Článek
Je jen jedna věc lepší než to, když se vdává vaše nejlepší kamarádka – a sice to, když se vdáváte sama. Takové štěstí já zatím nemám, takže tenhle příběh bude o mé nejlepší kamarádce Lucii (28). Pasovala mě, Terezu (29), do role své hlavní družičky a svědkyně. Jenže celé se to nakonec zvrhlo v noční můru, na kterou do smrti nezapomenu.
Vybraly jsme spolu všechno od květin až po šaty, plánováním a realizací jsme strávily půl roku. Po večerech jsme u vína, s prsty slepenými lepidlem z dekorací, složitě řešily zasedací pořádek.
Takže když konečně nastal čas rozlučky se svobodou, rozbalily jsme to s nevěstou naplno. V baru jsme řádily do zavíračky a ráno za to zaplatily brutální kocovinou. Do svatby naštěstí zbývaly ještě dvě noci. Ještě že tak, jinak by Lucka k tomu oltáři nedošla – tedy alespoň ne rovně.
Intimní zprávy uprostřed noci
Rozespalá jsem sáhla po mobilu. Bylo už po obědě, když jsem se vzbudila, a ostatní holky v bytě ještě spaly. Otevřela jsem nepřečtené zprávy a vyvalila se na mě obsáhlá noční konverzace. Protože jsem si z konce noci nic nepamatovala, začala jsem si ty zprávy v klidu číst.
Moje obočí poskakovalo pořád výš a výš, a když přišlo na fotky, už nemělo kam. Proboha! Bylo to celé velmi intimní a nahé mužské fotky odhalovaly všechno. Úplně všechno! Zaostřila jsem na odesílatele a v tu chvíli se mi zvedl už tak pošramocený žaludek.
V záhlaví chatu totiž stálo jméno: Denis. Ženich mojí nejlepší kamarádky.
Zoufale jsem přemýšlela, jestli nemohl být jen příliš opilý a neposlal to omylem, tohle zkrátka nemohla být pravda. Jenže pak mi v té třeštící hlavě došla ta nejhorší věc – Denis měl mít oficiální pánskou rozlučku se svobodou až dnes večer.
To já udělala první krok
Přiznávám, tu nešťastnou konverzaci jsem v noci začala já, ale bylo to celkem nevinné popíchnutí. Zato s lechtivými zprávami začal okamžitě on a po chvíli už byl vyloženě oplzlý. Posílání fotek navíc odstartoval úplně sám, aniž bych ho o to prosila.
Já sama jsem mu neposlala ani jedinou.
Z mé strany jsem to v tom alkoholovém oparu evidentně celé brala jako obrovskou, sice ujetou, ale pořád jen srandu. Většina toho, co jsem v napsala, navíc nedávala hlavu ani patu.
Vůbec jsem nevěděla, co s tím v tu chvíli dělat. Ruce se mi klepaly, a tak jsem se rozhodla udělat si pro jistotu screenshoty celé konverzace, kdyby se Denis rozhodl konverzaci později smazat. Musela jsem se jít okamžitě osprchovat ledovou vodou, abych vůbec rozdýchala tu šílenou kocovinu, a hlavně ten hnusný pocit ze zpráv s Denisem.
Střízlivý kalkul budoucího ženicha
Přišlo mi fér si nejdříve ověřit, jak se to celé vlastně seběhlo. Začala jsem nenápadně obvolávat a přes zprávy se vyptávat našich společných přátel, co přesně Denis dělal, zatímco my jsme měly dámskou jízdu. Nikomu z kamarádů to samozřejmě nebylo podezřelé. Mysleli si totiž, že jen sonduji jako správná svědkyně pro nevěstu, jestli ženich moc nežárlil.
Jenže se potvrdilo přesně to, čeho jsem se nejvíc bála.
Denis nebyl opilý. Kamarádi z jeho pánské party od něj z bytu podle všeho odešli jen chvíli předtím, než začala naše noční konverzace. Denis byl stoprocentně střízlivý, seděl sám doma a s chladnou hlavou zkoušel dostat do postele nejlepší kamarádku své budoucí ženy.
Musela jsem se rychle rozhodnout, protože už nezbývalo moc času. Čekala nás poslední noc před obřadem a věrná Lucie si měla vzít takového prasáka. Říká se, že ráno je moudřejší večera, a tak jsem si řekla, že počkám. Chtěla jsem vidět, jestli se Denis náhodou sám neozve ze své vlastní rozlučky se svobodou.
Past nesklapla, ale…
Svatební ráno mi ale příliš jistoty nedodalo. Když to Lucii řeknu, hrozí, že si bude myslet, že jsem jí chtěla přebrat chlapa a zkazit svatbu. Když jí to neřeknu, co to bude za přátelství? Navíc jsem věděla, že bych s takovým tajemstvím nedokázala žít.
Denis se sice během noci neozval, jenže ráno se ukázalo, že to mělo jiný důvod. Jeho svědek Roman mu totiž sebral mobil. „Co se stane na rozlučce, zůstane na rozlučce. Žádné důkazy,“ objasnil mi Roman se smíchem. Raději jsem ani nechtěla vědět, co tam prováděli.
Drsný útok na svatební chodbě
Obřad měl vypuknout přesně v poledne a Lucie se od brzkého rána chystala. Účes a make-up trval hodiny, zatímco já zběsile běhala mezi ní, přijíždějícími hosty a personálem. Při jednom takovém přeletu chodby mě najednou něčí ruka chytila za pas a zprudka mě zastavila.
Byl to Denis. Zatáhl mě stranou od všech a přitáhl si mě k sobě nepříjemně blízko.
Začal se mi omlouvat, že se v noci už neozval. Prý moc chtěl a doufal, že mu taky ukážu víc ze sebe. „Tak mi to ukážeš aspoň teď, ne?“ zašeptal a rukou mě bezostyšně chytil za zadek. Vím, měla jsem mu okamžitě vrazit facku, jenže já jsem v tom šoku úplně ztuhla.
Než jsem se stihla vzpamatovat, odskočil ode mě. Někdo totiž prošel chodbou a narušil naše soukromí. Denis si nervózně začal rovnat manžetové knoflíčky, jako by se mezi námi nic nestalo. „Tak co, Terezko, už je moje nevěsta připravená?“ zeptal se nahlas, jen aby před procházejícím svatebčanem obhájil, proč tam spolu stojíme.
Využila jsem toho, vyhrkla, že to jdu zkontrolovat, a utekla jsem.
Pravda musí ven
Vtrhla jsem do šatny za nevěstou a poprosila vizážistky, ať nás nechají chvíli samotné. Kamarádka možná čekala nějaké svatební dojetí, ale já ze sebe vyklopila podivnou otázku: „Luci, ty si chceš Denise vážně vzít?“
Dívala se na mě jako na blázna. Nechápala, co to do mě vjelo – kdyby si ho nechtěla vzít, tak tu půl roku nešaškujeme kolem příprav. Nevěděla jsem, jak jí to takhle z očí do očí říct. Tak jsem prostě vytáhla mobil. Našla jsem tu noční konverzaci, kterou se Denis ani neobtěžoval smazat, a s útrpným výrazem jí telefon podala.
Zezačátku byl její výraz nechápavý. Pak se změnil v zaražený, následoval pohoršený a všechno to zakončilo absolutní znechucení. Neřekla ani slovo. V panice jsem se jí začala omlouvat a vysvětlovala, že jsem byla opilá, ale že jsem jí Denise rozhodně nechtěla přebrat. Opakovala jsem, že o jejího partnera jsem v romantickém smyslu nikdy zájem neměla.
Lucie jen zvedla ruku, aby mě zastavila. Pak mě ledovým hlasem poprosila, ať jdu všem říct, že je připravená.
Konec dobrý, všechno dobré
S povzdechem jsem za sebou zavřela dveře, nasadila falešný úsměv a udělala, co chtěla. Nejspíš mi nevěří, říkala jsem si nešťastně, když jsem ji o chvíli později viděla s úsměvem se zavěsit do otcovy ruky.
Zatímco já kráčela uličkou sklesle, Lucie si vykračovala hrdě, s hlavou vzpřímenou, po okvětních plátcích, které z košíčků vyhazovaly dvě malé družičky v roztomilých šatičkách. Tatínek ji dojatě předal ženichovi, ona se na Denise usmála a oddávající spustil svůj proslov.
Nedokázala jsem se na toho podrazáka ani podívat. Chtělo se mi zakřičet, ať si ho nebere, ale fakta měla v ruce a bylo to její rozhodnutí. Musela jsem se udržet.
Došlo to až do části, kdy se oddávající zeptal, zda si ženich bere svou nevěstu. Denis se na svou nádhernou partnerku podíval a pevným hlasem pronesl: „Ano, beru.“ Pak se oddávající otočil k Lucii. Zeptal se, zda si dobrovolně bere za manžela zde přítomného Denise.
Nevěsta se na ženicha široce usmála a jasně vyslovila své: „Ne.“
Tentokrát jsem se tomu parchantovi do obličeje podívala. Byl v naprostém šoku a vykoktal jen: „Cože?“ Lucie se pořád usmívala a klidně zopakovala, že si zde přítomného ženicha Denise prostě nebere. Otočila se ke svatebčanům, chytila mě pevně za ruku a společně jsme odkráčely uličkou jako dvě královny.
Lucie tím dostala i mě! Denis zkrátka dostal doživotní nálepku toho, koho nevěsta odmítla přímo u oltáře. Jestli se bude chtít někdy v budoucnu ženit, bude se muset přestěhovat, protože v širokém dalekém okolí teď každý moc dobře ví, co je zač.
Co byste dělali vy na mém místě? Podělte se v komentářích a anketě.
