„Můj balkon, moje právo dát si krkovičku!“ Soused, který nám ničil domov

S mým manželem Davidem (34) a naším malým synem Péťou (2) jsme se loni já Markéta (33) s obrovskou radostí konečně nastěhovali do nového bytu. Byl to náš splněný životní sen, na který nám museli finančně pomoci i příbuzní a vyřízení samotné hypotéky nám trvalo dlouhé, úmorné měsíce. Nádherný moderní byt v čisté novostavbě, a hlavně – s vlastním velkým balkonem.

Nastěhovali jsme se v lednu, během zimy si všechno krásně zařídili a užívali si tu pravou rodinnou pohodu. Už jsme se celá rodina strašně těšili, až konečně po dlouhé zimě vysvitne první jarní sluníčko a my si budeme moct dát ranní kávu na čerstvém vzduchu.

Jenže, jak se velmi brzy ukázalo, na první sluneční paprsky se netrpělivě těšil ještě někdo jiný.

Byl to první vyloženě jarní víkend, obloha bez mráčku a já zrovna v kuchyni vařila dopolední kávu, když manžel David v obýváku najednou zavětřil.

„Sotva se venku udělá trochu hezky a já už cítím pečené maso na grilu,“ smál se David zpočátku. Humor ho ale přešel přesně ve chvíli, kdy jsem zmateně přikývla, že tu vůni masa a štiplavé uhlí cítím taky.

Podívali jsme se na sebe. Náš byt se nacházel ve čtvrtém patře a nikde v širém okolí naší novostavby nebyly žádné veřejné zóny pro venkovní grilování. Ta vůně navíc přicházela přímo otevřeným oknem z našeho balkonu, a co bylo horší, plíživě se do obýváku začal dostávat i hustý šedavý kouř. David vstal z gauče, vyšel na balkon a okamžitě na mě křikl, protože tohle prý musím vidět na vlastní oči.

U sousedů v našem patře, hned vedle nás, se nad zábradlím tetelil horký vzduch.

Z balkonových dveří se právě vynořil soused s obří plastovou mísou plnou naloženého masa. Jakmile nás uviděl, vesele na nás přes přepážku zamával: „Konečně vyšlo počasí, co? Není nad pořádnou první jarní grilovačku!“

Naprosto zkoprněle jsme mu to tehdy odsouhlasili a rychle zapluli zpátky do bezpečí obýváku. Okamžitě jsem se manžela zeptala, jak to ten chlap proboha myslel, když tak nadšeně řekl slovo první.

David nad tím ale tehdy jen mávnul rukou s tím, že jde určitě o výjimečnou situaci na oslavu jara a vlastně prý není vůbec špatný nápad si párkrát za rok na balkoně něco dobrého opéct. Jak hluboce se můj muž tehdy pletl.

Celou tu jarní historku s grilujícím sousedem jsme tehdy večer vyprávěli jako dobrý vtip našim přátelům a pak jsme na ni v shonu všedních dnů docela zapomněli. Venku se navíc vzápětí citelně ochladilo a o slovo se ještě na chvíli přihlásila paní zima.

Využila jsem ten čas k tomu, že jsem si náš nový balkon začala s láskou zařizovat. Pořídila jsem designové květináče, zbrusu nové polstrované podsedáky na židle, krásný ubrus, a dokonce i elegantní lampičku na večerní stůl.

Když se pak teplé slunečné počasí konečně nadobro vrátilo, nadšeně jsme se s Davidem a s horkou kávou v ruce usadili na našem novém zahradním nábytku. Byla jsem na tu naši oázu klidu pyšná.

Štiplavý kouř místo vzduchu

Zhluboka jsem nasála svěží vůni jarního vzduchu, spokojeně se rozhlédla po okolí a v tom mi zrak padl na vedlejší balkon. Moje nadšení v tu vteřinu opadlo. Všimla jsem si totiž, že masivní kovové víko sousedova grilu je opět otevřené dokořán. A netrvalo to ani pět minut. Na balkoně se vzápětí objevil soused se zápalkami a krabičkou podpalovače v ruce.

Jen jsme se přes přepážku chladně pozdravili a já okamžitě vrhla varovný pohled s pozvednutým obočím na svého manžela. David jen bezmocně pokrčil rameny. Svou kávu jsme tehdy raději rychle dopili, zavřeli všechna okna do bytu a David mě celou hodinu trpělivě přesvědčoval, že to pro tentokrát prostě nějak v klidu přežijeme.

Jenže hned další víkend byl ten nešťastný gril v akci znovu.

Tentokrát ale na vedlejší balkon dorazila sousedovi i hlučná početná návštěva. Celé odpoledne si tam nahlas pochvalovali, jak je to grilování na balkoně fantastický nápad, a po našich oknech se plazil štiplavý kouř z dřevěného uhlí.

Hosté dost hlučeli a pouštěli hudbu po celé odpoledne, ale těsně před večeří naštěstí sbalili věci a konečně nastal klid. Tehdy jsem si naivně myslela, že máme vyhráno.

Celá tahle bezohlednost ale naplno propukla až v létě. V týdnu jsem jednou po neskutečně únavném dni usnula brzy večer v pokojíčku u našeho malého syna. Kolem desáté mě ale probral podivný, štiplavý kouř v krku.

Soused to totálně rozjel uprostřed pracovního týdne, a navíc pozdě večer! Naštvaně jsem vyskočila z postele a plnou silou jsem práskla balkónovými dveřmi, aby to přes tu přepážku jasně slyšel.

Jenže on buď vůbec nepochopil, že by to ostatním lidem v domě mohlo vadit, nebo mu to bylo úplně jedno.

Jeho gril od té doby hořel v podstatě každý víkend. Znechuceně jsem musela z našich venkovních židliček sklidit zbrusu nové podsedáky, které už smrděly jako uzenáč. Začínala jsem toho mít opravdu plné zuby. Domluvili jsme se proto s Davidem, že hned příště, až soused zase podpálí to své uhelné peklo, si s ním manžel jako chlap promluví.

Naprosto jsem chápala, že se Davidovi do otevřené konfrontace se sousedem, kterému už bylo přes padesát, z pozice o dost mladšího kluka dvakrát nechce. Jenže se to v naší situaci zdálo jako jediná správná a civilizovaná varianta. Přece jen jsme v domě bydleli krátce a nechtěli jsme hned na začátku dělat v novostavbě zbytečné zlé vztahy.

Do rozhovoru se ale David musel nakonec pustit mnohem dřív, než na to byl psychicky připravený. Vyšel jedno odpoledne na balkon, kde soused zrovna s úsměvem pokládal obří kusy krkovičky na rozpálený rošt. David ho slušně pozdravil a trochu rozpačitě se zeptal, jestli plánuje takhle na balkoně grilovat často.

Soused se na něj otočil a s naprostým klidem zahlásil: „Víte, mladíku, grilování je můj životní styl. Klidně někdy se ženou přijďte taky na ochutnávku!“

Takže místo omluvy a řešení situace přinesl manžel pozvání na večeři. Výborně.

Ještě ten večer jsem se kvůli tomu s manželem šíleně pohádala. David mi naštvaně vyčetl, že si to tedy můžu zkusit vyřešit sama, když on to podle mě dělá špatně. Následujících čtrnáct dní v naší domácnosti panovalo ledové ticho a o sousedovi jsme raději vůbec nemluvili.

Přestala jsem úplně větrat. Okna jsem otvírala jen brzy ráno a před desátou dopoledne už jsem je pro jistotu zavírala na pevno. Jenže soused mezitím začal grilovat už i čtyřikrát v týdnu. V polovině případů tam navíc pořádal hlučné párty, které pravidelně přerůstaly do pozdních nočních hodin.

Náš malý Péťa v noci brečel, protože ho ten neustálý hluk z balkonu budil, skla na naší terase byla odporně mastná a celý náš nový byt už stabilně smrděl spáleným tukem a uhlím. Soused se tak znovu stal žhavým a výbušným tématem naší domácnosti.

Padlo definitivní rozhodnutí: podáme oficiální stížnost na výbor našeho Společenství vlastníků jednotek (SVJ).

Popsali jsme ve vší slušnosti celou neúnosnou situaci do oficiálního e-mailu pro předsedu našeho SVJ. Navrhovali jsme v něm rozumný kompromis: aby soused své uzení omezil maximálně na jedno až dvě odpoledne v týdnu, negriloval od pátku až do neděle v kuse, a hlavně aby se jeho návštěvy v noci ztišily, abychom my i ostatní mohli normálně spát.

Po kliknutí na tlačítko odeslat jsme se s manželem v obýváku cítili, jako bychom už s předstihem vyhráli celou válku. Pár dní se ale nic nedělo a my začali být hrozně nervózní. Přemýšleli jsme, jestli se vůbec někdy oficiální cestou dozvíme, že se to celé nějak vyřešilo.

No, naše obavy byly nakonec naprosto zbytečné. Chvíli, kdy se o naší stížnosti soused dozvěděl, jsme totiž doma poznali celkem přesně.

David zrovna venku zaléval mé květináče, když na vedlejší balkon plnou silou vletěl rozzuřený soused. Postavil se tam s rukama v bok, na sobě měl jen titěrné pánské slipy a v ruce divoce komíhal obřími kovovými kleštěmi na obracení masa.

„Hej, mladej! Ty sis na mě jako stěžoval u výboru?!“ řval na Davida přes přepážku.

„Něco si hned teď ujasníme, ty usmrkanče. Můj balkon, moje právo dát si krkovičku!“ křičel tak hlasitě, že to museli slovo od slova slyšet i lidé v protějším panelovém domě.

Manžel se mu sice snažil klidným hlasem vysvětlit, že chceme jen moct vyvětrat a že máme doma malé dvouleté dítě, které z toho jeho štiplavého kouře pálí oči, ale rozzuřeného souseda to vůbec nezajímalo.

Vzápětí nám e-mailem odpověděl i samotný předseda SVJ. Psal, že se se sousedem sice snažil o situaci osobně mluvit, ale z pozice výboru mu grilování na vlastním balkoně bohužel právně zakázat nemůže, pokud to prokazatelně nevadí nadpoloviční většině členů celého domu.

Nicméně mu prý aspoň důrazně připomněl, že ze zákona musí po desáté hodině večerní striktně dodržovat noční klid. Což byla nakonec paradoxně ta jediná věc, kterou soused ze strachu před policií začal plnit.

To nám ale nestačilo. Vytáhli jsme s manželem do otevřeného boje. Na tiskárně jsme namnožili desítky letáků, které jasně žádaly zákaz grilování na balkonech v našem domě. Rozvěsili jsme je po chodbách a výtazích. Jenže hned druhý den ráno nějaký neznámý vandal všechny naše letáky do jednoho zběsile strhal.

Tak jsme s úsměvem vylepili zbrusu nové a nechali tento bod oficiálně zařadit na program nejbližší schůze vlastníků.

Předseda výboru s tím naštěstí neměl sebemenší problém. Když konečně nastal den D a otevřely se dveře kočárkárny, kde se schůze konala, sám předseda zůstal v naprostém šoku. Tak gigantickou účast v historii našeho domu ještě nikdy nezažili!

Ukázalo se totiž, že bezohledné počínání našeho milovníka krkoviček už dlouhé měsíce extrémně pilo krev úplně všem sousedům, kteří měli okna situovaná na stejnou stranu jako my.

Navíc mastný kouř začal viditelně poškozovat a barvit světlou omítku na fasádě novostavby. Nikdo z celého paneláku nechtěl, aby se kvůli jednomu sobeckému chlapovi musela za pár let platit drahá oprava fasády ze společného rozpočtu. Nezapomněli jsme upozornit na nebezpečí požáru, což nenechalo chladným nikoho z přítomných.

Hlasování proběhlo neuvěřitelně rychle. Odsouhlasil se absolutní a úplný zákaz grilování na otevřeném ohni a dřevěném uhlí na všech balkonech v celém domě.

Nejen, že jsme díky naší odvaze vybojovali zpátky čistý jarní vzduch v našem obýváku, ale navíc jsme v domě získali obrovskou přízeň ostatních sousedů, a dokonce i několik skvělých nových přátel.

Soused „životní styl“ nás sice od té doby na chodbě demonstrativně přestal zdravit a dívá se skrz nás jako skrze vzduch, ale to je nám už upřímně úplně jedno. My si totiž konečně můžeme v naprostém klidu vychutnávat ranní kávu na našich měkoučkých čistých podsedácích a nikdo nám u toho neničí náš vysněný domov.

Trápí vás něco, co dělají vaši sousedé? Povedlo se vám vybojovat sousedskou bitvu? Podělte se v komentářích.