Článek
Jsem Lída (57) a s mým manželem jsme si mysleli, že naše dcera předá naši výchovu i své holčičce. Dcera Simona se ale rozhodla dát na rady cizích lidí místo svých rodičů. Když dnes sleduji, jakým způsobem vede moji pětiletou vnučku Viktorii, je mi upřímně do pláče. Z mé milované vnučky roste nesnesitelně rozmazlené dítě a uplynulá středa byla tou poslední kapkou, kdy moje babičkovská trpělivost definitivně přetekla.
S dcerou máme dlouhodobou dohodu, že jí každý pátek odpoledne pomáhám s hlídáním Viktorky, aby si po náročném pracovním týdnu mohla v klidu odpočinout, nakoupit nebo zajít ke kadeřníkovi. Jenže z pomoci se za poslední rok stal naprostý teror a já ho trpělivě snášela.
Viktorka roste v prostředí, kde neexistuje slovo „ne“.
Jídlo, které jí nechutná, klidně hází po zemi, a když se jí pokusím nastavit mantinely, začne okamžitě hystericky vřískat, dupat nohama. Moje dcera to pokaždé omlouvá s chladným úsměvem: „Mami, prosím tě, nezasahuj mi do výchovy. Ona jen zdravě projevuje své emoce. Musíš jí ty věci v klidu vysvětlit a poprosit ji. Žádné rozkazy.“
Útěk a záchvat u regálu
Tentokrát dcera vůbec nestíhala, a proto mě poprosila, abych s malou sjela do supermarketu nakoupit nějaké základní potraviny, pečivo a zeleninu. Viktorie chtěla jít v růžovém vílím kostýmu s křídly a květinovou čelenkou. Slyšela jsem, jak jí dcera vysvětluje, že se to hodí jen ve školce nebo doma, ale do obchodu ne.
O chvíli později však Viktorka vykráčela z pokojíčku ve vílím kostýmku. Dcera mě jen upozornila, abych dala na křidýlka pozor, že jsou křehká. Nekomentovala jsem to, vzala vnučku za ruku a vyrazily jsme do supermarketu.
Ve vozíku se vozit bohužel nechtěla, takže jsem ji ostražitě sledovala, aby do ní nikdo nestrčil košíkem. Chtěla bonbony, tak jsme je koupily, chtěla sýr s pejsky na obale, tak letěl do vozíku. Pak jsem se naklonila do chladicího boxu vybrat máslo. Když jsem se narovnala, Viktorka byla pryč. Strašně jsem se vyděsila, rozhlížela jsem se všude kolem.
Ta naše sladká víla mi někam uletěla. V žádné z okolních uliček nebyla, jenže pak mě to trklo. Samozřejmě byla v oddělení hraček, kde už fascinovaně zírala na regály. Moc se mi ulevilo, když poskakovala, aby dosáhla na plyšového medvídka. Neměla jsem na ni vztek, byla jsem prostě šťastná, že jsem ji našla.
Kruté vystřízlivění mezi hračkami
Přemožená situací jsem jí dovolila si toho medvídka koupit. Nebyl drahý a já byla naměkko. Vidět, jakou má radost, mě hladilo po duši. S láskou ho k sobě mačkala, povídala si s ním, ale pak mi ho podala. Posadily jsme ho do nákupního vozíku. Jenže ona mi ho podala jen proto, aby mohla sáhnout po další hračce.
Uviděla totiž obří, kýčovitě svítící panenku z televizní reklamy, která stála nehorázných patnáct set korun. Na medvídka už úplně zapomněla a začala se panenky dožadovat. Nataženou rukou na ni ukazovala a začala poroučet, ať ji sundám z regálu.
Když jsem jí s klidným hlasem řekla, že panenku kupovat nebudeme, protože už má medvídka a je moc drahá, takže na ni babička nemá peníze, Viktorie spustila to nejdrsnější divadlo, jaké jsem kdy zažila. Ta roztomilá holčička ve vílích šatech začala na celé kolo hystericky řvát, brečet a ukazovat na mě prstem.
Vztekem celá zrudla a před desítkami cizích lidí, kteří kolem nakupovali, na mě začala vřískat: „Ty jsi ta nejhorší a nejchudší babička na světě! Nenávidím tě! Okamžitě mi tu panenku kup, nebo tě nebudu mít ráda! Máma by mi ji koupila, ale ty jsi zlá!“ Cizí lidé se začali ohlížet, matky s nákupními košíky mě sledovaly pohoršenými pohledy, babičky se soucitem a já tam stála u nákupního vozíku rudá až po uši, držela se za hlavu a měla jsem chuť se na místě hanbou propadnout.
Trest za neuposlechnutí
Nátlak jsem nevydržela, ale panenku jsem do vozíku nehodila. Místo toho jsem popadla řvoucí a kopající vílu, nechala celý nákup potravin i s plyšovým medvídkem uprostřed uličky a za šíleného křiku ji odtáhla ven z obchodu. Viktorie celou cestu domů autem kopala do sedadla spolujezdce a ječela, že to řekne mamince. Já jako vítězství brala hlavně to, že se mi ji podařilo zapnout do sedačky.
Když jsem vyčerpaná s třesoucíma se rukama předávala vnučku dceři a popsala jí, co se v obchodě stalo, dočkala jsem nepochopení. Simona se na mě místo omluvy zuřivě utrhla: „Mami, ty ses úplně zbláznila?! Způsobila jsi mému dítěti strašné psychické trauma! Musíš jí to vysvětlovat, a když by ji pak stejně chtěla, tak jsi jí ji měla koupit. Ty peníze bych ti přece vrátila! Jestli na ni neumíš být hodná a nerespektuješ její citové potřeby, tak ji budu raději dávat Pavlově mámě, ta to zvládá!“
V tu chvíli ve mně bouchly saze. Takhle jsem svou dceru nevychovala, nikdy bych nečekala, že se z ní může stát matka, která z vlastní dcery pěstuje nesnesitelného, sebestředného rozmazlence, který v pěti letech terorizuje dospělé lidi. Prohlásila jsem, že s tímhle směrem její výchovy opravdu nesouhlasím. Vyzvala jsem ji k tomu, abychom si o tom promluvily, ale odmítla to. Práskla jsem za sebou dveřmi a odešla.
Raději budu ten nejhorší rodič a nejchudší babička na světě s čistým svědomím, než abych podporovala tohle neštěstí. Nebudu ze sebe dělat sluhu malé hysterické víle. Co s ní budou dělat, až bude v pubertě? To je sežere zaživa! Doteď jsem jí toho tolerovala víc než dost, když jsem ji každý pátek hlídala, ale co je moc, to je moc.
Další pátek mi dcera na hlídání Viktorku opravdu nedala. Na zprávy i telefonáty odpovídá stroze. Opakované výzvy, abychom si promluvily, ignoruje. Nemyslím si, že bych udělala chybu, ale teď nevím, jak to celé napravit.
Milé čtenářky a čtenáři, myslíte si, že je moje reakce správná, nebo jsem měla vnučce panenku pro klid prostě koupit a respektovat dceřinu výchovu? Podělte se o své názory v komentářích.
