Článek
Bolest hlavy, vnitřní třes a hruď sevřená úzkostí. Celé moje tělo na mě tehdy doslova řvalo: „Řekni NE, už nemůžu!“ Jenže z mých úst se automaticky vydralo: „ANO, samozřejmě.“
Dělala jsem to i za cenu toho, že jsem musela svůj už tak nabitý diář přeorganizovat. Často to bylo na úkor mě samotné i mé rodiny. Přesto to pro mě v tu chvíli bylo přijatelnější než někoho odmítnout a riskovat konflikt, odmítnutí nebo zklamání.
Jenže celou tu dobu jsem odmítala toho nejdůležitějšího člověka ve svém životě – sebe samu. Proč jsem nebyla schopná postavit se za své vlastní potřeby? Kde se ve mně brala ta neustálá potřeba zavděčit se všem okolo a za jakýchkoliv okolností?
Dokonalá žena na pokraji sil
Než jsem dospěla do fáze života, kdy už mnohem více přemýšlím, co komu slíbím nebo kam půjdu, stávalo se mi to téměř neustále. Diář nabitý nekonečnými povinnostmi ani dlouhodobé vyčerpání mi nebránily v tom, abych kývla na vše, co po mně okolí vyžadovalo.
Chtěla jsem být naprosto dokonalou ženou, matkou i dcerou. Chtěla jsem stihnout všechno, jen abych byla v očích druhých hodnotná. Aby náhodou někdo nemohl říct, že jsem líná nebo sobecká.
Takhle to šlo den za dnem, týden za týdnem, měsíce a možná i roky. Jenže tělo mi pomalu začalo stávkovat. Nastoupila čím dál větší únava, chronické bolesti hlavy a různé záněty, které byly i pro samotné lékaře jednou velkou záhadou.
Když vám neviditelná síla řídí život
Problémy se spánkem na sebe nenechaly dlouho čekat. Často jsem se budila kolem třetí hodiny ráno s bušením srdce a hlavou mi proudil nekonečný proud myšlenek. S nějakými čtyřmi až pěti hodinami spánku jsem byla druhý den pochopitelně neproduktivní. To mě dostávalo pod další tlak, že nestihnu to, co jsem si naplánovala.
Když už toho bylo opravdu moc, sahala jsem večer po skleničce vína s naivní představou, že se uvolním. Jenže s psychikou to šlo strmě z kopce. Byla jsem podrážděná, nespokojená se svým životem a prožívala hluboké pocity bezmoci. O nějaké domácí klidné atmosféře nemohla být řeč. Touha za dokonalostí pro mě byla cestou pekel.
Někdy mi přišlo, že mě vede jakási neviditelná síla a já nemám svůj život pevně ve svých rukou. Žila jsem v souladu s vnitřními přesvědčeními, která mě dohnala téměř na pokraj totálního vyhoření:
- Když se věnuji sama sobě, jsem sobecká.
- Jsem hodnotná, jenom když dělám něco pro ostatní.
- Když nevyhovím, druzí mě přestanou mít rádi.
- Více záleží na tom, co si o mně myslí okolí, než jak nad sebou smýšlím já sama.
Kořeny v dětství a probuzení po čtyřicítce
Kde se tato přesvědčení vzala? Musíme se vrátit na začátek, do dětství. Už odmala nám bývá vštěpováno, abychom byly hodné holky, nedělaly problémy a myslely více na ostatní než na sebe. Protože kdyby to tak náhodou nebylo, zklamaly bychom své rodiče a ti by nás mohli přestat mít rádi. Naše pocity přitom nebyly nikdy brány v potaz.
To, že jsem sobecká, jsem sama slýchávala prakticky celé dětství. Tenkrát jsem tomu ani pořádně nerozuměla. Proč mi to otec říká a křičí na mě? Vždyť jsem nic hrozného neprovedla. Ale to, že jsem tomu nerozuměla, ještě neznamená, že jsem tomu neuvěřila. Vážně jsem vyrostla s přesvědčením, že chtít něco pro sebe je špatné.
Naučila jsem se být naprosto přizpůsobivá, vyhovět všem požadavkům partnera, dětí, rodiny i okolí. Jenom abych byla milována. Jenže každé přizpůsobení se ve mně vedlo k narůstajícímu odporu vůči těm, kterým jsem měla potřebu vyhovět.
Než jsem převzala zodpovědnost za svůj život, dávala jsem to za vinu okolí. Myslela jsem si, že mě ničí druzí, přitom to byla má vlastní neschopnost vymezit se. Ostatní nemohli za to, že nejsem schopná nastavit si zdravé hranice. Navíc jsem měla pocit, že je všechno bráno už jako samozřejmost. Jak si mě taky mohli lidé v mém okolí vážit, když jsem byla neustále k dispozici?
Říká se, že kolem 40. roku života se začne probouzet naše opravdové, ale do té doby potlačované „já“. Nebyla jsem výjimkou. Probuzení však přišlo v momentě, kdy jsem se dostala na naprosté dno. Byla jsem nesmírně vyčerpaná po psychické i fyzické stránce. Mé už tak nízké sebevědomí klesalo hlouběji a chvíli jsem měla pocit, že už mě život vlastně ani nebaví. Vždyť žiju život někoho jiného, a ne svůj!
Terapie není slabost, ale sebezáchova
Někdy v této době jsem si začala pomalu uvědomovat, že bojuji s něčím temným. I když to bylo uložené hluboko v nevědomí, neznamenalo to, že to tam není. Mé vlastní trauma z dětství plného křiku, fyzických trestů i domácího násilí začalo vylézat na povrch.
Odpovědi jsem hledala především v knihách a postupně jsem začala věci chápat a dávat si souvislosti dohromady. Čím víc jsem se tomuto tématu věnovala, tím víc bolestivých obrazů z doby, kdy jsem byla malým bezbranným dítětem, se tlačilo ven.
Zpracovat to všechno sama bylo nad mé síly, proto jsem se rozhodla vyhledat vhodnou terapii. Dříve jsem to považovala za známku slabosti a možná proto jsem s tím tak dlouho otálela. Nyní však mohu s naprostou jistotou tvrdit, že vyhledat pomoc je nejvyšší projev sebezáchovy.
Až díky terapiím jsem se začala odrážet ode dna a pracovat na svých vnitřních vzorcích. Jedna věc je totiž pochopit to po teoretické stránce, ale to nejdůležitější a nejtěžší je uvést tyto poznatky do praxe. Není to tak, že bych ze dne na den začala všem odporovat a tvrdě si stát za svým. Je to postupný proces, který vyžaduje hodně trpělivosti.
Každé mé „NE“ ze začátku doprovázely obrovské pocity viny a pochybnosti, zda jsem neudělala něco špatně. Musela jsem se naučit oddělovat emoce druhých lidí od těch svých. Často si pro sebe opakuji, že nejsem zodpovědná za nálady druhých. Člověk, kterému nevyhovím, má právo cítit se v tu chvíli naštvaný nebo zklamaný. Jak s těmi emocemi naloží, už je ale úkol toho daného člověka, ne můj. Jak je to osvobozující, nechat pocity druhých v jejich vlastních rukou!
Daň za svobodu
Je nutné však počítat s tím, že pro okolí to bude velká změna a chvíli potrvá, než si zvyknou na to, že už nejste neustále k dispozici. O pár blízkých lidí jsem tím ve svém životě postupně přišla. Nicméně i přes tu bolest a trápení si uvědomuji jednu věc: ti, kteří mě mají rádi jen tehdy, když vždy vyhovím a neodporuji, ve svém životě vlastně nepotřebuji.
Největší motivací pro mě je uvědomění, že když zachráním sebe, zachráním tím i své vztahy s těmi, na kterých mi nejvíce záleží.
Začněte po malých krůčcích. Třeba hned dnes jedním malým, ale upřímným „ne“.
