Soused nám vyhlásil válku, nehodlali jsme se vzdát. Nakonec dostal lekci

Žili jsme s manželem spokojeně v tomhle bytě už přes deset let. Jsem Sára a můj manžel se jmenuje Zdeněk. Ve vedlejším bytě dřív žil starší pán Antonín, klidný starý muž, o kterém jsme vlastně ani nevěděli, že za tou zdí je. Jednou se přišel rozloučit, odcházel do domova s pečovatelskou službou a byt přenechal synovi.

Starý mládenec pan Luboš nebyl po tátovi vůbec v ničem. Už jeho stěhování do bytu nemohl přehlédnout nikdo nejen v domě, ale i v ulici. Ucpal totiž silnici stěhovacím autem a odmítal s ním uhnout, takže neustále někdo troubil. Mlátili s nábytkem, poškodili omítku kolem schodiště a čtrnáct dní některé kusy jeho nábytku postávaly na chodbě.

Rušil nás tím, jak nábytek tahal v bytě po podlaze, přirážel ho ke zdi nebo tam něco vrtal, ale říkali jsme si, že to brzy skončí. Cosi tam kutil i následující týden, ale pak už byl v tomto směru klid. Jenže přišel zase s něčím novým. Pořídil si psa, a ne zrovna malého. Netuším, co to bylo za rasu, ale když jsem je na chodbě potkala, měla jsem psí záda někde u kolen.

Byl to hezký a hodný pes, ale bohužel si rád vynucoval pozornost štěkotem. Jakmile soused odešel, nešťastný pes začal brečet. To vytí trvalo hodiny. Někdy mě to vzbudilo ráno, jindy takhle vyváděl celý večer. Bylo mi toho chlupáče moc líto, proto jsem se rozhodla se sousedem promluvit, až ho potkám. Jenže jsme se pořád míjeli.

Číhala jsem na něj kukátkem, konečně jsem ho uviděla, jak stojí před dveřmi svého bytu, a tak jsem rychle vyběhla. Lekl se, nejspíš to nebyl nejlepší nápad takhle ho přepadnout. Omluvila jsem se, pak přišel čas vysvětlit situaci. Pan Luboš si mě vyslechnul a víc a víc se mračil.

„Madam, je to štěně, musí si zvyknout, že je samo. Chvíli to snad vydržíte. Kdyby tu brečelo dítě, tak vám to vadit nebude, co?“ obul se do mě.

Raději jsem všechno odkývala a zaplula zpátky do bytu. Když se můj manžel vrátil z práce, řekla jsem mu o tom. Slíbil, že příště s ním promluví on. Nejen že si pes na samotu nezvykal moc dobře, ale soused začal každý večer po jedenácté pouštět mixér. Abyste tomu rozuměli, naše byty sousedí kuchyní, ložnicí a koupelnou. Když tedy soused zapne mixér v kuchyni a nechá otevřené dveře do ložnice, slyšíme to i v naší ložnici.

Několik večerů se to s tím mixérem opakovalo. Bylo to otravné, ale hlavně jsme si začali myslet, že to dělá naschvál. Proto když znovu začal mixér řvát, manžel na něj došel zazvonit, jenže mu neotevřel. Museli jsme si na něj znovu počkat, až půjde domů. Jenže nechodil v žádné pravidelné časy, takže nám to dalo spoustu práce. Ale povedlo se. Zdeněk ho zastavil, když odemykal dveře. Tentokrát už se netvářil naštvaně, spíš samolibě. Manžel začal tím, že na něj večer zvonil, ale on mu neotevřel.

„Opravdu? No, to jsem ten zvonek asi neslyšel přes mixér, víte? Co jste potřeboval?“ usmíval se pan Luboš.

„Můžete mi prosím říct, proč to pouštíte takhle pozdě večer? Nás to dost ruší,“ snažil se zůstat klidný můj manžel.

Odpověď ho ovšem dostala. „To je zakázané vařit si večeři? Heleďte, nejste vy dva nějak přecitlivělí? Přitom táta tvrdil, že s vámi nejsou problémy.“

Prásknul za sebou dveřmi. Nejspíš v té igelitce, co si domů nesl, měl zase něco na večeři, protože po jedenácté se opět rozeřval mixér. A běžel déle než dřív. Jasně, rád večeři srká brčkem, vůbec to nedělá, aby nás naštval, rozčilovala jsem se.

Trpělivost mého manžela definitivně přetekla hned následující víkend. Luboš se vracel domů kolem jedné hodiny ranní, divoce mlátil dveřmi a jeho nešťastný pes k tomu celou noc pobrekával. Když k tomu všemu o půl druhé ráno v kuchyni opět s děsivým řevem nastartoval ten svůj prokletý mixér, Zdeněk vstal z postele, rozsvítil v ložnici a podíval se na mě pohledem, ze kterého mě zamrazilo v zádech. Už v něm nebyla snaha o slušné sousedské soužití. Byla tam čistá, chladná touha po odvetě.

„Když chce válku, tak ji bude mít,“ procedil Zdeněk mezi zuby a okamžitě zamířil do chodby.

Věděla jsem, co plánuje. Hlavní jističe pro celou chodbu jsou sice uzamčené, ale Zdeněk věděl, jak na ta stará dvířka. Během minuty nastalo za zdí hrobové ticho. Mixér zhasl, vytí psa utichlo a z chodby se ozvalo jen vzteklé Lubošovo zařvání, jak do něčeho vrazil. Zdeněk tiše vklouzl zpět do bytu a vrátil se do postele s vítězným úsměvem.

Jenže naše ranní radost trvala jen do chvíle, než jsme se probrali do sobotního rána. Když jsem chtěla jít vařit kávu, zjistila jsem, že vlastně nejde proud. Zatím to nikdo nenahodil. Nemohli jsme si to dojít nahodit sami, aby to nebylo podezřelé, tak jsme zavolali předsedovi SVJ.

V kolik hodin to přijde opravit, už jsem přes ohlušující rány kladivem ani neslyšela. Došla jsem se podívat, co to Zdeněk dělá, a našla jsem ho klečet na posteli s kladivem a hřebíky. Přitloukal je do zdi. Rozhodl se konečně pověsit fotografie naší rodiny, o což jsem ho žádala přes půl roku. Netrvalo dlouho, ozvalo se sprosté nadávání, dusot a pak zvonění.

Chtěla jsem jít ke dveřím, ale manžel mě zastavil. S úsměvem a hřebíkem mezi rty dál bez ustání tloukl. Jasně, dává sousedovi ochutnat jeho vlastní medicínu, došlo mi. V tu chvíli jsem na manžela byla opravdu hrdá. Doufala jsem, že to sousedovi snad konečně dojde a bude klid. Mýlila jsem se.

Večer, když jsem byla ve sprše, nám z ničeho nic přestala téct voda. Pan Luboš zašel do sklepa a chladnokrevně uzavřel uzávěr vody. Stála jsem v koupelně namydlená, byla mi zima, ale Zdeněk to rychle vyběhl pustit. To už nebyl obyčejný sousedský spor o hluk. To byla otevřená válka, kde se střílelo ostrými. Říkala jsem si kam až tohle zajde?

Celá situace eskalovala každým dnem a pan Luboš začal projevovat neuvěřitelnou kreativitu v tom, jak nám co nejvíc znepříjemnit každou vteřinu života v našem vlastním domově. Byly to napřed spíš drobnosti. Házel nám na rohožku před dveře žvýkačky, které se mi přilepily na boty, ze schránky nám zase schválně nechával čouhat erotické časopisy, aby to viděli všichni sousedé v domě.

Když jsme se pokusili jít oficiální cestou a nahlásili rušení nočního klidu na SVJ, předseda jen bezradně pokrčil rameny. „Paní Sáro, víte, jak to je. Dokud tam neteče krev nebo neporušuje domovní řád tak, že vy si stěžovalo víc lidí, nemůžeme s tím nic dělat. Je to majitel bytu po otci, vystěhovat ho nemůžeme.“

Zoufale jsme si s manželem přáli aspoň jeden klidný víkend. Když do našeho dramatu vtrhl nový prvek, který celou sousedskou válku posunul do nečekané roviny. Jeden večer byl u sousedů podivný klid a místo mixéru bylo slyšet tlumené ženské hyhňání. S manželem jsme okamžitě zbystřili – starý mládenec pan Luboš měl dámskou návštěvu! U kukátka jsme se málem poprali, abychom viděli, jak dotyčná vlastně vypadá. Zdála se normální, vlastně celkem sympatická.

Už od první vteřiny bylo jasné, že má Luboše totálně omotaného kolem prstu

A co bylo nejzvláštnější – s jejím příchodem nastal za naší zdí absolutní klid který ale spolu s jejím odchodem zase odešel. Kdykoliv u něj trávila víkend, pan Luboš chodil po chodbě jako vyměněný. Zdravil s úsměvem, psa měl na krátkém vodítku a z jejich bytu se neozvalo ani hlasité mluvení, natož ten prokletý mixér po jedenácté večer. Luboš se před ní zkrátka snažil chovat jako ten nejvíc ohleduplný, slušný chlap pod sluncem.

Jakmile byl Luboš v bytě sám, jako by si potřeboval vybít své komplexy méněcennosti. Ten furiantský teror se vrátil s ještě větší intenzitou. Mixér po jedenácté večer, pračka puštěná hluboko v noci a mlácení dveřmi. Navíc schválně dupal i třískal věcmi. Když jsem ho v úterý potkala na chodbě, jen se samolibě usmíval. Naše bojovné pohledy se střetly, ale ani jeden z nás neřekl nic.

Došlo mi, že teď se změnila pravidla hry. Před přítelkyní si hraje na vzorného slušňáka, ale chudák holka nejspíš netuší, že za jejími zády je to prvotřídní hajzlík. Dostala jsem nápad. Šanci na vítězství máme jen tehdy, pokud využijeme jeho Sabinu – tedy jeho největší slabinu. Víte, jeho přítelkyně se totiž jmenovala Sabina, jak jsem odposlechla, když se s ní loučil na chodbě.

Vypozorovala jsem, že jsou spolu pravidelně v určité dny. Vždycky jí šel otevřít dolů ke vchodovým dveřím a rovnou si u toho vyzvedl poštu. To mi k první části mé odplaty bohatě stačilo. Na výsledek své pasti jsem si počkala schovaná pod schody do sklepa. Sabina byla přesná jako hodinky. Pan Luboš už funěl po schodech a já napjatě čekala, co se stane. Vpustil svou holubičku do domu, přivítali se a pak nastala má chvíle. Slyšela jsem, jak klíčem odemyká schránku…

„Tohle není moje, Sabi, vážně! To se musel pošťák splést!“ slyšela jsem ho z chodby vyděšeně koktat a obhajovat se kvůli erotickému časopisu, který jsem mu tam předtím potají nastrčila. Sabina to nevzala moc dobře, ale nakonec ji nějak ukecal a šli k němu do bytu.

V tu chvíli byl na řadě můj manžel. Nechali jsme jim asi tak půl hodiny a pak Zdeněk došel na jejich dveře zazvonit. Dal si velmi záležet na tom, aby mluvil dostatečně nahlas, lítostivě až plačtivě.

„Sousede, moc vás prosím, mohl byste dnes večeřet tuhou stravu? Víte, manželka má opravdu silnou migrénu. Trpí na ně kvůli tomu neustálému hluku, co tu děláte, hlavně kvůli tomu nočnímu mixéru. Na to věčné vytí psa už jsme se naučili nosit špunty do uší, ale na ten mixér a vrtačku to prostě nestačí. Prosím vás, alespoň o jedinou noc klidu,“ škemral Zdeněk. Byl to výkon na Oscara.

Než to můj muž vůbec dořekl, už se ze dveří bytu vynořila krásná Sabina s jasnou nelibostí v obličeji. Okamžitě konfrontovala přítele a chtěla vědět, jestli takhle bezohledně opravdu obtěžuje své sousedy. Luboš to začal divoce popírat, ale bylo vidět, že mu Sabina ani trochu nevěří. Vždyť tváří v tvář stála nešťastnému, milujícímu manželovi.

Dala mu poslední šanci říct pravdu. Pan Luboš se začal zoufale bránit, že mu nic jiného nezbylo, že si my pořád jen na něco stěžujeme a prostě nám všechno vadí.

Na to můj manžel s naprostým klidem přihodil historku, jak nám Luboš schválně vypnul vodu, a že vůbec nechápe, proč to udělal. Vytáhl i to největší ponížení – jak jsem kvůli němu zůstala v koupelně stát celá namydlená a bezmocná. To Sabinu definitivně dorazilo a naštvalo. Vzala svou kabelku a okamžitě utekla z domu pryč. Luboš nešťastně běžel za ní. Celé jsem to sledovala z bezpečí za naším kukátkem a náramně se bavila.

Hned druhý den odpoledne zazvonil u našich dveří zvonek. Než jsem otevřela, koukla jsem se pro jistotu do kukátka a překvapením mi povyjelo obočí. Rychle jsem zavolala na manžela. Za dveřmi totiž stál pan Luboš a vedle něj jeho přítelkyně. Nasadila jsem ten nejvíc zdrcený a unavený výraz a otevřela. Soused se evidentně cítil velmi nepříjemně, ale krásná Sabina do něj z boku ostře šťouchla loktem.

„Chci se vám moc omluvit za ty potíže. Byl bych opravdu rád, kdybychom odteď mohli být dobrými sousedy,“ vysoukal ze sebe.

Podali jsme si na to ruku, dostala jsem od něj krásnou omluvnou květinu a Sabina nám navíc přinesla krabičku výborných domácích sušenek. A nebyly to jen plané sliby. Ve vedlejším bytě je najednou slyšet jen takový ten běžný, naprosto normální denní provoz a po desáté večer tam panuje absolutní, hrobový klid.

Pes sice ještě občas tiše pobrekává, ale je vidět, že s ním pan Luboš opravdu intenzivně pracuje. Jeho přítelkyně Sabina je totiž učiněné zlatíčko a já si s ní teď na chodbě moc ráda povídám. Sousedská válka skončila.

Podělte se v komentářích o své vlastní zkušenosti. Jak řešíte sousedské naschvály vy? Spoléháte na domluvu, SVJ nebo na podobně rafinované pasti?