Randění po třicítce je čisté utrpení. Seznamkový maraton plný bizáru

Jaké je to hledat vážný vztah a randit po třicítce? Jedním slovem: PŘÍŠERNÉ. Ahoj, já jsem Zuzana, je mi už trošičku přes třicet, ráda cestuji, miluji pizzu a zrovna intenzivně hledám dlouhodobý vztah.

Patřím ke generaci, kde se lidé buď randit přehnaně bojí, nebo se zkrátka nechtějí vázat. Já sama jsem byla celá léta kombinací obojího. Jenže i mě ta neúprosná biologická potřeba nakonec doběhla.

Nechtěla jsem se vázat příliš mladá a teď to vypadá, že se nebudu mít ke komu vázat.

Na rande s velkým R jsem přitom vlastně nikdy v životě nebyla. Měla jsem za sebou spíš jen pár kratších nebo nezávazných vztahů, kdy k seznámení došlo přes společné kamarády, na nějaké party nebo kdysi v lavici ve škole. Nikdy jsem s žádným chlapem nežila ve společné domácnosti – tedy pokud se do toho nepočítá můj táta.

Rozhodla jsem se proto do těch neprobádaných, divokých vod randění skočit rovnýma nohama a zaregistrovala se na populární seznamce určené výhradně pro hledání životního partnera.

Podle prvních zpráv jsem se na internetu líbila hlavně chlapům o deset až patnáct let starším, než jsem já. Byli to převážně plešatí pánové, jejichž hlavním celoživotním koníčkem bylo podle profilových fotek s úlovky rybaření. Všechny jsem je nekompromisně vyhodila do virtuálního koše.

Takže když se mi na displeji konečně ukázal profil sympatického, dlouhovlasého chlápka s kytarou a v mém věku, tak jsem bez sebemenšího váhání odepsala. Zpětně uznávám svou chybu. Prosím, přečtěte si, co tam o sobě napsal, než odepíšete.

Čekala jsem na něj v restauraci, kam mě hrdě pozval.

Bylo to tam sice docela pěkné, ale vařili hlavně nejrůznější plněné knedlíky, což mi na první romantickou schůzku přišlo přinejmenším dost originální. Dopila jsem svou první skleničku vína a můj vysněný muzikant teprve v tu vteřinu slavnostně vstoupil do dveří. Proboha. Tak tohle jsem opravdu nečekala.

Byl tak neskutečně zarostlý, že mu jeho dlouhé hnědé vousy a neudržované vlasy dokonale splývaly s obnošeným manšestrovým sakem úplně stejné barvy. Stejný podivný materiál měly i jeho kalhoty a obří boty měl podle vzhledu nejspíš po svém dědovi.

Použil i dědovu kolínskou, protože její pronikavý zápach jsem ucítila dřív než dorazil k mému stolu. Měla jsem co dělat, abych si před ním demonstrativně nezacpala nos. Slušně jsem se postavila, abych mu podala ruku.

„Myslel jsem, že budeš o dost vyšší,“ zahuhlal místo pozdravu.

Jasně, pomyslela jsem si ironicky, protože z profilové fotky do pasu se výška pozná naprosto dokonale. Nebudu vás dlouho napínat, tohle opravdu nebyl můj vysněný princ na manšestrovém hnědákovi. Z obřích plněných knedlíků, které si hned hladově objednal k jídlu, mu nakonec zůstalo víc ve vousech než v puse.

Korunu tomu nasadil při placení – účet jsme si museli rozdělit přesně na půl, i když on toho snědl a vypil třikrát více než já. A hřebíček do rakve? Když jsme odcházeli, naprosto sebevědomě mi do očí řekl, ať s žádnou další schůzkou nepočítám. Že prý nejsem jeho typ.

Příštímu internetovému výběru už jsem pochopitelně věnovala mnohem větší pozornost. Z té obří záplavy odpovědí – celkem tři – jsem jednoho evidentního slizouna vyhodila hned. Dlouho jsem se pak rozhodovala mezi chlapem číslo jedna, který měl na všech profilových fotkách i svého psa, a chlapem číslo dvě, který na profilu jen fotku a jinak pro jistotu vůbec nic. Nakonec jsem zbaběle smazala oba.

Změnila jsem strategii a další seznamovací nabídku jsem učinila já.

Při unaveném procházení inzerátů jsem totiž narazila na naprosto perfektního ženicha. Na fotce vypadal neuvěřitelně stylově, v pozadí se blýskalo drahé nové auto a v popisku měl napsáno, že hledá partnerku pro společnou cestu životem. Jo, dneska už moc dobře vím, že přesně tohle mělo být varovné znamení i to, že tak bleskově odepsal.

Tenhle frajer se chtěl sejít v parku.

Tvrdil sice, že horkou kávu, kterou mi vítězně přinesl v papírovém kelímku, koupil v kavárně cestou, ale já zaručeně poznám poctivé cappuccino od sáčku 3v1. Na můj dotaz, proč jsme raději nešli do normální restaurace, mi medovým hlasem odpověděl, že mě přece musel vzít na ten nejkrásnější výhled, jaký tohle město nabízí. Abych prý měla aspoň z poloviny tak pěkný výhled, jako má on na mě.

Po tomhle rande už se mi nikdy neozval.

Možná proto, že jsem se ho zeptala, co vlastně dělá za práci, kde bydlí, nebo jestli ho můžu doprovodit k tomu jeho krásnému autu. Mimochodem, na odpovědi čekám doteď. Nebo se už neozval proto, že jsem ho odmítla vzít k sobě domů, aby mi prý v soukromí ukázal něco krásnějšího než tenhle výhled.

Bála jsem se totiž, že to, co by mi v ložnici ukázal, by bylo ve výsledku ještě odpudivější než to, co mi předtím přinesl v kelímku na kávu.

Ale víte, jak se to říká: do třetice všeho dobrého. Tentokrát při mém hledání štěstí nezafungovala moderní internetová seznamka, ale stará dobrá klasika, akční mamka. Její nejlepší kamarádka měla totiž kamarádku, a ta měla nezadaného syna.

Musím přiznat, že mě šokovalo, když do kavárny vstoupil krásný muž.

Nejenže zamířil s úsměvem přímo k mému stolu, ale ještě mi galantně přinesl nádhernou kytici. V tu chvíli jsem upřímně věřila, že jsem konečně trefila ten pravý životní jackpot. Až na to, že vůbec.

Stálo mě to celá dvě rande, než z něj pod nátlakem otázek s klidem vypadlo, že stále bydlí s mámou. Jeho představa byla najít si ženu, ještě letos si ji vzít a hned napřesrok dát své milované mamince první vytoužené vnouče.

Co si vlastně stěžuju, říkala jsem si v duchu. Tohle jsem přece celou dobu chtěla, ne? Sice ne v tak expresním balíčku, ale čert to vem. Jenže součástí tohoto rodinného balíčku bylo i společné bydlení s mou budoucí paní tchyní!

„Aspoň nám bude máma hlídat,“ zdůraznil výhody. No, hlídala by nás určitě.

Omluvila jsem se vlastní mámě, že tohle rodinné štěstí fakt nedám, a s pokorou se vrátila zpátky na seznamku.

Pokud chlap od třiceti nahoru na svém seznamovacím profilu píše, že má rád děti, počítejte s tím, že je to proto, že už nějaké děti má. Já to tehdy bohužel nevěděla. A způsob, jakým jsem tuhle krutou pravdu nakonec zjistila, byste zaručeně zažít nechtěli ani v tom nejhorším snu.

To, že jsme si s Patrikem skvěle rozuměli, by bylo strašně slabé slovo. Sice od začátku vizuálně nesplňoval úplně všechny mé představy o vzhledu mého ideálního manžela, ale byla jsem ochotná to okamžitě přehlédnout pro jeho úžasnou povahu a neuvěřitelně vytříbený smysl pro humor.

Viděla jsem celou naši budoucnost tak růžově, že jsem o něm nadšeně básnila i našim a v hlavě plánovala, kdy přesně jim ho oficiálně představím. Chodili jsme spolu sice teprve krátce, ale v našem věku už přece není čas ztrácet čas, ne?

Jednoho večera mě pozval na romantickou večeři k sobě do bytu.

Tu luxusní večeři dokonce zvládl úplně sám od základu uvařit, a to bez polotovarů. Přísahám, na vlastní oči jsem v kuchyni viděla, jak to kuchtí! Sledovat chlapa s vařečkou u plotny mě tehdy prostě vystřelilo z kalhotek. Strávila jsem s ním v jeho ložnici vášnivou noc. A následně prožila to nejpříšernější ráno svého života.

S prudkým trhnutím jsem se ráno probudila ze strachu, že začalo zemětřesení. Bohužel, to žádné zemětřesení nebylo. Byly to Patrikovy dvě malé děti, které jako smyslů zbavené divoce skákaly po naší posteli, kde jsme v tu chvíli s Patrikem oba leželi naprosto nazí.

Svatá dobroto. Patrik mi totiž jaksi zapomněl říct, že je už několik let rozvedený a má ve střídavé péči dva malé sviště. „Jé, promiň, Patriku! Já vím, že jsem ti je měla podle dohody přivést až po obědě, ale mně se to prostě nehodí,“ strčila ložnice hlavu jeho exmanželka.

Jo, Patrikovi se to v tu chvíli očividně taky dvakrát nehodilo, ale ji to absolutně nezajímalo. Prostě bleskově hodila dětské batůžky na komodu a utekla z bytu dřív, než by stihl cokoliv namítnout. Ještě horší byly zvídavé otázky obou dětí, při tom nepřestávaly nadšeně skákat na matraci přímo kolem našich nahých těl pod tenkou dekou.

„A co je to za cizí tetu, tati? Bude tu teď s náma bydlet? Proč jsi úplně nahatej, tati? Ta paní je pod peřinou taky nahatá?“ pálily jedno přes druhé. Nejenže jsem tam nakonec nezůstala bydlet, já už jsem se do toho bytu nikdy nevrátila.

Patrik se mi sice ještě čtrnáct dní posílal zoufale omluvné esemesky, ale já mu naprosto jasně vysvětlila, kde udělal chybu. Měl mi o svých dětech říct hned, pak bych dostala aspoň šanci se svobodně rozhodnout, jestli do toho chci jít. Ale tohle byla z jeho strany zrada.

Rozhodla jsem se tehdy po šoku dětmi netruchlit a vytlouct klín klínem. Znovu jsem v plné síle naběhla na internetovou seznamku s pevným odhodláním, že tentokrát už to prostě musí vyjít. A pokud ne, tak si prostě pořídím tucet koček, nebo rovnou vstoupím do kláštera.

A tak se na scéně objevil Roman. Patří přesně k těm chlapům, jejichž jméno si navždy zapamatujete jenom proto, abyste na něj někdy v budoucnu omylem neklikly znova. Působil zpočátku jako velký drsňák, ale v takovém tom moderním, městském stylu. Místo klasické cigarety nonstop vapoval a jeho luxusní kožená bunda byla značková.

Pozval mě do kulečníkového baru, ale netradičně přes den.

Takže jsme tam byli jenom my dva a znuděný barman. Jeho návrh, abychom si zahráli kulečník, zněl vlastně docela sexy. Já přitom vůbec nevěděla, jak se do těch barevných koulí správně pinká, a tak jsem ho škádlivě poprosila, aby mi to ukázal.

Naivně jsem v duchu čekala jiskřivou, romantickou scénu jako z hollywoodského filmu, kdy mě zezadu obejme a navede mi ruku tím správným směrem. Místo toho z jeho úst drsně zazněla ledová věta: „Prostě do ní plnou silou vraž to tágo.“

Zadoufala jsem, že takový přístup nemá k jiným věcem.

Ale vzhledem k tomu, jakou šílenou rychlostí do sebe hned od začátku házel jednoho panáka za druhým, by se za chvíli stejně nikam netrefil. Bohužel s přibývající hladinkou alkoholu v jeho krvi úměrně stoupaly i jeho oplzlé, vulgární řeči. A když mě v nestřeženém okamžiku bez dovolení plácl silou po zadku, už jsem toho měla definitivně dost. Zahodila jsem kulečníkové tágo na stůl, popadla kabelku a jako střela vyběhla z baru ven na ulici.

Roman se překvapivě rychle potácel ze dveří hned za mnou. Vztekle na celé kolo pokřikoval cosi o tom, že mu „něco dlužím“ a že jsem mu „něco nedala“. Já si přitom byla stoprocentně jistá, že mu rozhodně nic nedlužím. On to ovšem odmítal vzdát a dál mě pronásledoval.

„Potřebujete nějak pomoct, slečno?“ uslyšela jsem cizí mužský hlas.

Moc dobře vím, že nastoupit do auta k úplně cizímu chlapovi nebyl zrovna nejlepší nápad, ale tehdy v té panice jsem prostě neváhala ani vteřinu. Skočila jsem na sedadlo spolujezdce a odjeli jme pryč dřív, než se k nám pan „Vraž tam tágo“ stihl dopotácet.

Tenhle neznámý gentleman se navíc ani nepokusil lacině vyzvídat, kde přesně bydlím. Vzal to za úplně jiný konec. Nabídl mi, že mě buď vysadí na nedaleké rušné zastávce tramvaje, nebo mě odveze tam, kam budu chtít.

A já ho tehdy v tom autě vzala za slovo. Potřebovala jsem nutně hodit na radnici, sice mu to trvalo dva roky, ale nakonec nás tam úspěšně dovezl.

Takže jaké je moje doporučení pro randění po třicítce?

I díky internetové seznamce se dá najít naprosto skvělý a slušný chlap, teda pokud ho srazíte při útěku ze seznamkového rande. A hlavně si ode mě nenechte v ničem radit, já totiž nevím o randění ani vztazích vůbec nic. Měla jsem tehdy prostě obrovský kus štěstí, nebo se na to prostě pánbůh už nemohl dál dívat.

Jaké jsou vaše nejlepší randící historky? Podělte se v komentářích.