Skončila jsem jako Bába pod kořenem. Muž se mi smál, fotka koluje rodinou

Zasmějte se neštěstí druhého, mně to nevadí. Jmenuji se Silva (60), ale klidně mi říkejte Zdeno, stejně už mi tak doma říkají všichni. A jak se to stalo? Vlastně úplně jednoduše, prostě jsem šla na houby. Dokonce jsem ani nešla sama, vzala jsem s sebou svého manžela, ale ten mi byl prd platný, měla jsem si s sebou raději vzít mobil.

Začalo to docela nevinně. V houbařské horečce, která poslední dobou vládne, se zaplnily všechny lesy, které jsou u silnic. Dokonce i na našich oblíbených místech bylo rušno jako na Václaváku. Naštvala jsem se a rozhodla, že musíme jít hlouběji, tak daleko, kam už jsou ostatní líní jít.

S košíkem v ruce jsem manžela hnala hlouběji a hlouběji do lesa. Ostřížím zrakem jsem sledovala ostatní houbaře, kolik jich tam je a jestli nás někdo nesleduje, kam jdeme. Jo, to byste se divili, kolikrát už se mi stalo, že nás někdo sledoval v naději uzmout si naše osvědčená místečka. Nedávno mi takhle vybrakovali můj dubový hájek, kde jsem vždycky lezla po čtyřech a z listů vyhrabávala hřiby.

Dost daleko od posledního spatřeného houbaře jsem se rozhodla v zájmu co největšího pokrytí prostoru se s manželem rozdělit. On šel vlevo a já vpravo. Domluvili jsme se, že se nejpozději za hodinu sejdeme zpět na tomto místě. Poznávací znamení bylo velké mraveniště. Zkontrolovala jsem, že mám nožík, napomenula manžela, ať se pořádně dívá pod nohy, aby nezašlápl nějakou houbu, a vyrazila.

Snažila jsem se sice po očku sledovat, kde se manžel pohybuje. Prvních patnáct minut jsem nenašla nic. Nerostly tam ani prašivky, chápete to? Už jsem z toho začínala být rozladěná, když se přede mnou objevil hnědý klobouček. S nadšením jsem ho vytáhla, okrojila nožku a spokojeně ho uložila do prázdného košíku. Řídím se pravidlem, že každá houba má poblíž bráchu, takže jsem propátrala okolí.

Měla jsem pravdu, byl sice dál, než jsem čekala, ale byl tam další. S každým kloboučkem jsem se vždy rozhlédla po dalším a tahle cestička mě dovedla až na místo, kde jich pěkně pohodlně sedělo hned několik vedle sebe. Dno košíku už nebylo vidět a já hladově pátrala po dalších. Ukázalo se, že takhle hluboko skutečně nikdo nechodí. Dost jich už bylo plesnivých nebo sežraných.

Vedená houbami jsem nacházela další a další úrodné plácky, až už byl košík plný. Přece to tu nemůžu nechat, ne? Narovnala jsem se, abych našla manžela, ale nejenže jsem ho nikde neviděla, ani jsem nepoznávala to okolí. Přišla jsem, z kterého směru? Zkusím jít po svých vlastních stopách, řekla jsem si. Hledala jsem tedy odřezky od hub. Jedny jsem našla, ale už další ne.

„Pepíku?“ zavolala jsem, protože tak se můj manžel jmenuje. Žádná odpověď.

Zdálo se mi, že v dálce vidím velké mraveniště. To byl přece náš poznávací bod! Spěchala jsem tam s plným košíkem i houbami v tričku. Jenže když jsem k tomu mraveništi došla, nebylo mi to tam ani trochu povědomé. Chyběla tam cesta, po které jsme přišli, a byl tam předtím ten velký kámen? Znovu jsem zavolala na manžela, ale opět bez odpovědi.

Musím se vrátit, řekla jsem si, určitě to bude tam, co prokukuje to světlo mezi stromy. Byla jsem nervózní a bála se, abych svůj úlovek neupustila. Váha to byla slušná, dost se to celé začalo pronášet. Pohledem jsem pátrala mezi stromy. Kde ten chlap může být?

A pak se to stalo. Netuším, kam jsem šlápla, co tam bylo, no spíš nebylo, protože najednou mi ujela noha a najednou jsem koukala do korun stromů. Do nosu mě praštila houba, která vyletěla z mého trička kam jsem dala to, co už se nevešlo do košíku. Košík, který jsem tak úzkostlivě chránila, s sebou prásknul o zem, až proutí zanaříkalo.

Ve snaze zorientovat se v situaci jsem se pokusila posadit, ale zády mi projel osten bolesti. Sakra, ty moje pochroumaná záda. Jenže to nebyl jediný problém, i jedna má noha se odmítala pohnout. Rukou jsem si osahala stehno pravé nohy, které bylo zašprajcované pod kořenem stromu. V tom lehce svažitém terénu jsem po jehličí pod ten kořen zajela jako namydlená.

Věřím, že nebýt těch zad, zvládla bych se odtamtud dostat, jenže takhle? Ležela jsem tam s tričkem pomalovaným rozmačkanými houbami. Ty vzácné hřiby se povalovaly i všude kolem mě a já úpěla bolestí. Doufala jsem, že to nikdo neviděl. Brzy mi došlo, že tam jsem opravdu úplně sama. V naději, že bude úplně stačit počkat, až bolest poleví a nějak to půjde, jsem si napřed nedělávala velké starosti.

To se nestalo. I sebemenší pohyb se mi zle vrátil. Co mám dělat? Najdou mě tu? Mám žízeň, ale vodu ne. Začíná se mi chtít čůrat. Proboha, najdou mě tu mrtvou v téhle příšerné pozici, a ještě s mokrýma kalhotama? Pohlcovala mě panika.

„Pepíčku!“ křičela jsem vzlykavě.

Plné lesy lidí, a když je člověk potřebuje, nikde není nikdo. Tohle je snad zlý sen. Budu muset zkusit křičet víc nahlas. Z toho mi ale brzy vyschlo v krku. Pozorovala jsem větve stromů nad sebou ve snaze se uklidnit. Jenže co když mi nějaká ta větev spadne na hlavu? Cítila jsem, že po mně něco leze. Opatrně jsem se snažila to rukou sundat, jenže i to bylo v zádech cítit.

Čas běžel strašně pomalu. Kolem hlavy mi začal lítat nějaký otravný bzučivý hmyz. Močový měchýř se napínal víc a víc a já si začala říkat, že brzy bude tma. Určitě přijdou divočáci, těch se k smrti bojím, abyste rozuměli. Plná strachu a se slzami v očích jsem začala zpívat v naději, že by to zvířata mohlo vyděsit. Ano, zpívám tak špatně.

Vytáhla jsem od lidových písniček až po české novodobé texty, které jsem si pamatovala jen částečně, možná i špatně. Zrovna když jsem zpívala písničku Na Okoř je cesta, ozvalo se praskání větví. Škublo to se mnou, určitě jde divočák! To se pozná nejen podle těch dusavých kroků, ale oni i dost funí. Rozhodla jsem se bojovat svým příšerným zpěvem, a tak jsem i přes sucho v hrdle začala zpívat z plných plic.

Řvala jsem: „Šerif hrál celou noc mariáš. S bílou paní v kostinci!“

Z křoví se funivě ozvalo: „Místo aby hlídal, zuřivě ji líbal. Dostal z toho zimnici!“

Překvapeně jsem sklapla. Divočáci přece nezpívají, jsem zachráněná! Ten domnělý divočák nebyl nikdo jiný než můj milovaný manžel Pepa. Když mě uviděl, místo aby mi pomohl, začal se smát, až se zlomil v pase.

Když jsem ho pokárala, bránil se, že to bych se musela vidět. A víte, co je největší smůla? Že on svůj mobil s sebou měl. Teď ho vytáhl a vyfotil si mě. Displej otočil ke mně. Panebože, on měl pravdu, i já se začala smát, až mě z toho píchalo v zádech.

Na moje rýpnutí, proč se neozval, když šel, že mě vyděsil k smrti, odpověděl, že nechtěl kazit mé pěvecké vystoupení. Kdybych mohla, tak jsem mu jednu flákla, dělat si ze mě takhle šprťouchlata.

Když se mě konečně rozhodl zvednout, zastavila jsem ho. Pošlapal by ty houby, nařídila jsem mu je nejprve posbírat. Ovšem, přesně to jsem čekala – jeho košík byl plný sotva z poloviny. Zeptal se, co s těmi, které mám rozmazané po tričku. Odpověděla jsem, aby mě nerozčiloval a radši mi už pomohl na nohy.

Bylo to utrpení. Sténala jsem s každým centimetrem, ale zvládli jsme to. Odvedl mě k nejbližší cestě. Zavolal kamarádovi, co znal hajného, a ten ho pustil přes bránu do lesa, aby nás vyzvedl. Ještě v autě mu dobrák Pepa ukázal tu nešťastnou fotku. Smáli se mi celou cestu.

Smála se mi celá rodina, přátelé a divím se, že to neposlal i do obecního zpravodaje. Od té doby mi nikdy neřekne jinak než Zdeno nebo Bába pod kořenem. Jen počkejte, až se něco trapného stane Pepovi, to si ho vychutnám!

Sklouzněte do příběhu: Mladí u mě žijí zadarmo. Když jsem si zlomila nohu, byla jsem jim na obtíž

Jen se nebojte se mi smát v komentářích, ale budu raději, když se svěříte se svojí trapnou historkou.

Sbíráte houbařské příběhy? Přečtěte si: Houby nás letos dostaly do nemocnice. „To bylo o fous,“ úpěl manžel