Thajská past: Svedla mi manžela na dovolené a teď s ním má dítě

Kulaté výročí svatby se nedá oslavit lépe než luxusní dovolenou u moře, rozhodla naprosto nekompromisně. Neměli jsem s manželem Kamilem (47) jen tak nějaké výročí, ale dvacáté, takže jsem já Monika (42), po dlouhém přemýšlení nakonec vybrala exotické Thajsko.

Zájezd jsme koupili přes cestovní kancelář a čekala nás únavná cesta dlouhá přes osm a půl tisíce kilometrů. Takže zatímco jsme v Praze nastupovali do letadla plní nadšení a elánu, po patnácti hodinách s přestupem v Dubaji vystoupili v Thajsku úplně hotoví. Což o to, aerolinky se o nás staraly naprosto perfektně, jídlo bylo v ceně a lezlo nám už i ušima, ale to nekonečné sezení v jedné poloze bylo zkrátka úmorné.

Vlhký a těžký horký vzduch nás nekompromisně pohltil hned po příletu.

Potili jsme se jako blázni ještě v klimatizovaném autobuse, který nás vezl až do resortu vzdáleného další tři hodiny jízdy od letiště. Samotný hotel nám ale všechny tyhle útrapy okamžitě vykompenzoval. Spousta tropické zeleně spojená s tradiční architekturou, ale i moderním stylem byla naprosto okouzlující.

Měli jsme rezervované luxusní novomanželské apartmá se soukromou terasou, vířivkou a vychlazeným šampaňským jako pozorností podniku.

Na posteli pluly v záplavě plátků růží dvě překrásné labutě umně složené z bílých ručníků. Jediným menším zklamáním bylo pro mě zpočátku jídlo. Při volbě exotické dovolené mi totiž vůbec nedošlo, že thajské jídlo a „čína“ z restaurace přes ulici u nás doma není to samé. Navíc v hotelovém bufetu bylo všude tolik prapodivných mořských plodů a pečených ryb, které na mě dokonce koukaly, že přešla jakákoliv chuť.

Na první schůzce s naší delegátkou jsme si rezervovali hned několik velkých zážitků: celodenní lodní výlet na tropické ostrovy, zájezd do záchranné sloní rezervace, a dokonce i prohlídku starobylých buddhistických chrámů. Chtěli jsme toho za těch čtrnáct dnů stihnout sice co nejvíce, ale na druhou stranu jsme si toužili užít i samotné tyrkysové moře.

Jenže intenzivní čas strávený nonstop spolu si brzy vybral svou daň.

Po pár dnech už jsme se měli navzájem s manželem plné zuby, a tak jsme se rozumně dohodli, že se na večerním programu poprvé rozdělíme. Zatímco já chtěla jít na zábavnou show pořádanou naším hotelem u bazénu, Kamil unaveně mávl rukou a odešel s peněženkou v kapse neznámo kam.

Bylo mi to v tu chvíli úplně jedno. Po tolika letech společného manželství jsem měla absolutní jistotu, že se bezpečně vrátí, i kdyby se na baru opil pod obraz. Nikdy za celých dvacet let se totiž nestalo, že by netrefil domů.

Měla jsem tehdy stoprocentní pravdu. Pokoj sice trefil, ale manželskou postel už ne.

Zatímco já si celou noc královsky užívala luxusní, obrovskou postel, manžela jsem ráno našla tvrdě spát schouleného na podlaze vedle nočního stolku. Kamil pak prospal skoro celý následující den a já si ho za tu podlahu po zbytek dovolené s úsměvem dobírala. Byla ta nejkrásnější dovolená, jakou jsme spolu kdy v životě zažili.

Do letadla zpátky už jsem se sice vůbec netěšila, ale domů na normální české jídlo rozhodně ano. Následující měsíce po návratu z exotického ráje museli všichni naši přátelé a příbuzní snášet mé věčné vyprávění. Donutila jsem je zhlédnout ty tisíce fotek, které jsme si z cest přivezly, i očichat všechny vonné tyčinky, kterých jsem domů dotáhla celou velkou krabici.

Po dlouhých třech měsících klidu začalo najednou Kamilovi na mobil vytrvale volat neznámé číslo s thajskou předvolbou. Nejdřív to celé dny ignoroval, ale po týdnu už se nám to oběma zdálo divné. Dohodli jsme se, že to prostě zvedne a zjistí, o co jde. Oba naštěstí vládneme konverzační úrovní angličtiny, takže jsme ženě na druhé straně linky dobře rozuměli i přes její silný asijský přízvuk.

„Ahoj, Kamile. Tady Kanya, pamatuješ si na mě?“ ozvalo se ze sluchátka.

Když jí můj muž zmateně odpověděl, že netuší, o koho jde, připomněla mu s ledovým klidem název našeho luxusního hotelu a fakt, že spolu strávili noc na baru. Bez jakýchkoliv okolků pak do telefonu vypálila větu, která nám zastavila srdce: „Čekám tvoje dítě.“

Já se v první vteřině začala hystericky smát. Vždyť jsme přece byli s manželem na dovolené pořád spolu, co to na něj ta cizinka zkouší za laciné triky? Jenže pak jsem se podívala na Kamila. Byl úplně bledý, rty se mu třásly a v očích měl čistý, nefalšovaný děs. Vykoktal anglicky, že za chvíli zavolá zpátky, a hovor položil.

Teprve tehdy se mi s pláčem přiznal. Ten večer, kdy jsme se rozdělili a já spala v obří posteli, strávil pitím na hotelovém baru. Přišla tam k němu mladá, neuvěřitelně krásná thajská animátorka Kanya a začala si s ním povídat. Kamil tvrdil, že toho vypili hrozně moc a z konce noci si prý vůbec nic nepamatuje.

Svému manželovi jsem v hloubi duše věřila, ale té cizince ani za mák.

Dohodli jsme se, že budeme nekompromisně chtít, ať nám pošle oficiální lékařské potvrzení. A ona to obratem udělala. Jenže co když je v falešné? Napadlo mě okamžitě. Vzápětí nám ale do zpráv přišla fotka z ultrazvuku, její osobní fotografie s bříškem, a dokonce i kompletní lékařské zprávy z tamní kliniky.

Přemýšleli jsme v naprostém zoufalství, co dál. Ani jeden z nás jí nechtěl věřit, a tak jsme se shodli, že jedinou stoprocentní jistotou by byl test DNA. Na to nám Kanya přes WhatsApp chladně odpověděla, že to doktoři udělat teprve po porodu. Do té doby by prý ale nutně potřebovala naši finanční podporu, protože kvůli pokročilému těhotenství nemůže pracovat a nemá v Thajsku manžela, který by ji živil.

Sice jsme jí nevěřili, ale strach byl silnější. Dohodli jsme se, že jí pro začátek pošleme menší obnos peněz v hotovosti po našem společném známém, který měl zrovna do Thajska pracovní cestu. Ten nám po týdnu z Asie zmateně zatelefonoval a potvrdil krutou realitu: ta žena je skutečně těhotná.

Zbývala tedy už jen jediná, ta nejstrašnější otázka. S kým to dítě proboha má?

Bylo pro mě neuvěřitelně těžké se s tím vším vůbec psychicky smířit. Nám se totiž za celých dvacet let šťastného manželství vlastní dítě nikdy nepoštěstilo. Podle českých doktorů byla chyba bohužel výhradně na mé straně a v minulosti se nám nezdařilo ani několik finančně i psychicky náročných pokusů o umělé oplodnění.

A teď? Teď tu nějaká cizí, vypočítavá ženská z pláže tvrdí, že čeká zdravé dítě s mým vlastním mužem po jedné jediné, propité noci? Proč je život tak strašně nespravedlivý?

A tak jsme každý den žili v neustálé nejistotě, ale zároveň i s obrovskou zodpovědností k někomu, kdo žil na úplně opačné straně zeměkoule. Peněz Kanya potřebovala víc a víc. Jednou to bylo na drahé těhotenské vitamíny, pak na speciální vyšetření, jindy zase na základní výbavu pro miminko.

Tvrdila, že testy DNA samozřejmě můžeme udělat hned, jakmile se dítě narodí, ale mělo to obří háček. Kamil by musel odletět sám do Thajska, na což jsme v té době neměli peníze. Navíc jsme pojali vážné podezření, že testy, které by tam ona nechala udělat na nějaké místní klinice, by nemusely být pravé.

Chlapeček se nakonec narodil přesně v termínu. Byl naprosto zdravý a Kanya mu dala jméno Pao. Když mi poslala jeho první fotku, byl tak nádherný, až jsem se rozplakala. V tu vteřinu se ve mně probudil potlačený mateřský pud a já celou duší toužila si toho chlapečka aspoň jednou v životě pochovat.

S manželem jsme došli k šílenému závěru: bude nejlepší zařídit, aby Kanya přijela i s malým do České republiky. Pomohli jsme jí vyřídit a zaplatit všechny potřebné dokumenty a po dlouhých čtyřech měsících papírování konečně nastal den jejich příletu.

I když to mému okolí znělo naprosto bizarně, připravili jsme jí ubytování přímo u nás doma. Hotel by nás stál obrovské peníze a já navíc vnitřně strašně toužila strávit nějaký čas s tím malým drobečkem – ať už byl manželův, nebo ne. Naše první setkání na letišti bylo hořkosladké. Dokonce ani Kanya nevypadala zrovna nadšeně.

Sice zdvořile tvrdila, jak se jí náš panelákový byt líbí, ale i já z jejího výrazu okamžitě poznala, že to nemyslí vážně. Malý Pao byl úžasné, usměvavé miminko, které téměř vůbec neplakalo. Čím víc jsem ho chovala v náručí, tím víc jsem si v hloubi duše přála, aby ty testy dopadly shodou.

Na certifikované klinice v Praze jsme si zaplatili expresní variantu testů, kdy měly výsledky dorazit v e-mailu do tří dnů. Stěry z úst provedli přímo lékaři v laboratoři, takže nemohlo dojít k žádné chybě ani podvrhu. Zbývalo jen čekat. Mezitím jsme Kanyě ukázali naše město, ale z jejího chování bylo opět vidět hluboké zklamání z české reality.

E-mail z laboratoře dorazil přesně podle slibu třetí den odpoledne. Rozhodli jsme se ho otevřít v obýváku všichni společně. Manžel třesoucíma rukama kliknul na soubor a začal anglicky číst.

Příbuzenská shoda byla nalezena. Malý Pao byl na sto procent Kamilův vlastní syn.

Podívala jsem se na svého muže. V jeho očích se mu mísily naprosto rozporuplné pocity – obrovský strach, stud, ale i zvláštní záblesk otcovské pýchy. Já to cítila úplně stejně.

Moje celoživotní touha po dítěti se mi splnila tím nejbizarnějším a nejbolestivějším způsobem na světě. Seděli jsme tam v tichu panelákového obýváku, cizí žena s dítětem stála vedle nás a my vůbec nevěděli, co máme dělat dál.

Nastal čas nalít si čistého vína. Bylo jasné, že v téhle situaci existují jen dvě možnosti. Buď Kanyě nějak právně pomůžeme, aby mohla v zemi zůstat legálně, nebo se vrátí zpátky do Thajska a my malého už v životě neuvidíme. V tu chvíli se Kanya definitivně psychicky sesypala. Rozplakala se tak strašně, že jí přes hlasité vzlyky bylo sotva rozumět, když ze sebe začala chrlit celou pravdu.

Teprve tehdy jsme se dozvěděli, jak to tenkrát na tom hotelovém baru vlastně bylo.

Kanya si mého muže cíleně vyhlédla. Lámanou angličtinou se ho tehdy zeptala, jestli je tam „single“ (sám). Chtěla si tím pojistit, že je svobodný. Jenže Kamil, jak už byl v tu pokročilou hodinu opilý, si naivně myslel, že se ho ptá, jestli je sám v baru. A tak jí to s úsměvem odkýval. Pak se ho zeptala, zda je z „englishman“ (angličan). Kamil si v té opilecké mlze myslel, že se vyptává, jestli umí anglicky, a tak nadšeně souhlasil.

A tak ho bez okolků sbalila. Úplně stejně jako už dva nešťastné muže před ním.

Jenže s těmi předchozími jí to tehdy nevyšlo. Když pak v Thajsku uviděla pozitivní těhotenský test, měla už před očima vysněný luxusní život v Londýně a britský pas. Až příliš pozdě s hrůzou zjistila realitu.

Kamil byl obyčejný ženatý chlap ze střední třídy z nějaké pro ni neznámé, zapadlé zemičky ve střední Evropě. Sice to bylo v Evropské unii, což bylo jediné pozitivní, ale její velký britský sen se v tu chvíli rozplynul.

I přes tenhle šok jsme se s manželem zachovali lidsky. Dohodli jsme se, že necháme úředně legalizovat, že malý Pao je Kamilův biologický syn, a tím pro něj získáme české občanství. Zároveň jsme na úřadech zažádali o povolení k pobytu pro jeho matku.

Zůstali dočasně žít u nás v paneláku. Kanya ale v Česku nebyla šťastná, neuměla jazyk a stále víc času trávila s telefonem v ruce nebo mimo domov.

Až jednoho dne přišla s naprosto neuvěřitelným oznámením. Na seznamce si našla skutečného Brita. Prý se její přítel zrovna vrací domů do Anglie a ona pojede okamžitě s ním, protože se budou brát. V tu vteřinu mě polil ledový pot.

Odveze našeho milovaného malého broučka pryč! Vyděsila jsem se.

Ale než jsem stihla v panice cokoli namítnout, začala rozpačitě mluvit ona: „Můj budoucí manžel jaksi vůbec neví, že mám dítě… Takže… Pokud by vám to nevadilo, mohl by Pao zůstat s vámi? Přece jen, Kamil je jeho otec a já jsem ještě mladá, chci začít znovu…“

Můj manžel mě úplně dostal, když okamžitě převzal iniciativu. S ledovým klidem souhlasil, ale pod jednou nekompromisní podmínkou: Kanya se musela okamžitě a navždy úředně vzdát všech nároků a práv na syna. Nadšeně a bez váhání souhlasila. Slíbila nám, že malého v budoucnu občas navštíví a odletěla za štěstím.

Dokonce nás s úsměvem pozvala na svou velkou svatbu do Anglie. Nebyl to sice ten její vysněný luxusní Londýn, ale její nový manžel měl velikou zemědělskou usedlost s farmou a byl hrdým členem starého anglického rodu.

V bílých šatech uprostřed polí se konečně cítila jako opravdová anglická královna.

A my? I když to napřed vypadalo, že mi manžel dal k našemu dvacátému výročí nevěru, nakonec se ukázalo, že mi tím splnil můj největší celoživotní sen. V náručí totiž držím svého milovaného syna.

Tušili jste kam až dokáže zajít někdo, kdo touží po lepším životě v jiné zemi? Podělte se do komentářů o svůj názor a nezapomeňte hlasovat v anketě.