Článek
Tohle je příběh o tom, jak moc dokáže být vlastní krev hamižná. Jsem mladší ze dvou sester, jmenuji se Hana (41) a moje starší sestra Irena (46) se ukázala jako pořádná zmije. Zatímco já jsem se o naše stárnoucí rodiče pravidelně starala, moje starší sestra se veškeré péči vyhýbala.
Vždycky měla po ruce tisíc výmluv. Nejčastěji se vymlouvala na své děti, které přitom už chodily na vysokou školu, nebo na to, že má v práci moc povinností. Rodiče jí ještě omlouvali, že přece ví, kolik toho má a že se musí starat o děti. Všechno tak zůstávalo na mně.
Mimochodem, i já měla práci a děti, ale to se asi nepočítalo.
Pak ale přišel osudný den, rozpadl se mi svět. Naši rodiče tragicky zemřeli při autonehodě. Otec za volantem bohužel nezvládl řízení. Ta zpráva mě naprosto zdrtila.
Slzy pro diváky a levné rozloučení
Moje starší sestra přede všemi do kapesníčku utírala potoky slz a pořád dokola opakovala, jak strašně je zdrcená. Jenže to bylo jenom divadlo. Krutá realita její povahy se naplno projevila hned v den, kdy jsme šly zařizovat pohřeb do pohřebního ústavu.
Irena plakala, zaměstnanci ji chlácholili a ona se pořád omlouvala, že je to příliš těžké.
Jakmile se tedy pán obrátil na mě, abychom vybrali jednotlivé položky z katalogu, její pláč ustal. Když jsem ukázala, jaká rakev se mi líbí, začala protestovat, že je to přezdobené a určitě by se to našim nelíbilo. Chtěla jsem máminy oblíbené lilie, to zase spustila, že by to působilo moc okázale, a vybrala levnější kytice.
Při pohledu na cenu smutečních věnců je zamítla úplně.
Obřad nechala zkrátit, hrát se měly jen tři písně – jedna oblíbená mámy, jedna táty a na závěr jejich společná. Chtěla jsem řečníka, ale když zjistila, za kolik si ho účtují, okamžitě spustila, že o jejích rodičích nebude mluvit někdo, kdo je neznal.
Chtěla to odřečnit sama, to už mi ovšem došla trpělivost. Razantně jsem její proslov odmítla a objednala profesionála, kterému dáme námi napsané poznámky.
Loupež za bílého dne
Musela jsem vybrat rodičům oblečení, abych ho pak mohla zanést do pohřebního ústavu. Jet do jejich domu s tím, že oni tam už nikdy nebudou, bylo velmi těžké. První mě zaujalo, že zámek byl zamknutý na víc západů, než zamykali rodiče.
Chvíli jsem zůstala stát ve dveřích obýváku s pohledem upřeným na gauč, kde rodiče sedávali. Se slzami v očích jsem došla do ložnice a otevřela skříň. Něco bylo jinak. Hromádky oblečení sice byly poskládané, oblečení na ramínkách také viselo, ne že by bylo popadané, jenže já si byla jistá, že se v tom někdo hrabal.
Nechala jsem skříň otevřenou, přešla ke komodě, otevřela šuplík a tam už o tom nebylo pochyb.
V hlavě mi svitlo, pohled mi zabloudil ke košíku s vlnou. Vyndala jsem z něj klubíčka jedno po druhém, vzala modré, prohrabala jsem se mezi vlákny, ale nebylo tam nic! Zmizely máminy šperky, které si ve vlně schovávala.
Postupně jsem prošla všechny místnosti, abych zkontrolovala všechny skrýše svých rodičů. Všechno bylo pryč – šperky i peníze. Byl jen jediný člověk, který o tom kromě mě věděl, Irena. Udělalo se mi špatně od žaludku.
Jednu skrýš mi vlastně neukazovala matka, ale otec, tu jsem ještě nezkontrolovala, došlo mi. Otevřela jsem jí a bylo tam vše, co tam mělo být. Vyndala jsem to připravená vše odevzdat u notáře, i když to nebylo mnoho.
Levné loučení
Prošli jsme si náročným obdobím pohřbu. Přijela celá rodina, každý přinesl obrovské pugety květin, věnce i láhve piva, které měl táta tak rád. Nádherně tak zaplnili téměř prázdné místo kolem rakve. Já s manželem jsem za nás koupili krásný věnec a mámě lilie.
Moje sestra Iren přijímala kondolence s dokonalým make-upem a krokodýlími slzami. Své zdrcení hrála až přehnaně. Po obřadě si odnesla květiny, odmítla, aby je ti zloději z pohřební služby prodali někomu dalšímu.
Stejně jako se muselo šetřit na pohřbu, se šetřilo i na hostině, ale naštěstí to opět zachránili naši příbuzní. Co na hostině nebylo, to doobjednali a zaplatili.
Krutá zrada od vlastní sestry
Trvalo to několik týdnů, než mi zavolali od notáře. Přišla jsem tam, moje sestra v kanceláři už seděla a já jen doufala, že už to je poslední, co musíme vyřídit. Nebyl čas na víc než pozdrav a notář začal.
Říkám vám, že jsem od rodičů nečekala nic, dokonce jsem v kabelce přinesla to, co měl otec schované. Ve shonu pohřbu jsem na to zapomněla, ale potom, co mi zavolal notář, mi to v paměti vyskočilo. Zatím jsem to však nevytáhla.
Řešilo se toho víc, než jsem čekala, rodiče měli sepsanou závěť a zdálo se, že to jde hladce. I sestra všechno bez problému odkývala. Šlo to až moc hladce. Notář to celé zakončil, vše bylo podle něj rozdělené. Ale počkat, co dům rodičů? Proč o něm nemluvil? Vysvětlil mi, že ten součástí dědického řízení není.
„Hani, ten dům napsali už před časem na mě. Vždyť ty máš byt a já žiju v pronájmu,“ pokrčila rameny.
Ty máš všechno a já nic
Bylo vidět, že se cítí v právu, má na ten dům nárok i rodiče s tím přece souhlasili. Chtěla se prý vyhnout placení dědické daně. Nechápala, proč jsem hamižná a vůbec se na ten barák ptám. Jistě, chudáček Irenka bydlela v pronájmu a každý rok létala k moři, jezdila na lyže a nedávno si pořídila nové auto.
Ano, byla pravda, že s manželem žijeme ve vlastním bytě, jenže jsme na něj také dlouho přísně šetřili. Doufala jsem, že s tím domem našeho dětství se sestrou uděláme něco rozumného. Přála jsem si, aby zůstal v rodině, ale jak jsem znala sestru, věděla jsem, že ho prodá. Nikdy by nesekala trávu, neopravovala dům.
Zeptala jsem se tedy, jestli bych si mohla z domu alespoň odnést nějaké věci na památku. Jen mávla rukou, že klidně všechno, protože ona nic z toho harampádí nechce. Dokonce u toho ani nechtěla být.
Důvod byl jednoduchý, moc dobře věděla, že nic cenného tam není, všechny máminy schovávačky přece už vykradla. Těch pár drobných z tátovy skrýše jsem nakonec nechala bezpečně ležet v kabelce a zařekla se, že je využiji tak, aby byl táta hrdý.
Moudřejší ustoupí
S manželem a našimi dětmi jsme se rozhodli vyklidit věci mých rodičů s úctou. Ne proto, že bych chtěla, aby sestra měla míň práce, ale proto, aby se to, co rodiče měli rádi, jen tak nevyhodilo do popelnice.
Nedostala jsem řetízek po mámě, který mi slíbila, ale měla jsem alespoň její oblíbenou kamennou sošku kočky, která vždy spokojeně spala na měkkém polštáři na skříňce vedle mámina křesla. Když se dívala na televizi, hladívala ji.
Teď kočka spí na mé komodě a vždy, když ji pohladím, cítím svoji mámu.
Se sestrou už nemáme důvod se vídat ani si telefonovat. V domě našich rodičů žije rodina se dvěma holčičkami a já jen doufám, že tyhle sestry nedopadnou jako já a Irena.
Museli jste někdy řešit dědické řízení v rodině? Probíhalo to v klidu, nebo se příbuzní tahali? Podělte se v komentářích.
