Článek
Nedělní uplakané ráno
Neděle nezačala úplně růžově. O víkendu si rádi poležíme a dcery se vždy těší, že si k nám lehnou do postele, abychom si užili společné chvíle, než odstartujeme nový den. Po chvilce se ale starší dcera stáhla k sobě do pokojíčku. Když jsem za ní přišla, abych zjistila, co se děje, odsekla mi a řekla, ať ji nechám být. Zavřela jsem tedy dveře, ale pak mi to stejně nedalo.
Zaťukala jsem a vešla zpět do pokoje. Napětí by se tam dalo krájet už od dveří. Zeptala jsem se, jestli si k ní můžu lehnout. Neřekla nic, ale posunula se, aby mi udělala místo. Náš rozhovor pak vypadal následovně:
„Cítím, že tě něco trápí, chceš mi o tom něco povědět?“
„Nic mi není, nech mě bejt!“
„Dobře, můžeme tady jen tak ležet, a až budeš chtít, ráda tě vyslechnu.“
Chvíli jen tak v tichosti ležíme a já dceru nenápadně pozoruju. Všimne si toho a otočí se ke mně zády. „Chci být sama, běž pryč, mami!“
Jenže při těchto slovech se ke mně stále více tiskne. Moje staré, zraněné já by toto rozporuplné chování vůbec nezaregistrovalo. Reagovalo by tak, že se urazí, a ještě by dceři udělalo důraznou přednášku o úctě k rodičům. Tentokrát jsem se ale zhluboka nadechla a v klidu odpověděla: „Vidím, že se zlobíš. Něco tě muselo naštvat a byla bych ráda, kdybys mi o tom řekla, abychom to mohly spolu nějak napravit.“
V tu ránu se její obličej začal měnit. Naštvaný výraz byl pryč a dcera se rozplakala. A to byl pro mě ten nejdůležitější moment – aby projevila skutečné emoce a nepotlačovala je vztekem a zlobou. Hladila jsem ji po tváři a opakovala jí, ať se klidně vybrečí.
Najednou se rozpovídala. Ještě než k nám totiž dcery ráno přišly, měly mezi sebou konflikt. Do toho vyšly na povrch další „menší křivdy“ z předešlého dne. Promluvily jsme si o tom. Snažila jsem se situaci nesoudit, pouze jsem dceru vyslechla a v něčem jí musela dát za pravdu. Cítila jsem, jak obrovsky se jí ulevilo.
Pak jsem zavolala i mladší dceru. Nechci totiž, aby se u nás mluvilo o někom za jeho zády, aniž by měl možnost se vyjádřit. Sama jsem vyrostla v modelu, kde se kuly pikle proti jednotlivým členům rodiny, všichni se pak mezi sebou pomlouvali a člověk nemohl nikomu věřit. Proto si tak moc zakládám na společných rozhovorech a nechci před druhými dělat tajnosti.
Mladší dcera nám řekla svůj pohled na věc, a aniž bychom hledali konkrétního „viníka“, problém se vyřešil tak nějak sám. Už jen tím, že se všechno vyslovilo nahlas, se situace nezdála tak hrozná. Ranní krize byla zažehnána a doma zase zavládla pohoda. Dcerky mi pak pomáhaly s přípravou oběda a bylo nám spolu moc fajn.
Nedělní podvečer
Oproti ránu začal podvečer moc hezky. Vrátili jsme se zvenku spokojení a příjemně unavení. Začala jsem chystat večeři, a jelikož jsem měla ještě dost energie, pustila jsem se rovnou do přípravy oběda na další den. Starší dcera mi začala pomáhat, povídaly jsme si u toho a já si v duchu říkala, že je až podezřele dlouho klid. Stále jsem měla sílu, i když vnitřní hlas mi napovídal, že už jsem si měla dávno sednout na gauč a nechat věci běžet.
Padla sedmá hodina. Šla jsem uložit mladší dceru – chvíli jsme si četly, povídaly si a já už se v duchu moc těšila, až si sama lehnu do postele a otevřu svou oblíbenou knihu. Mladší dcerka usínala spokojená, totéž jsem zopakovala se starší dcerou a v tu chvíli už jsem mlela opravdu z posledního.
Když jsem po další půlhodině odcházela z pokojíčku, všimla jsem si blikající pračky. Dopráno. Ještě pověsit prádlo. „No jo, jenže abych ho mohla pověsit, musím nejdřív sundat to suché a uklidit ho,“ povzdechla jsem si pro sebe. Má vidina večera stráveného v posteli s knihou se začala prudce vzdalovat a já cítila, jak ve mně roste nervozita.
Do toho jsem si všimla, že se v koupelně svítí. Mladší dcera nespala, chytly ji nějaké střevní problémy, takže jsem musela začít uklízet toaletu. To už jsem se musela opravdu držet a otevřeně uznávám, že jsem v tu chvíli nebyla zrovna dvakrát příjemná.
První dítko nakonec usnulo, ale z pokoje starší dcery se náhle ozval neuvěřitelný kravál. Moje trpělivost přetekla.
„Kolikrát jsem ti už říkala, abys byla ohleduplná, když někdo jiný spí? Vždyť vzbudíš ségru! A ty už bys měla taky spát, ráno vstáváš do školy!“ vyjela jsem na ni.
Reakce mé dcery mě naprosto odzbrojila. Usmála se na mě, ukázala na mě svým malým prstíkem a klidně řekla: „Ale mami, teď jsi to ty, kdo se tu chová neohleduplně.“
Zastyděla jsem se. Otočila jsem se zády, aby neviděla, jak moc mě „dostala“, protože jsem nedokázala potlačit úsměv. Popřála jsem jí dobrou noc a odešla. Na knihu už sice ten večer čas nezbyl, ale místo ní jsem dostala cennou večerní lekci.
Znovu jsem uviděla, že mám před sebou ještě spoustu práce sama na sobě. A zároveň jsem cítila obrovskou vděčnost za to, že mám doma tak skvělé a nekompromisní učitele.
