Článek
Světová výstava v Paříži otevřela brány 15. dubna 1900. Ale už několik měsíců před tím se v Paříži finišovalo s posledními úpravami. Do Paříže se chystalo 75 tisíc vystavovatelů. Alfons Mucha dokončoval panó v pavilonu Bosny a Herzegoviny, američtí inženýři ladili zázrak výstavy: pohyblivý mechanický chodník pro návštěvníky dlouhý přes 3,5 kilometru, národní pavilony 43 zemí na levém břehu Seiny čekaly na poslední úpravy a Gustav Eiffel a jeho inženýři kontrolovali naposledy technické parametry Eiffelovky. A přes tisíc kilometrů odtud, v zapadlé šumavské obci Rejštejně, resp. v Klášterském Mlýně, balili dělníci za bedlivého dohledu majitele sklárny rytíře Maxe von Spauna bedny s exponáty. Na světovou výstavu nachystali to nejlepší, co sklárna vyrobila – irizované sklo a la Tiffany a novou, podle dnešního slovníku, designovou řadu uměleckých předmětů, moderní tvary váz s originálním dekorem pod názvem Phänomen. Co si od prezentace v Paříži slibovali? Samozřejmě možnost prosadit se na dalších světových trzích, expandovat se svým sklem, získat nové obchodní konexe a příležitosti. Ukázat, že firmy Gallé a Tiffany nejsou jediné, kdo umí vyrobit krásu a kvalitu na světové úrovni.
Majitel sklárny, rytíř Max von Spaun, měl totiž vizi a podnikatelský instinkt.
Přitom když v roce 1879 převzal ve svých 23 letech vedení sklárny, netušil o výrobě skla prakticky nic. A do jejího provozu spadl doslova rovnýma nohama. Z Německa ho povolala jeho babička Susanne Lötzová, která už kvůli věku vedení firmy nezvládala. Sklárna Johann Lötz Witwe pomalu upadala a zdálo se, že její konec je na obzoru, pokud se něco zásadního nestane, anebo nezasáhne nějaká vyšší moc. Ta zasáhla při výběru učenlivého a podnikavého vnuka Maxe, který sklárnu zachránil před krachem.
Sklářská huť byla v Klášterském Mlýně založena v roce 1836 a o čtyři roky později ji koupila Suzanne Lötzová se svým druhým manželem Franzem Gerstnerem. Navázala na rodinné podnikání založené jejím prvním mužem Johannem Lötzem, který několik let před tím otevřel brusírnu skla na Kašperských Horách a v roce 1823 si od města pronajal sklárnu Zlatá Studna. Po jeho smrti se podniku ujala jeho manželka Suzanne a postupně podnikala v Anníně a v Debrníku u Železné Rudy.
S prvním manželem měla Suzanne Lötzová čtyři děti. Proč nesvěřila svou sklárnu v Rejštejně některému z nich? Nevěřila jejich schopnostem? Naštěstí si vybrala za svého následníka vnuka Maxe, syna dcery Karoline a rakouského politika a poslance Říšské rady, rytíře Maximiliana von Spauna. Schopnosti svého vnuka odhadla dobře, i když měl jen reálku a krátce pobyl na strojní fakultě v Mnichově, než nastoupil do armády.
Jedním z prvních kroků nového majitele bylo rozhodnutí přeorientovat výrobu sklárny z užitkového na luxusní umělecké sklo. Vyměnil ředitele hutě a s tím novým, Eduardem Prochaskou, odstartoval úplně novou etapu firmy. Už za tři roky mohla sklárna užívat na základě certifikátu v hlavičce firmy dvojhlavého císařského orla a titul „k.k. priv. Glasfabrik“. A to byl velký úspěch.
Posted by Pask - Pavilon skla Klatovy on Friday, September 9, 2022
Ale skutečný boom zaznamenala sklárna s výrobky z irizovaného duhového skla, kdy se k povrchové úpravě skla používají horké kovové páry, které vytvářejí duhový lesk. Max von Spaun si těchto výrobků všiml v roce 1897 na veletrhu v Liberci, kde své skleněné duhové vázy vystavoval tehdy ještě ne příliš známý Louis Comfort Tiffany. Sklárna vyzkoušela novou technologii hutně tvarovaného skla s irizovaným dekorem a la Tiffany a začala se svými secesními vázami, mísami a dalšími skleněnými dekoračními předměty slavit první velké úspěchy a mnoho dekorů si nechala i patentovat.
Von Spaun věděl, jak se dělá marketing a také mu bylo jasné, že k úspěchu vede cesta díky novým nápadům a inspiracím. A tak jezdil po veletrzích a výstavách, zval německé a rakouské výtvarníky na Šumavu, rozdával své irizované výrobky muzeím a významným osobnostem, vlivným podnikatelům po celém světě a posílal produkty sklárny na výstavy a veletrhy. Nechával publikovat články o svých výrobcích v uměleckých časopisech. Rytíř von Spaun pochopil, že jestli chce expandovat na světové trhy, nemůže sedět v Klášterském Mlýně a čekat na zázrak. Navazoval mezinárodní kontakty nejen s významnými osobnostmi, ale i s úspěšnými výtvarníky vídeňské secese, kteří mohli jeho výrobkům dodat tu správnou uměleckou inspiraci.
Jeho snaha byla nakonec korunovaná obrovským úspěchem. V Klášterském Mlýně se slavilo, když přišlo oficiální povolení k účasti na světové výstavě v Paříži v roce 1900. Von Spaun oslovil německého výtvarníka Franze Hofstöttera, aby navrhnul kolekci irizovaných váz pro Paříž. A měl dobrý odhad. S kolekcí Phänomen pak slavila sklárna v Paříži triumfální úspěch: získala Grand Prix, Velkou cenu Světové výstavy a porazila tak i známé firmy Gallé a Tiffany.
Úspěch v Paříži znamenal i ekonomický rozkvět sklárny a potřebu reprezentativního sídla pro jeho majitele. A tak díky kontaktům se slavným vídeňským architektem Leopoldem Bauerem vznikla v Rejštejně hned vedle budov sklárny unikátní vila Maxe von Spauna ve stylu geometrické secese a zdobená prvky irizovaného skla. Dnes je v soukromých rukách a rozdělená na byty.
Max von Spaun byl nejen úspěšný podnikatel, ale i významný mecenáš Rakouského uměleckoprůmyslového muzea a za své sklářské úspěchy byl oceněn Řádem železné koruny 3. třídy, rytířským řádem Františka Josefa a titulem obchodní rada…
Hrob Maxe von Spauna navržený vídeňským architektem Leopoldem Bauerem na hřbitově v Rejštejně
Sklárnu vedl do 18. listopadu 1908, kdy ji předal svému nejstaršímu synovi. Zemřel ve své vile v Klášterském Mlýně 31. července 1909 po delší nemoci. Je spolu s dalšími členy rodiny pohřben na hřbitově v Rejštejně. Vedení sklárny se poté ujal syn Maximilian Robert. A jak už to tak v životě chodí, co jedna generace vybuduje, další promarní.
Po 30 úspěšných letech pod vedením Maxe von Spauna už to pak šlo se sklárnou jen skopce. Dva roky po jeho smrti se sklárna v roce 1911 dostala do konkurzu a definitivně zanikla v roce 1939 kvůli dalším finančním potížím a požáru firmy.
