Článek
Blíží se Velikonoce a ve schránce jsem jako každý rok v tuto dobu objevila katalog Velikonoce 2025 jisté zásilkové služby z Moravy. Nabízel spoustu krásných velikonočních doplňků do bytu i na zahradu, žlutá plyšová kachňátka a šedé sametové zajíčky na okenní parapet. Také nejrůznější barevné svítící girlandy ve velikonočních barvách, zahradní solární světla ve tvaru malých housátek, umělá barevná vajíčka, polštářky s velikonočními výjevy a – skartovačku. Proč právě skartovačku mezi těmi všemi rozkošnými velikonočními roztomilostmi, to jsem si nedokázala racionálně vysvětlit. O tom, že ji potřebuji, jsem ale uvažovala už delší dobu. V domácnosti je pořád co likvidovat, včetně všech možných dokumentů nashromážděných za život. Ale jak se to dozvěděli až na daleké Moravě, že ji potřebuju? Spokojila jsem se s vysvětlením, že se stal prostě zázrak!
A tak jsem vytočila číslo jejich call centra a skartovačku si objednala. Samozřejmě, že jsem nabídky už nějakou dobu studovala na internetu, ale všechny firmy požadovaly platbu předem. Jen na Moravě nabízeli dobírku. Paní na druhém konci mi sdělila, že balík doručí Česká pošta, zkontrolovala adresu a číslo mobilu, aby mě mohli průběžně informovat o osudu zásilky a řidič pošty poslat sms ráno před doručením s časem dodání.
Druhý den dopoledne jsem dostala sms, že firma už zásilku distribuuje a v příštích dnech mi skartovačka přijde na adresu. Vše bylo zalité sluncem. Dokonce jsem si říkala, že ta rychlost je až obdivuhodná.
Další den ráno jsem dostala sms, že zásilku pošta doručí v příštích dnech. A tak jsem se v pohodě vypravila do města na nákup a zařídit nějaké věci. V poledne na dálnici cestou zpět mě zavolalo neznámé číslo: „Vezu vám tu zásilku, za pět minut jsem u vás.“ „Počkejte, ale já nejsem doma!“ stihla jsem jen říct. „Tak já vám ji uložím na poštu,“ drmolil řidič. „No a nemůžete chvíli počkat, nebo se ještě dnes vrátit?“ „Ne.“ „A nemůžete ji tedy přivézt zítra?“ „Ne, to už mám další rozvoz! Vyzvedněte si ji na poště nebo si na stránkách pošty rezervujte další termín doručení.“
„No ale,“ větu už jsem neměla šanci dokončit. Nenechal mě domluvit a rychle zavěsil.
Jela jsem po dálnici a přemýšlela, co s tím udělám. Zaplatila jsem dopravu s doručením na adresu, proč bych si tedy měla chodit pro zásilku na poštu? Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mě zmáhal vztek. Cítila jsem, jak mi pomalu stoupá adrenalin. Vztek jsme měla nejen na řidiče, který na mě vychrlil pár neochotných vět a bez domluvy zavěsil, ale i na sebe, že jsem se nechala tak odbýt.
Ten den ráno jsem přeci dostala sms, že balík přivezou v příštích dnech? Takže ho dnes přivézt vůbec neměli. A teď mi sdělí, že si mám pro něj dojít na poštu?
Vytočila jsem zpátky číslo řidiče. Asi to nejspíš nezvedne, ale za pokus to stojí, říkala jsem si. Jeho mobil dlouho vyzváněl, nakonec ho zvedl. „No prosím!“ vyštěkl na mě.
A to byla poslední kapka. To už jsem byla vážně naštvaná. „Tak podívejte se, před chvílí jsme spolu mluvili, a vy jste mi řekl, že mi nedoručíte zásilku. Takže: dnes ráno jsem od pošty dostala sms, že ji přivezete v příštích dnech, tedy ne dneska. A před chvílí jste mi zavolal, že jste u domu a navíc, že když nejsem doma, tak si ji mám vyzvednout na poště? Jen vám chci oznámit, že si ji nikam na poštu vyzvedávat nepůjdu, nebudu se ani zdržovat registrací nějakého náhradního termínu! Vy mi ji prostě zítra přivezete!“ Když jsem to dořekla, ozvalo se cvak a řidič beze slova zavěsil.
Tak a co bude dál? Začala jsem zvažovat všechny varianty. První a nejpravděpodobnější byla, že druhý den s balíkem nikdo nepřijede. Co udělám já? Na poštu si pro něj určitě nepůjdu. V tom případě mi nezbyde nic jiného, než zavolat do call centra zásilkové služby, aby si to s poštou vyřešili sami. Oni si u ní objednali doručení zásilky, tak by měli zjednat nápravu.
Druhá možnost, která mi připadala méně pravděpodobná byla, že skartovačku pošta druhý den doručí. Ale přiznám se, že jsem s tím moc nepočítala.
Ale k mému velkému překvapení mi druhý den ráno přišla sms:
Dnes vám budeme doručovat zásilku v termínu 12,30 až 14,30 hodin. A opravdu. V jednu hodinu odpoledne zazvonil telefon: „Jsem u vás před domem.“ Řidič byl ochota a uctivost sama. Poděkoval, popřál hezký den, já převzala svou vytouženou skartovačku a byl pryč. Možná to ani nebyl ten samý, se kterým jsem diskutovala den před tím, ten by se asi takhle nechoval. Ale v tu chvíli to bylo jedno. I tak to byl úspěch: nevzdat svoje, navíc zaplacené, nároky.
Byla to taková malá satisfakce v boji s poštovními službami. Prostě malý krůček pro mě, ale velký krok pro zákazníky této instituce.
Takhle se na ně musí! Bez sentimentu.
