Článek
Včera ráno jsem dorazila do práce na kole. Venku bylo sice sychravě, ale mně bylo skvěle – endorfiny pracovaly a já se cítila plná energie. Na říjen bylo relativně teplé počasí a uznávám názor, že špatné počasí neexistuje, stačí se jen ráno vhodně obléct. Užívám si ten pocit, kdy se příroda teprve probouzí a všude je klid. Nabije mě to na celý den a cestou domů ze sebe zase dostanu nahromaděný stres z pracovního dne. Reakce mého kolegy ve středním věku, který bojuje s nadváhou a neustále si stěžuje na různé bolesti „Ty ses musela zbláznit! V tomhle počasí? Vždyť nastydneš!“ V tu chvíli jsem se hluboce zamyslela: Žijeme v době, kdy je normální ničit si vlastní zdraví, zatímco aktivní péče o sebe je považována za projev šílenství?
Pohodlnost jako nová norma
Tento kontrast mezi mou ranní projížďkou a reakcí okolí dokonale ilustruje dnešní dobu. Moderní společnost totiž povýšila pohodlnost na novou normu. Standardem se stalo sednout do auta i kvůli nákupu v obchodě, který je vzdálený pět set metrů. Standardem je trávit večery pasivně na gauči, stěžovat si na systém, na zdraví, na počasí, ale neudělat pro změnu vůbec nic.
Dokonale to vidím i při běžných pauzách na oběd. Když se kolegové nadšeně baví o tom, co běželo v televizi, jaký seriál zrovna „sjíždějí“ nebo co se stalo včera ve zprávách, já mlčím. Na televizi se totiž vůbec nedívám, raději si ve volném čase čtu knihy. A věřte nebo ne, i taková drobnost stačí k tomu, aby na mě lidé koukali skrz prsty. Jako by aktivní zapojení mozku namísto pasivního zírání do obrazovky bylo v dnešním světě něčím nepatřičným. Jakmile z tohoto kruhu konzumu vyčníváte, okamžitě jste za podivína. Jako by se lidé skrze vaši aktivitu podvědomě konfrontovali s vlastní leností, a místo inspirace raději zvolí nálepku: „Ona je prostě divná.“
Ranní ptáčata versus „sedmispáči“
Kolo a knihy ale nejsou jediné věci, kterými v práci vybočuji. V kanceláři máme pružnou pracovní dobu s možností příchodu mezi šestou a osmou ranní. Skoro všichni se sem ženou na tu šestou, aby mohli ve dvě odpoledne jít domů. Já vědomě přicházím až na osmou. A ty řeči, které kvůli tomu poslouchám! Neustálé narážky, že si ráno vyspávám a začínám den bůhvíkdy.
Realita? Vstávám brzy, ale ráno chci věnovat své rodině. Ne stylem, že děti v rychlosti vypakuji z domu, abych je měla z krku. Trávíme ten čas společně, v klidu, snídáme a povídáme si. Kolegové už samozřejmě nevidí, že já v práci sedím do čtyř odpoledne, zatímco oni mají dávno čistou hlavu. A k čemu by mi vlastně bylo chodit domů ve dvě? Děti jsou v tu dobu stejně ve škole, na kroužcích nebo venku s kamarády. Přišla bych o to nejcennější společné ráno jen proto, abych seděla odpoledne sama v prázdném bytě. Ale pro systém jsem ta, co „chodí pozdě“.
Digitální džungle a „zlí“ rodiče
Tento zvláštní posun vnímání hodnot se ale bohužel netýká jen životního stylu dospělých. Ještě drsněji se projevuje ve výchově. Mám starší dceru a denně vidím, v jaké digitální džungli některé dnešní děti vyrůstají. Desetileté děti kolem ní mají běžně nejnovější smartphony s neomezenými daty, bez jakýchkoli filtrů a bez dozoru rodičů. Tráví hodiny zíráním do telefonu a jejich pozornost je roztříštěná na prach.
V naší rodině jsme se rozhodli jít jinou cestou a nastavit zdravé hranice. Výsledek? V očích dceřiných kamarádek – a bohužel i některých jiných rodičů – jsme ti „zlí“ a přísní. Chránit psychiku vlastního dítěte před vznikem těžké digitální závislosti a úzkostmi je dnes bráno jako omezování osobní svobody. Přitom nejde o nic jiného než o čistou rodičovskou zodpovědnost a odvahu říct „ne“ tam, kde většina ze setrvačnosti a pro svůj klid řekne „ano“.
Sladká odměna za pětku
Další nepochopení jsem nedávno zažila v situaci s mladší dcerou. Je to citlivá, občas velmi úzkostlivá holčička, která školní tlak nese velmi těžce. O víkendu začala brečet, že píší písemku z vlastivědy a určitě dostane pětku, přitom se na to poctivě učí. Co jsem udělala? Objala jsem ji a slíbila jí, že pokud by to přeci jen dopadlo špatně, koupím něco dobrého a společně se na písemku podíváme.
Když jsem to později zmínila před známými, dívali se na mě, jako bych spadla z Marsu. „Ty jí slibuješ za pětku odměnu? Takhle ji přece naučíš, že se nemusí snažit!“ kroutili hlavou.
Jenže oni nepochopili moji logiku. Já neodměňuji tu pětku. Odměňuji to, že moje dcera ten obrovský, paralyzující tlak zvládla, že se nezhroutila a že s tou špatnou známkou přišla za mnou. Chci jí dát najevo, že moje láska k ní není podmíněná jedničkami v žákovské knížce. Domov pro ni musí být bezpečné útočiště, kde se chyba nebere jako konec světa, ale jako přirozená příležitost se věc v klidu doučit.
Raději zůstanu bláznem
Když si to všechno shrnu, docházím k jasnému závěru. Pokud dnes „být normální“ znamená žít nezdravě, měřit produktivitu jen časem příchodu do práce, zabíjet večery u televizních obrazovek, rezignovat na výchovu dětí a stresovat je kvůli známkám… pak ráda zůstanu v očích většiny bláznem. Protože tenhle druh „šílenství“ mi dává mnohem větší smysl než moderní normálnost.
