Článek
Otec spisovatele Karla Klostermanna byl rodinným lékařem tří šlechtických rodin. Zní to noblesně, ale jestli si myslíte, že rodinný lékař na zámku bylo nějaké terno, dobře placené místo, díky kterému šlo lehce zabezpečit deset dětí a manželku, tak to jste na omylu. Přesto dokázal udržet syna Karla na univerzitě ve Vídni celých deset semestrů, i když ten posílal domů zoufalé dopisy, že nemá ani na jídlo. Nakonec těsně před koncem musel Klostermann na žádost otce studium předčasně ukončit, aby pomohl se zajištěním rodiny. Ne, že by to budoucímu spisovateli nějak moc vadilo, stejně medicínu studoval jen kvůli otci… Byl z deseti dětí nejstarší, a tak se to rozumělo samo sebou. Nastoupil jako vychovatel a učitel jazyků v Žamberku a v roce 1872 se stal redaktorem vídeňského časopisu Wanderer, který loboval za české zájmy… Udělal tak nevědomky první krok na cestě ke své spisovatelské a novinářské budoucnosti. Proč tahle anabáze? Jeho otec Josef Klostermann totiž přišel špatnou spekulací o rodinné jmění, a tak se měl co ohánět, aby svou početnou rodinu uživil.
Možná proto se Klostermannovi na Šumavě pořád stěhovali: z rakouského Haag am Hausruck, kde se budoucí spisovatel narodil, do Sušice, to byl malému Karlovi jeden rok, pak do Žichovic, zase do Sušice, do Stěkeně, na Kašperské Hory… Josef Klostermann nejspíš hledal dobrý výdělek, ale byl asi také trochu horká hlava a na jednom místě nevydržel dlouho. Například s knížetem Gustavem Joachimem z Lambergu se po třech letech v Žichovicích lékař rozhádal, ve Štěkeni se zase musel po čase přestěhovat i s rodinou ze zámku do vesnice a po dvou letech jeho angažmá lékaře rodiny polního maršála Alfreda Windischgrätze stejně vzalo za své. Z Debrníku, kde Josef coby lékař u sklářské rodiny Abelů jako čerstvý absolvent vídeňské medicíny začínal, se po dvou letech stěhovali i s manželkou do Rakouska za její matkou, která tam měla sklárnu. Byla také z francouzského šlechtického, původně protestantského, rodu Abele, jehož potomci se po zrušení ediktu nantského z roku 1598, zaručujícího francouzským protestantům stejná práva jako katolíkům, z Arden vystěhovali a nakonec skončili v Čechách, na šumavské Hůrce a stali se zde nejbohatší sklářskou rodinu díky výrobě foukaných zrcadel. Vypadá to, že kdo tehdy na Šumavě a přilehlém okolí nevlastnil sklářskou huť, jako by nebyl…Zatímco ze strany matky byl Karel Klostermann potomek francouzských šlechticů, rodina otce byli sedláci, kteří hospodařili na usedlostech kolem Srní, na Horních a Dolních Hrádkách…
Jenomže, jak se zmiňuje sám Karel Klostermann ve svých vzpomínkách, otcovo putování za prací si vybíralo svou daň. On i jeho sourozenci rostli jako dříví v lese, většinou nechodili do školy a speciálně on prý byl, pokud jde o vzdělání, jako dítě naprosto zanedbaný. Vše se podřizovalo otcovu zaměstnání. A například právě v Žichovicích, které se zámkem, hradem Rabí a přilehlými vesnicemi, koupili rakouští předci knížete z Lambergu, škola v době, když zde Kostermannovi žili, nebyla. Chodit v zimě a nakonec i v létě pěšky do jednotřídky do deset kilometrů vzdálených Nezamyslic, komu by se chtělo…? Nakonec spisovatelovo základní vzdělání vyřešil otec Josef v roce 1855 tak, že pro něj najal soukromého učitele ve Stříbrných Horách. I tady skončil nezvedený synek se špatným prospěchem, stejně jako na gymnáziu v Písku, pak v Klatovech a znovu v Písku, kde konečně složil maturitu v roce 1865. A tentýž rok začal studovat ve Vídni…
Zámek v Žichovicích, kde Klostermannovi pobyli tři roky
V Žichovicích vydrželi Klostermannovi déle, než byl jejich průměr – skoro tři roky. Kníže Joachim nebyl žádný suchar, byl to velký volnomyšlenkář porušující zcela veřejně všechna rodová pravidla. Když se Klostermann s rodinou v Žichovicích objevil, měl Lamberg s neurozenou dcerou svého šafáře z Žihobec, Kateřinou Hrádkovou, už devět nemanželských dětí. A jak se dá předpokládat, hlavně jejich zdraví měl Josef Klostermann na starosti. A protože byl Joachim z Lambergu hodně zamilovaný, hodně vášnivý a čestný muž – a jak se traduje, byl to sympatický chlapík a v kolektivu byl oblíben, rozhodl se Kateřinu pojmout za manželku a její status a postavení jejich dětí legalizovat. A tak zde Josef Klostermann v roce 1855 zažil i skandální svatbu svého dobrodince v kostele Narození Panny Marie v nedalekém Strašíně, na kterou knížecí příbuzní z Uher a Rakouska nepřijeli, byť byli pozváni. Desátý Lambergův potomek se již narodil z manželského lože a lze předpokládat, že Josef Klostermann byl u toho. U jeho narození, samozřejmě. Dva roky poté už se Klostermannovi i tehdy osmiletý Karel stěhovali zase zpátky do Sušice…
S knížetem a celou žichovickou větví Lambergů to nakonec nedopadlo dobře. Po jeho smrti v roce 1862 se ozvali uherští a rakouští příbuzní a soudně napadli nástupnictví nejstaršího Lambergova syna. Soud nakonec zrušil knížecí titul žichovické větvi rodu a panství přiřkl uherské linii a po jejím vymření linii rakouské…Ale to už je jiná historie…
Po třech letech v Sušici, kde otec Josef pracoval jako praktický lékař, se Klostermannovi stěhovali znovu: tentokrát na zámek Stěkeň nedaleko Strakonic, k Windischgrätzům. A znovu stejný scénář: po dvou letech si rodina opět balila kufry, tentokrát směr Kašperské Hory. Po smrti maršála se lékař s jeho potomky nedohodl na prodloužení smlouvy. Na „Kašperkách“ začal spisovatelův otec pracovat jako okresní praktický lékař. Jenomže Štěkeň s Otavou a romantickým jezem a také zámecký park s oborou přirostl budoucímu spisovateli Karlu Klostermannovi během těch dvou let k srdci. A tak se sem i po smrti svého otce celý život stále vracel…
Když odešel do penze z místa profesora francouzštiny na německém gymnáziu v Plzni v roce 1908, od Windischgrätzů si pronajal v zámku pokoj. Čas trávil psaním a rybařením v nedaleké Otavě. A když nějakého toho pstruha chytil, posílal ho své druhé manželce Betty Juránkové do Plzně. Betty byla velice zaměstnaná a podnikavá žena. Po svém prvním manželovi, bohatém majiteli továrny na výrobu měděných součástí do zařízení pivovarů a lihovarů a kuchyňského nádobí, rozvíjela úspěšně výrobu a obchod firmy. Díky jejím penězům mohl vést Klostermann konečně poklidný, finančně zajištěný, život a věnovat se psaní svých románů o Šumavě. A Betty za ním do Štěkeně občas dojížděla… Bylo to tak lepší, protože její děti z prvního manželství Klostermanna nesnášely.
Zámecký park ve Štěkeni působí i dnes romanticky, a tak není divu, že se zde Klostermannovi tak líbilo.
Při psaní svých románů a povídek se spisovatel inspiroval vlastními zážitky nebo příběhy, které mu vyprávěli příbuzní jeho otce, když k nim na Šumavu jezdil na prázdniny. Karel Klostermann nebyl žádný salónní spisovatel, který by psal o Šumavě a její obyvatelích od kavárenského stolu. Poznal Šumavu na vlastní kůži. Hlavně díky své tetě Theresii Schullhauserové ze statku v Horních Hrádkách, kterou měl rád, stejně jako sestřenici Cecilii z mlýna v Dolních Hrádkách. Měl Šumavu zažitou, prožil tu prakticky celý život.
Karel Klostermann zemřel na zámku ve Štěkeni 16. července 1923 v 75 letech. A přestože si podle závěti přál být pohřben právě zde, jeho příznivci a obdivovatelé nakonec prosadili, že byl se všemi poctami pohřben v Plzni. Jeho otec Josef byl po smrti uložen v hrobce rodiny Abelů v Hůrce. Hrobku a rakve ale v roce 1952 zničili opilí vojáci z místní posádky.
