Sekta mi sebrala 7 let života, byla jsem učitelka teď bojuji se životem

Jmenuji se Linda (42), učitelka na střední škole a sedm let jsem strávila v sektě. I já si dřív naivně říkala, že mně se tohle přece nemůže nikdy stát. Jsem racionálně uvažující člověk s vysokou školou.

Mohl za to naprosto obyčejným obědem v práci. Chtěla jsem začít jíst zdravěji, tak jsem si objednala krabičkovou stravu. Bylo to nesmírně příjemné a bezstarostné. Jenže ten osudný den mě v sáčku s krabičkami objevilo něco, co tam nikdy dřív nebylo. Reklamní letáček hlásal, že moderní lidé špatně dýchají, zval mě na kurz zdarma v sobotu ráno do městského parku.

Na druhé straně bylo podrobně vypsáno, co všechno správné dýchání člověku do života přináší: klid, energii, zdraví a rovnováhu. Přesto jsem letáček nejdřív zmačkala a hodila do koše.

Během odpoledne, když studenti psali test, jsem měla u katedry až příliš mnoho času nad tím vším přemýšlet. Hned po návratu do sborovny jsem letáček z koše vytáhla. V sobotu ráno jsem na sebe natáhla legíny a vyrazila do parku. Netušila jsem, jestli tam nakonec nebudu za největšího hlupáka.

Mé obavy se ale naštěstí vůbec nenaplnily. Bylo to přesně naopak.

Sešlo se nás tam v trávě zhruba deset. Všichni byli neskutečně milí, lektoři vysvětlovali věci naprosto jednoduše a neustále mě i ostatní podporovali. Na konci hodiny nám s úsměvem nabídli časově omezené, výrazně zlevněné členství na lekcích v jejich soukromém studiu. Ta sleva byla tak obrovská, že jsem si zaplatila rovnou celý kurz.

Dvakrát týdně jsem začala pravidelně docházet na lekce. Ve studiu panovala neuvěřitelně příjemná, až láskyplná atmosféra. Každý se na mě usmíval, každý každému ochotně pomáhal. Pokaždé, sotva jsem vešla, vrhli se na mě všichni přítomní, aby mě hlasitě pozdravili a vřele objali.

Jedna ze stálých členek, která si říkala Ada, nám jednou u čaje nadšeně vyprávěla o své účasti na víkendovém pobytu. Hned mě to zaujalo. Ada nám s tajemným úsměvem vysvětlila, že člověk musí nejprve dostat osobní pozvání od někoho z lektorů. Strašně moc jsem zatoužila tam být.

Zeptala jsem se, kdo nebo co je to ten Atman. Vždy se říkalo „toto hluboké poznání nám přinesl milovaný Atman a my mu za to pokorně děkujeme“. Všichni kolem se na mě podívali s takovým šokem, jako bych se ve Vatikánu zeptala, kdo je to proboha papež. Ada okamžitě zbledla a začala vyděšeně šeptat, zadoufala, že to neslyšeli lektoři.

S posvátnou úctou vysvětlila, že Atman je ten, kdo nám všem do života přinesl pravý dech. Je to náš nejvyšší duchovní učitel.

Mého manžela tahle má nová aktivita vůbec nezajímala. Teprve když jsem mu nadšená oznámila, že jsem konečně dostala ono vytoužené pozvání na víkendový kurz, vyjádřil nelibost, protože kdo mu bude vařit? Zavolala jsem svému synovi a poprosila ho, ať tátu občas přijede zkontrolovat. Syn už žil se svou přítelkyní a věděla jsem, že se na něj můžu spolehnout.

Hodila jsem do auta malou cestovní tašku a bez sebemenších výčitek svědomí vyrazila směr Krkonoše. Sešly jsme se na odlehlém lesním parkovišti v Krkonoších. Zbytek cesty k samotě bylo nutné absolvovat pěšky. Už během tohoto náročného pěšího pochodu do strmého kopce nás lektorka vedla ke správnému, rytmickému dýchání. Do plic nám proudil ledový horský vzduch.

V chatě uprostřed hor nebyla zavedená elektřina. Jídlo muselo být maximálně přírodní, syrové, čerstvé a přirozené. Náš denní začínal před východem slunce, kdy jsme bosé venku cvičily v záři prvních ranních paprsků.

Všechno jsme dělaly společně jako jeden dokonale propojený organismus. Každý se o mě upřímně zajímal. Všichni mě neustále objímali a nahlas obdivovali moji odvahu, že si jdu tvrdě za svým duchovním rozvojem.

V neděli odpoledne, už jsem v hloubi duše cítila, že se do svého starého, světa vlastně vůbec nechci vrátit.

V pondělí ráno jsem nastoupila do práce ve škole, měla jsem intenzivní pocit, že tam už nepatřím a nechci tam být. Na úterní lekci v našem studiu jsem Adě naprosto nadšeně vyprávěla o uplynulém víkendu. Svěřila jsem se jí, že jsem po dlouhých letech zase cítila že žiju.

Ada sáhla do tašky a podala mi knihu. Nedala se nikde běžně koupit, byla určená výhradně pro ty, kteří se vydali na pravou cestu poznání Atmanova učení.

Hltala jsem každičké slovo. Ta kniha se stala mou osobní biblí. Vášnivě jsem o jejích pasážích diskutovala na každém dalším setkání s lidmi ze studia. Vyjádřila jsem své zklamání, že náš velký učitel nepřijel na ten víkend v chatě.

Ada mi s vážnou tváří vysvětlila, že ho většina z nich na vlastní oči nikdy neviděla.

Prý je možné se s ním osobně setkat jen v případě, že se člověk propracuje k účasti na jednom z velkých rituálů, nebo si ho Atman osobně vyžádá. To se prý nováčkům nikdy nestává. Šeptala, že je to výsada určená jen pro ty nejvěrnější následovatele.

O týden později, hned po skončení lekce mě pozvala lektorka k sobě do kanceláře. S vážným výrazem řekla, že náš velký učitel cítí mou oddanost a sílu. Ale zároveň vycítil, bolest mého fyzického těla nutně potřebuji hluboké, radikální očištění. Proto mě zve na čtrnáctidenní pobyt v Domě dechu.

Cestou domů jsem se blahem prakticky vznášela.

Věděla jsem, že vzít si uprostřed školního roku celých čtrnáct dní volno bude průšvih, ale to mě nemohlo zastavit! Vždyť mě osobně pozval sám velký učitel! Jaké to proboha bude, až dosáhnu úplného duchovního očištění?

Lektorka mi důrazně kladla na srdce, že z veškeré moderní elektroniky je povolený pouze mobil, který se musel odevzdat hned příjezdu do úschovy. Byl určený výhradně pro případ té nejvyšší nouze. Splnila jsem bez řečí všechny jejich požadavky a v domluvený den nastoupila k lektorce do auta.

Vůbec jsem netušila, kam přesně jedeme.

Jely jsme dlouho, dálnici vystřídaly okresky a poslední část cesty už vedla jen lesem. Pak se z korun stromů zjevil starý statek, který doslova dýchal venkovským životem. Všude kolem byla jen zeleň. Za naším autem se zavřely těžké dveře stodoly a já tak poprvé v životě s posvátnou úctou vstoupila do Domu dechu.

Všichni lidé, které jsem uvnitř potkala, vypadali tak šťastní.

Každý, koho jsme potkali nás přivítal s dokořán otevřeným srdcem. Nebyl tu snad jediný člověk, který by se u mě na vteřinu nezastavil, neobjal mě a nevyjádřil radost z mé přítomnosti.

Pokoj, který mi přidělili, už obývala milá mladá žena. Říkala si Daja, prý je to duchovní jméno a dostala ho tady. Víc mi říct nechtěla. Nadšeně jsem zadoufala že i já dostanu své duchovní jméno.

Ani tady na statku nebyla elektřina, jídlo se jedlo tepelně neupravené, všichni stálí obyvatelé na sobě měli identické, plátěné oblečení přírodních barev. Pouze já a moje spolubydlící Daja jsme vyčnívaly. Okamžitě bez váhání mě zapojili do veškerého dění od příprav jídla přes zahradničení až po úklid.

Došla mi zvláštní věc, byl tam zákaz kovů.

Kdykoli se dal kov nahradit jiným přírodním materiálem, udělali to. Jakmile jsem to pochopila, došla jsem okamžitě do pokoje a z uší i krku sundala zlatý řetízek po mámě a náušnice.

Malé rituály se konaly téměř denně. Velký rituál vyhlašoval pouze sám učitel Atman, nikdo nikdy nevěděl, kdy bude. Každým dnem jsem intenzivně cítila, jak se mé unavené tělo očišťuje. Zvyknout si na to, že v noci je absolutní tma, záchod se nesplachuje a vodu si musím sama napumpovat ze studny na dvoře, bylo sice zpočátku zvláštní, ale neuvěřitelně rychle se mi to dostalo pod kůži.

Ztratila jsem pojem o tom, co je vlastně za den v týdnu.

Čas pro mě už neurčovaly školní zvonění, ale přirozený, rytmus lidí kolem mě. Bylo to neskutečně osvobozující. Tedy, bohužel jen do té chvíle, než mi lektorka jednoho dne u snídaně oznámila, že po obědě odjíždím zpátky domů do reality.

Ta zpráva mě úplně rozhodila. Vyděšeně jsem se začala ptát, jestli tam nemůžu ještě pár dní zůstat, ale s úsměvem mi vysvětlili, že můj čas vypršel.

Po návratu jsem se víc a víc angažovala ve studiu, pomáhala jim a podporovala je všemi silami i prostředky. Svou touhu vrátit se na statek v lesích jsem všechny kolem už musela nudit. Ale po třech měsících jsem dostala vysněné pozvání na další pobyt.

Dorazila jsem na statek v naději, že konečně dostanu možnost vidět velkého učitele nebo získám své duchovní jméno. Hladce jsem vplula do místního života. Přineslo to ovoce po pár dnech si pro mě přišla jedna z Atmanových nejbližších. Šla jsem s ní do jeho osobní rezidence. Zavedla mě to ztemnělé podkrovní místnosti osvětlené jen skromně svíčkami. Ukázala mi místo, kde si kleknout a odešla.

Ta samota byla nekonečná. Do místnosti vplul muž v bílém volném oblečení, hustými vousy a dlouhými vlasy, v drdolu. Podle občasných stříbrných pramínků mu bylo přes čtyřicet. Sedl si na zvýšenou část podlahy zatím co já klečela pod schodem. Z úcty jsem sklonila hlavu, natáhl ruku a nechal ji viset nad mojí hlavou. Něco mumlal.

„Kelso, byla si vyvolena, abys tu žila s námi. Přijímáš?“ pronesl hlubokým hlasem a mě se zastavilo srdce.

Jediné „ano“ a on zase odešel. Dostala jsem zároveň své duchovní jméno i pozvání mezi vyvolené. Podmínky lektorů pro život na statku, byly sice drsné, ale v mém tehdejším zaslepení jsem je splnila bez mrknutí oka.

Celý život na statku se rozpadl jedné chladné podzimní noci. Ticho lesa prořízly ostré modré majáky. Policie vtrhla do Domu dechu. Celé vedení policisté nacpali v poutech do aut a pro nás, zmatené následovníky, přijel speciální evakuační autobus.

Dovezli nás do nedalekého kulturního domu, kde nám okamžitě poskytli krizovou psychickou podporu a zahájili naši identifikaci. Policisté zavolali mému manželovi. On ale odmítl přijet. Nakonec s pláčem v očích přijel můj syn.

Teprve o několik týdnů později jsem se z médií dozvěděla krutou pravdu.

Náš milovaný Atman a jeho nejbližší byli zatčeni kvůli obřím finančním podvodům. Když jsem si u syna na gauči zpětně spočítala, kolik stovek tisíc jsem jim za ty roky dobrovolně odevzdala jen já sama, s hrůzou mi došlo, jak astronomické částky musí jít.

Vůbec netuším, co bych dnes dělala bez psychické i finanční podpory svého syna. Neměla jsem práci, dlužila strašnou částku na zdravotním pojištění. Okolní moderní svět s jeho technologiemi mi za těch sedm let izolace ujel jako Pendolino.

Rozhodla jsem se synovi svěřit s realitou života v sektě. Láskyplný přistup se po vstupu do společenství brzy změnil v tvrdý režim. Pracovali jsem i čtrnáct hodin denně, vše pro blaho našeho učitele a naší vnitřní čistoty. Když jsem se ozvali, že nás něco bolí, nebo se nám nelíbí následoval trest.

Udat někoho za jeho pochybení, znamenalo stoupnout výš v hierarchii. Nikomu se nedalo věřit. Cítila jsem, že jsem selhala a ničila mě samota. Atman si mě k sobě už nikdy nepozval, zato mladé ženy se sním vídali často. K nově příchozím lidem jsem se museli chovat přátelsky a tvářit se šťastně, jinak by nás čekal trest.

Zásah policie bylo osvobození, ale i přes to jsem cítila obrovský pocit ztráty, má samota se prohloubila, doteď mám pocit, že žiji ve světě, do kterého nepatřím.

Teprve dnes, s odstupem času, mi dochází, proč si tehdy Atman vybral zrovna mě. Jednou z hlavních podmínek trvalého pobytu totiž bylo vzdát se všech „špinavé věci“. A mezi tyto patřily v první řadě peníze. V mém případě se jednalo o nemalé dědictví, které mi zbylo po smrti mé maminky.

Původně jsem si to nespojila, nikomu jsem o něm totiž neřekla.

Pravdu znal můj manžel, syn a zmínila jsem se tehdejší „kamarádce“ Adě. Celé mé vyvolení byl od samého začátku jen chladný, odporný byznys. Musela jsem vám celých těch sedm let svého osobního pekla shrnout do jednoho krátkého příběhu.

Ale nikdy, prosím vás, nezapomeňte na jednu věc. Tito manipulátoři se vám umí plíživě a sofistikovaně dostávat pod kůži dost dlouho na to, aby jim nakonec bezmezně uvěřil i ten nejvzdělanější a nejracionálnější člověk.

Přečti si můj příběh znovu ať vidíš ta varování, která já přehlédla, dodnes jich nacházím víc a víc.