Článek
V podobném režimu jsem „jela“ už v době, kdy jsem byla mladou studentkou, které svět ležel u nohou. Aspoň jsem si to tenkrát myslela. Nicméně život mě přesvědčil o opaku.
Už na základní škole jsem se těšila na školu střední. Věřila jsem, že tam potkám podobně orientované lidi a budu mít více svobody. Jenže realita byla taková, že jsem se často stresovala kvůli známkám a neustále se upínala k tomu, až budu mít po maturitě. Maturitou se všechno změní, říkala jsem si.
Jenže už druhý den, co jsem se probudila po maturitním večírku, jsem ucítila takové tíživé prázdno. No a co teď? Dosáhla jsem, čeho jsem chtěla, ale už jsem si dělala další obavy. Jak zvládnu vysokou školu? To bude teprve výzva.
Červený diplom a další prázdnota
Utíkal rok za rokem, plnila jsem zápočty, zkoušky, občas to proložila nějakým večírkem a blížily se státnice. To zase byly nervy, bezesné noci a obavy ze selhání. Až udělám státnice, budu konečně šťastná!
Nervy byly zbytečné, nějakým záhadným způsobem se mi podařilo vystudovat s červeným diplomem. Všechno by mělo být zalité sluncem, jenže ono to tak nebylo. Přišlo další podivné prázdno a obavy, jestli si najdu práci. Po pár měsících hledání se mi konečně poštěstilo. Super, mám práci!
Dobrý pocit mi vydržel docela dlouho, konečně jsem se osamostatnila a byla absolutně nezávislá. Jenže po pár letech přišla opět ta známá prázdnota. Biologické hodiny začaly tikat a já cítila zvláštní nervozitu a napětí.
S mým nyní již manželem jsme se tenkrát rozhodli, že se pokusíme o miminko. Dlouho se nedařilo, trápila jsem se a říkala si, jak budu šťastná, až otěhotním. Šťastná jsem samozřejmě byla, šlo o jedno z nejhezčích období života. Jenže vzápětí přišly obavy – co když se něco pokazí nebo miminko nebude zdravé? Až se narodí, konečně se uklidním.
Kolotoč nekončících očekávání
Jenže po porodu přišly další starosti, abych nic nepokazila. Honila jsem se za něčím nedosažitelným, místo abych více vnímala přítomný okamžik.
To bude prima, až bude léto a budeme se s dcerou chodit koupat.
Už aby byla zima, abychom mohli stavět sněhuláky a sáňkovat.
Až se s rodinou přestěhuju do našeho rodinného domku, to teprve začne úplně jiný život.
Mezitím přišla na svět druhá dcera a život začal utíkat ještě rychleji. Tehdy jsem si říkala: Ještě jsou malé, až budou větší, budeme moct jezdit na výlety a začneme pořádně „žít“.
Teď už jsou větší a jak myslíte, že je to s výlety? Dá mi čím dál větší námahu vymyslet takový program, aby byly dcerky spokojené. Ale nevzdávám se a úspěšně bojuju.
Umění zpomalit a jen tak být
Teprve v poslední době se začínám zastavovat, za ničím se nehonit a vychutnávat si naši prostou přítomnost a radost z toho, že můžeme být spolu. Když mi dcery něco vypráví, naslouchám jim a ráda sleduju, s jakým nadšením se mi to snaží říct. Vidím, jak z nich vyrůstají čím dál samostatnější bytosti. Díky nim se učím dívat na svět i z jiného pohledu, než je ten můj.
Miluju, když se společně můžeme něčemu zasmát, i každé ráno, kdy se s nimi můžu pomazlit – dokud mě ještě chtějí. Když mi dcera řekne: „Mami, ještě u mě zůstaň, já tě chci!“, zahřeje mě to u srdce a opět k ní ulehám. Takhle to nezůstane napořád a jsem vděčná za to, že to vím.
Pondělky už nemám nastavené tak, že se těším na pátek, ale den po dni si vychutnávám malé radosti. Vzácný čas strávený s rodinou i čas, kdy se věnuju jen sama sobě. Vychutnávám si ranní i odpolední kávu, procházky v přírodě, kdy se zaposlouchám do všech těch úžasných zvuků, které jsem dřív nevnímala, a doslova se kochám tou nádherou, kterou nám příroda nabízí.
Je nádherný barevný podzim a já už znechuceně neříkám: „Už aby bylo jaro,“ ale vychutnávám si toto období i se všemi těmi plískanicemi a zamračenými dny. Beru to jako příležitost zpomalit a obrátit pozornost zpátky k sobě.
Žádné dokonalé „AŽ“ neexistuje
Když pominu náročnější dětství, které mám za sebou, musím říct, že jsem vždycky měla štěstí na lidi kolem sebe. Mám skvělého manžela – i když si občas lezeme na nervy, je mi vždy oporou. Mám naprosto úžasné děti a k tomu pár skvělých přátel, se kterými zapomenu na všední starosti a po setkání s nimi cítím příjemné teplo na duši.
Už se za ničím nehoním, cítím, že jsem na tom správném místě a se správnými lidmi. To, co se stalo, je uzavřenou kapitolou. Nad tím, co se v budoucnu stane, nemám v tuto chvíli žádnou moc. Jediné, co můžu ovlivnit, je síla přítomného okamžiku. A přestože jsou dny, kdy se nic nedaří a všechno se sype jako domeček z karet, vím, že se svět zase rozjasní.
Žádné velké, dokonalé „AŽ“ neexistuje. Když budeme pořád čekat na ideální konstelaci hvězd, lepší počasí, správnou váhu, lepší plat nebo víkend, život nám proteče mezi prsty. Štěstí totiž není cílová stanice, je to jen dočasný stav mysli. Jenže jsou to právě myšlenky, které tvoří náš svět, a je jen na nás, jestli se necháme ovlivňovat těmi pozitivními, nebo negativními.
