovat.
Jako například právě teď. Pokouším se zformulovat myšlenku a nějak se jí nechce ven. Vůbec se jí nedivím, neboť nade mnou bydlí pan datel. Ano, datel s malým dé, neúnavný domácí kutil, úderník na home office, který maká minimálně 12 hodin denně: vrtá, brousí, řeže, hobluje, staví i bourá a věčně ťuká. Nechápu co, v bytě 1+1 a ještě k tomu 7 dní v týdnu. Ani městská vyhláška, zakazující provozovat hlučné činnosti v den pracovního klidu, nedokáže narušit jeho harmonogram. Zkrátka, senior k neutahání! A pozor, zdaleka není jediný. O patro výš má zdatnou konkurenci a v protějším domě jakbysmet. Jakmile spustí všichni nejednou, to je panečku koncert, kam se hrabe rytmická sekce České filharmonie! A co se týče decibelů, v ničem si nezadá s techno fesťákem.
Třeba takový budík jsem dávno zrušila. Nepotřebuji ho, jsem si jistá, že soused kutil – skřivan (vražedná to kombinace) mne každé ráno úderem šesté a kladiva vzbudí. Ano, je na něho naprostý spoleh, ale děkovat mu nebudu, jelikož jsem sova a vstávám nejdříve kolem osmé. Hm, budík bych si mohla nařídit na čas, který mi vyhovuje, souseda bohužel nemohu, neboť tvůrci a schvalovatelé vyhlášky o nočním klidu, byli patrně rovněž skřivani. Že bychom si tedy doma povídali, než vyrazím do ulic, když už jsem nucena být vzhůru? Haha, jedině tak znakovou řečí.
Po deváté ráno s tisíci kladíveček a kovadlinek v hlavě, opouštím svůj příbytek a hurá do víru velkoměsta užít si klídku a pohody v MHD, na nádraží, v nákupních centrech a v rušných ulicích. Zdravím kolemjdoucí a oni mě slyší, stejně tak já jejich odpovědi. Dokonce i v restauraci velmi rušného obchodního centra si bez problémů popovídám s přáteli, na rozdíl od mého bytu.
K večeru se vracím zpět do svého kotce a ráda bych pokračovala v práci, uchopila myšlenky a konečně dopsala článek.
Hm, člověk míní, sousedé mění. U vchodu se baví hlouček omladiny. Je dřív cítit a slyšet, než vidět, neboť hulí trávu za nezbytné podpory kraválu z repráků. Dveře na chodbu samozřejmě dokořán a volume nadoraz. Mladí jsou přející, chtějí, abychom z jejich jointu a hudební produkce měli potěšení všichni.
Odér ani hudba se nelíbí čtyřnohým nájemníkům a dávají to razantně najevo. Čím menší rasa, tím hlučnější reakce. Nejvíc řvou čivavy, zahanbit se nenechá ani jorkšír a bišon. Naproti tomu retrívr z přízemí to má na háku.
Když jsme se nabažili štěkotu, smrádku a dunění, které naši potomci honosně nazývají hudbou, je pár minut klid. Až jsem se lekla, že mám něco s ušima. Ba ne, v přízemí právě začíná divadelní představení pro dva herce o jednom italském manželství. Popravdě, nevím, jestli pro dva, zatím slyším pouze jednu osobu, něžnou polovičku páru. Její projev má ovšem k něžnosti daleko. Publikovat ho nemohu, vyšla by z toho stejně jen morseovka.
Venku se setmělo, herce odvezla záchranka, teenagerům došla tráva a kutilovi nade mnou hřebíky. Pouze odnaproti se ještě ozývá kvílení brusky.
Ano, již bez problémů rozeznám zvuky různých kutilských nástrojů na dřevo, kov i beton a věřte, jsou chvíle, respektive dny, kdy bych ráda měla vadu sluchu. Tu má určitě soused přes chodbu, alespoň toho hudebního. S oblibou si pouští karaoke na plný pecky a k tomu vydává jakési zvuky, o nichž tvrdí, že je to zpěv. A s přibývajícím časem, přidává na hlasitosti. Co mu rozhodně nechybí, je výdrž. Minimálně do půlnoci to dává úplně v pohodě.
Spisovatelé, skladatelé a další tvůrci umění tvrdí, že múzy létají v noci. Asi ano, ale ke mně se jim nechce, mají totiž rády klid. Možná přiletí nad ránem, ale tak dlouho opravdu čekat nemohu, neb přes den se rozhodně nevyspím.
Asi se odstěhuju na pustý ostrov. Je mi úplně jedno, kde budu bydlet a co budu jíst. Hlavně, když tam bude klid a internet, který potřebuju ke své práci. No, přinejhorším udělám kšeft Elonu Muskovi a pořídím si Starlink. Jo a ještě tam musí svítit slunce, abych ho měla čím napájet. A že tam budu sama? Kdepak, budou mě navštěvovat múzy.
