Začít v nové práci je vážně mazec. A kdo mi žere můj jogurt?

Nová práce v obřím korporátu mi sice napřed přišla jako neuvěřitelně vzrušující životní změna. Jsem Simona (36) a hned první den jsem si ale uvědomila, že je to spíš jako zoufalá snaha naskočit do rozjetého vlaku.

Hrdě a neohroženě jsem si hned ráno vykračovala po chodbě se svojí novou zaměstnaneckou visačkou. Zamířila jsem přímo ke kanceláři vedoucí našeho oddělení. Byla to hubená, velmi vysoká čtyřicátnice na hříšně vysokých jehlách, která pálila slova rychlostí kulometu.

Představila se mi s drtivou silou v ruce, okamžitě vystřelila ze židle a bleskově vyběhla z kanceláře ven. Vlála jsem v panice za ní, když mě prováděla nekonečným labyrintem chodeb a kójí s počítači. Ukazovala zběsile vpravo a pak zase vlevo, vyjmenovávala vše tak rychle, až jsem se v tom celém úplně ztratila.

Na samotném konci vyčerpávající prohlídky mi vrazila do ruky stoh papírů, ukázala mi můj nový stůl a dokumenty ke zpracování. Udýchaná jsem padla do otočné židle. V duchu jsem doufala, že mě přes vysokou oddělovací přepážku nikdo z mých nových kolegů nevidí.

Ve stejné místnosti se mnou sedělo asi třicet lidí. Vzduchem neustále hlasitě cvakaly desítky klávesnic, někdo mluvil a nonstop zvonil nějaký telefon.

Heslo k počítači bylo naštěstí napsané na jednom z těch papírů. Úspěšně jsem se přihlásila a hned jsem uznala, že nastal ideální čas dojít si udělat první ranní kávu.

Ze skříňky v kuchyňce jsem rozpačitě vytáhla jeden z různorodé skladby hrníčků. Chvíli jsem zkoumavě prohlížela obří kávovar se spoustou záhadných tlačítek. V tu chvíli do místnosti vstoupil jeden z kolegů s telefonem u ucha. Naprosto suverénně zmáčkl jedno tlačítko, do hrnku mu vytekla lahodná káva s mlékem a on do ní nasypal cukr.

Hned jak odešel, vložila jsem svůj hrnek pod trysky, zmáčkla totéž tlačítko a bingo. Vítězoslavně jsem kráčela s horkým úlovkem ke svému stolu, když najednou slyším, že někdo na celou chodbu na někoho volá.

Trvalo mi bohužel příliš dlouho, než mi to v tom stresu došlo. Ta žena volá na mě.

„Vy nová, hej! To je můj hrnek, to si tady nemůžete jen tak brát, přineste si svůj,“ vyjela po mně. Hrozně jsem se omluvila a hned jí nabídla, že kávu přeleji a hrnek vrátím. Kolegyně se nakonec uklidnila a s povzdechem mi dovolila si to vymodlené kafe dopít. Z trapnosti jsem se pak celou dobu snažila ve své kóji dělat, jako bych vlastně vůbec neexistovala.

Nakonec mě ale dohnala přirozená lidská potřeba. Cestou z toalet mě na chodbě pozdravila celkem sympatická žena, která seděla jen několik kójí ode mě. Chytila jsem se stébla. „Prosím vás, do té společné lednice se musí dávat jídlo výhradně se jmenovkami?“ zeptala jsem se zvědavě.

Prý nemusí. Nic víc mi ale říct nestihla, protože jí začal divoce vyzvánět telefon.

Svůj borůvkový jogurt k odpolední svačině jsem bezstarostně zanesla do velké společné lednice a krabičku s obědem si rovnou ohřála v místní mikrovlnce. Teprve když se spolupracovníci začali trousit na pauzu, postupně se mi představili. U většiny z nich jsem si ale jejich jména samozřejmě nezapamatovala.

S interním systémem v počítači jsem se nakonec statečně poprala. Až na pár drobných zádrhelů jsem všechna data zdolala úplně bez cizí pomoci. Ze školení před nástupem jsem si toho zapamatovala hodně a program byl intuitivní. Po zpracování většiny dokumentů nastal konečně čas na mou vytouženou odpolední svačinu. Neskutečně jsem se těšila na svůj oblíbený borůvkový jogurt.

Otevřela jsem dvířka společné ledničky, podívala se dovnitř a… můj jogurt tam nebyl!

Zmateně jsem prohledala všechny téměř prázdné poličky, ale byl prostě pryč. Tohle nečekané zklamání mi okamžitě zkazilo náladu po zbytek mého prvního dne. Nebudu přece hned první den v nové práci dělat hysterickou scénu kvůli jednomu jogurtu, říkala jsem si. Prostě to musím nějak překousnout. Cestou domů z práce si holt zajdu do obchodu pro nový.

Druhý den jsem do práce vyrazila s obrovským odhodláním. Dneska už to určitě půjde lépe. Vešla jsem plná energie do místnosti a s úsměvem dorazila ke svému pracovnímu stolu. Dokonce na mě na desce čekala krásná kytka v květináči. Páni, asi jsou tu v tom korporátu opravdu fajn lidi, řekla jsem si nadšeně v duchu.

Kabelku jsem strčila pod stůl, pohodlně se usadila do polstrované židle a sebevědomě zadala heslo do počítače. Displej okamžitě blikl červeně: Přihlášení se nezdařilo. Zadali jste špatné heslo.

V tu chvíli se mým směrem blížil sympatický chlapík se sklenicí vody v ruce. Rozhodla jsem se ho okamžitě oslovit s prosbou, jestli by jako zkušenější kolega nevěděl, proč mi systém stávkuje. Heslo jsem totiž pořád poctivě opisovala z papírku od vedoucí, takže špatně být prostě nemohlo.

„Myslím, že to nebude špatným heslem, ale spíš špatným počítačem. Tenhle je totiž můj,“ usmál se pobaveně.

Hrozně jsem zrudla. Začala jsem mu překotně vysvětlovat, že mi tohle místo včera osobně přidělila vedoucí a včera na něm všechno normálně fungovalo. Mávala jsem mu před nosem tím oficiálním papírem. Vzal si ho v klidu do ruky, zběžně ho přelétl očima a s naprostým klidem mi vysvětlil, jak se věci mají.

Byla jsem o patro výš! Proč to proboha vypadá všude úplně stejně?

Už ve správném patře a u správného stolu jsem s úlevou uložila svůj nový borůvkový jogurt do kuchyňské ledničky. Práce mi tentokrát šla skvěle od ruky. U společného oběda jsem si dokonce dokázala zapamatovat další jména svých nových kolegů.

Moc jsme si sice nepopovídali, protože všichni nonstop mluvili svou podivnou vnitropodnikovou hantýrkou. Řešili projekty, jejichž názvy jsem neznala, a drbali lidi, které jsem neznala.

S mírným pocitem osamění jsem se vrhla zpátky do rozdělané práce. Kmitala jsem u monitoru, dokud na hodinách nebyly přesně tři odpoledne – ten správný čas na mou zaslouženou svačinu. Zamířila jsem do kuchyňky, suverénně sáhla do lednice a… zase nic! Někdo mi zase sebral mé jídlo.

Hluboký nádech a výdech mi pomohly se uklidnit. Zítra si ten kelímek už pro jistotu podepíšu fixou rozhodla jsem se.

Třetí den už jsem naštěstí neudělala žádný velký trapas. Dokonce mě vedoucí před kolegy pochválila, jak neuvěřitelně rychle jsem vplula do složitého firemního systému. V lednici v kuchyňce na mě čekal tentokrát jahodový jogurt, na který jsem černým fixem velkými písmeny napsala SIMONA.

Tentokrát jsem rozhodně nečekala, že by tam snad chyběl. A světe div se, on tam zase nebyl!

Vztek mě úplně ovládl. S hlasitým prásknutím jsem zabouchla dvířka ledničky. Nechtěla jsem to řešit s kolegy napřímo. V hlavě se zrodil plán.

Svůj jogurt v ledničce jsem střežila ostřížím zrakem z nenápadné pozice svého pracovního místa.

Jenže v nejméně vhodnou chvíli jsem musela akutně zaběhnout k tiskárně. Ta digitální mrcha se samozřejmě jako naschvál kousla, zasekl se v ní papír a já se tam s ní prala dlouho.

Jakmile se mi podařilo tiskárnu zprovoznit, běžela jsem rovnou k lednici zkontrolovat situaci. Jogurt byl zase pryč! Kdo mi tady sakra žere moje jogurty?! V mé hlavě už se začaly rodit ty plány pomsty. Bude lepší nakapat do něj projímadlo, nebo zkusím nejdřív napsat jízlivý pasivně-agresivní vzkaz?

Když jsem po chvíli trochu vychladla, došlo mi, že jako slušný člověk zkusím nejdřív ten vzkaz. Pokud nezabere, půjdu do lékárny pro projímadlo. To by se hned bezpečně poznalo, kdo je ten tajemný ledničkový zloděj!

„Jestli nemáš na vlastní jogurt, klidně řekni a budu nosit dva,“ naškrábala jsem velkými písmeny na křiklavý papírek.

To jsem hrdě nalepila přes dva kelímky, uložila jahodový a borůvkový jogurt do poličky ve sdílené lednici. S naprostým klidem a vítězným úsměvem jsem se pak zabrala do papírování. Sžírala mě obrovská nedočkavost, jak tohle dneska dopadne.

Chystala jsem se zrovna na další kontrolu do kuchyňky, když vtom ke mně přišla vedoucí s vážnou tváří. Prý mám okamžitě jít do kanceláře za šéfem.

Celá vyklepaná jsem pomalu kráčela do jeho prosklené rohové kanceláře, s obrovskou bázní se posadila do křesla přímo proti tomu dokonale ulízanému kravaťákovi.

Šéf mlčky a pomalu sáhl pod svůj stůl, neskutečně vážně se na mě podíval a položil přede mě na dřevěnou desku oba mé kelímky s jogurtem. I s mým vzkazem.

„Rád bych vás, paní Simono, osobně ujistil, že vydělávám dost na to, abych si mohl koupit vlastní jogurt. Pokud vyloženě nechcete, aby vám ho ve firmě někdo jedl, tak ho prosím nedávejte do polic určených k volnému rozebrání,“ upřesnil ledovým hlasem a pozvedl obočí.

Zůstala jsem zírat s otevřenou pusou. Začala jsem strašně koktat a omlouvat se s tím, že mi systém firemní lednice nikdo nevysvětlil.

Šéf nakonec chápavě přikývl a celou ekologickou záhadu mi osvětlil. Horní polovina lednice sloužila k ukládání osobního jídla se jmenovkami, na které se nesahá. Spodní polovina je však v rámci celofiremního ekoprogramu Zero Waste striktně určená pro přebytečné potraviny kolegů, které jsou volně k rozebrání.

Celé ty dny jedl mé jogurty sám šéf, aby zachránil planetu před plýtváním.

Výborně. A já ho hned první týden v nové práci na tvrdo obvinila, že krade cizí svačiny, protože nemá peníze na vlastní jídlo. Od té doby pokaždé když mě vidí, začne se potutelně usmívat.

Jaký byl Váš nejtrapnější moment v práci? Podělte se v komentářích.