Článek
Města, která mají vizi a tvoří si svou budoucnost. Tu asijskou.
A pak se podívejte do Evropy. Londýn, Paříž, Amsterdam. Nebo Praha. Města s nádhernými historickými centry. Města, na kterých je vidět, jak byla bohatá. Kdysi. Města (snad krom Londýna) z pohledu obchodu či nějaké vize naprosto nevýznamná. Pokud se procházíte po evropských městech, nekocháte se modernitou, kocháte se minulostí. Historií. Opravdu se může stát, že se z nás stane skanzen. A že ztratíme jakýkoliv význam a relevanci. Možná už se to i stalo. Můžeme s tím vůbec ještě něco dělat?
Evropa je jako bohatá babička. Moudrá, ale stará, bez energie i ochoty něco nového vytvořit. Pořád těžíme z toho, co jsme si tady vybudovali (když jsme byli mladší a aktivnější). Pokud bych si chtěla vybrat, kde bych chtěla žít jako obyčejný člověk, bude to rozhodně Evropa.
Historicky jsme byli tak bohatými společnostmi, že jsme si mohli dovolit vytvořit sociální systém jako nikde na světě. Důchody pro všechny, zdravotnictví zdarma, školství zdarma, standartně 4 týdny dovolené, u nás dokonce 3 roky mateřské. Ochrana slabších. Ochrana všech a všeho. Věci, které jsou jinde ve světě nevídané. A pro které se nám tady dobře žije. Všem. Ale místo abychom to alespoň ocenili a užívali si toho, máme pocit, že je to normální, že na to máme právo. Dokonce máme pocit, že dříve bylo líp (jako ta stará babička, která se ohlíží za mládím). Ale neděláme nic pro to, aby nám to tady alespoň takto vydrželo.
Máme se totiž příliš dobře, a tak jsme zpohodlněli. Proč pracovat v mizerně placených pracích, když stejně dostanu podporu, ze které se v podstatě uživím. Proč podnikat s nejistým výsledkem, když korporát a dneska už i stát docela dobře platí. Proč se starat o zdraví, když mě stejně stát zadarmo léčí. Očekáváme, že se stát o nás postará, že to někdo vymyslí. My se nemusíme snažit, to stát, to politici. Ti jsou zodpovědní za to, abychom se měli dobře.
Je to samozřejmě špatně a je to neufinancovatelné. S tímto přístupem skutečně dosáhneme toho, že naše děti se budou mít hůře, než se teď máme my. Z pohledu světa se propadneme do naprosté bezvýznamnosti. Klidně se může stát, že naše děti budou jezdit pracovat do asijských zemí. Ty aktivnější samozřejmě. Ty, co se budou chtít mít lépe.
Všechny evropské elity to vědí. Ale neumí s tím nic udělat. Vláda, která se byť jen pokusí sáhnout lidem na jistoty, skončí. Už ji nikdo nikdy nezvolí. Každá vláda to ví, takže se o to nikdo vlastně ani nepokouší. Přešlapujeme na místě a nevíme jak z toho.
Naše euroatlantická civilizace se bohužel vyčerpala. Zbohatla, dosáhla svého vrcholu a teď začíná ztrácet dech. Anebo už ho spíš ztratila. A nikdo neví co s tím. Nikdo. Já už vůbec ne.
Co vím je, že v minulosti v takovémto období vždy přišla válka. Válka, která srovnala hodnoty. Kde si lidé znovu uvědomili, co je důležité. A po jejímž skončení se společnost očistila od nepotřebného, a mohla začít znovu budovat budoucnost. Na nových základech a s novým elánem.
Já samozřejmě doufám, že žádná válka nepřijde. Že se tomuto vyhneme právě proto, že o tomto nebezpečí víme.
Ale jak Evropě pomoci znovu ji nastartovat, dát jí vizi a energii, to opravdu nevím. Bohužel.
