Článek
Samojed patří mezi psy, kteří dokážou upoutat pozornost prakticky okamžitě. Hustá bílá srst, vztyčené uši, bohatě osrstěný ocas a výraz, který připomíná neustálý úsměv, mu dodávají vzhled, jaký mezi ostatními plemeny jen tak nepřehlédnete. Někdo v něm vidí bílého sibiřského huskyho, jinému připomíná menšího ledního medvěda. Se sibiřským huskym má sice společný severský původ, jeho předkové však vykonávali poněkud odlišnou práci. Zatímco husky byl využíván především k tahání saní, samojed pomáhal lidem také při pasení sobů a žil s nimi v mnohem těsnějším kontaktu, než bývalo u některých jiných pracovních psů obvyklé. A právě tato minulost je na něm patrná dodnes.
Přestože se z někdejšího pomocníka sibiřských pastevců stal oblíbený rodinný společník, jeho povaha se zdaleka nezměnila tolik jako prostředí, ve kterém žije. Za milým výrazem a nádherným kožichem se totiž skrývá samostatný pes, který si dokáže prosadit vlastní názor a někdy svého majitele pořádně potrápit. Bílá srst a věčný úsměv mohou snadno vyvolat představu velkého plyšového medvěda, se kterým bude příjemné chodit na procházky.
Samojed
Samojed nevznikl jako společenské plemeno určené pro život v pohodlí evropských domácností. Jeho předkové pracovali v severních oblastech Sibiře už dávno předtím, než se lidé začali zajímat o jejich bílou srst nebo typický usměvavý výraz. Žili především po boku kočovných pastevců sobů, mezi nimiž byli také Něnci. Ti byli ve starší evropské literatuře označováni jako Samojedi a právě od tohoto pojmenování pochází dnešní název plemene. V tamních podmínkách měl schopný pes cenu, kterou si dnes člověk žijící v pohodlí domova jen těžko představí. Pomáhal usměrňovat sobí stáda, doprovázel lidi při dlouhých přesunech a příležitostně tahal také lehčí náklady. Nešlo přitom o krátké vycházky po zasněžené krajině. Psi museli zvládat dlouhé vzdálenosti, silný vítr a kruté teploty.
Na mohutné síle přitom nezáleželo tolik jako například u aljašského malamuta. Důležitější bylo, aby pes dokázal pracovat vytrvale, rychle reagoval na pohyb sobů a měl dostatek obratnosti při jejich usměrňování. Proto se u těchto psů postupně upevňovala pevná stavba těla, dobrá pohyblivost a hustá srst. O jejich kvalitě nerozhodovalo atraktivní zbarvení nebo velikost hlavy, ale především to, zda zvládnou práci, kterou od nich lidé potřebovali. Zajímavé je, že samojedi nežili pouze jako pracovní zvířata někde stranou od svých majitelů. Často pobývali přímo v jejich přístřešcích a během mrazivých nocí pomáhali zahřívat členy rodiny. Blízký kontakt s člověkem tak byl přirozenou součástí jejich života. Právě proto se u plemene zachovala výrazná společenskost, která může být pro dnešní majitele příjemnou vlastností, ale někdy také zdrojem problémů.
Jenže na konci 19. století se situace začala měnit. Zájem o polární oblasti přiváděl do severních oblastí cestovatele a průzkumníky, kteří si začali všímat také místních pracovních psů. Někteří byli využíváni při polárních výpravách, další se dostávali do Evropy, kde postupně vznikal základ moderního chovu. Významnou roli sehrál britský chovatel Ernest Kilburn-Scott, který si v roce 1889 přivezl ze severního Ruska psa jménem Sabarka. Ten měl hnědavé zbarvení, což může být pro dnešní milovníky samojedů docela překvapivé. Původní sibiřští psi totiž nebyli všichni bílí a jejich vzhled se od dnešního jednotného typu poměrně lišil. Kilburn-Scott společně se svou manželkou Clarou postupně získával další psy sibiřského původu. Mezi významné jedince patřila také bílá fena Whitey Petchora. V evropském chovu začalo být upřednostňováno světlé zbarvení a původně různorodí pracovní psi získávali jednotnější podobu. V roce 1909 byl v Británii zveřejněn první standard samojeda.
Samojed působí díky bohaté srsti poměrně mohutně, ve skutečnosti však patří mezi středně velká plemena. Psi dosahují ideální výšky přibližně 57 centimetrů v kohoutku, feny kolem 53 centimetrů. Hmotnost se nejčastěji pohybuje přibližně mezi 16 až 30 kilogramy, přičemž samci bývají zpravidla větší a mají také výraznější osrstění kolem krku a ramen. Tělo je pevné, dobře osvalené a stavěné na vytrvalý pohyb. Samojed by neměl působit těžkopádně ani přehnaně robustně. Správný jedinec je pohyblivý, obratný a stavěný tak, aby dokázal dlouho pracovat. Hustá srst přitom může skutečné proporce těla poměrně dobře zakrývat. V posledních letech se lze setkat také se samojedy, kteří mají mimořádně bohaté osrstění a na první pohled působí téměř jako velké bílé koule. Samotné množství srsti ale není žádnou zárukou kvality. Přílišná snaha o co nejmohutnější vzhled může odvádět pozornost od správné stavby těla a pohyblivosti, tedy vlastností, kvůli kterým se plemeno po generace vyvíjelo.
Hlava má klínovitý tvar, uši jsou trojúhelníkové, vztyčené a poměrně malé. Oči mají mandlový tvar a bývají tmavě hnědé. Právě jejich výraz společně s mírně zvednutými koutky tlamy vytváří známý samojedí úsměv. Ten samozřejmě neznamená, že by měl pes neustále dobrou náladu. Jde o přirozený tvar tlamy, který mu dodává přátelský výraz i ve chvíli, kdy se mu třeba vůbec nechce poslouchat. Ocas je bohatě osrstěný a pes ho obvykle nese nad hřbetem. Srst tvoří delší krycí chlupy a velmi hustá, měkká podsada. Zbarvení může být čistě bílé, krémové nebo bílé se světlými znaky. Právě poslední dvě varianty mohou některé lidi překvapit, protože samojed bývá nejčastěji spojován výhradně se sněhově bílou barvou. Srst patří mezi věci, které na samojedovi přitahují největší pozornost. Na fotografiích vypadá často dokonale načesaný, což může působit dojmem, že její údržba musí zabrat spoustu času. Ve skutečnosti není potřeba ho neustále koupat ani složitě upravovat. Mnohem větším tématem je línání. Zejména při sezonní výměně podsady dokáže samojed ztratit opravdu velké množství chlupů a je nutné jej pravidelně kartáčovat.
Samojed má pověst přátelského psa a u dobře socializovaného jedince. K lidem bývá otevřený, často s nadšením vítá i úplně cizí návštěvy a ke své rodině si vytváří silné pouto. Jako klasický hlídací pes se proto většinou příliš nehodí. Na příchod cizího člověka sice může upozornit štěkotem, ale samotný samojed obvykle nemá potřebu každého příchozího vyštěkávat. Jenže přátelskost k lidem a ochota poslouchat jsou dvě různé věci. Samojed je inteligentní, samostatný a někdy až překvapivě tvrdohlavý. Často a rád se rozhoduje sám. To samozřejmě neznamená, že by výchova byla zbytečná. Právě naopak. Samojed potřebuje jasná pravidla a dobrou ovladatelnost už od štěněte. U plemene je dobré zmínit také vztah k ostatním psům. Samojedi bývají často společenští a při správné socializaci mohou dobře vycházet s dalšími zvířaty. Ani tady ale není možné předpokládat, že každý jedinec bude automaticky bezproblémový. Někteří psi mohou být při setkání s ostatními příliš temperamentní a ne každému cizímu psovi musí jejich nadšení vyhovovat. U samojeda se někdy zapomíná na to, že jeho předkové nebyli pouze pasteveckými pomocníky. V severních oblastech Sibiře doprovázeli lidi také při dalších každodenních činnostech a někteří dnešní jedinci mohou mít poměrně výrazný lovecký instinkt. Doma může být pes klidný a poslušný, ale ve chvíli, kdy před ním vyběhne zvěř, může se všechno změnit.
Proto bych u tohoto plemene byla opatrná s volným pohybem v lese a na místech, kde se vyskytuje zvěř. Dlouhé vodítko nebo bezpečně oplocený prostor mohou být mnohem praktičtějším řešením než neustálé zkoušení přivolání. Podobné je to také s menšími domácími zvířaty. Samojed může bez problémů vyrůstat s jiným zvířetem a přijmout ho jako součást domácnosti. To ale ještě neznamená, že bude stejně reagovat na jiná zvířata. U králíků, drůbeže a dalších drobných zvířat je potřeba opatrnost, protože lovecký pud může být u některých jedinců opravdu značný.
Přestože bývá samojed popisován jako samostatný pes, neznamená to, že by mu vyhovoval život bez lidí. Ke své rodině si obvykle vytváří silné pouto, rád se účastní společných aktivit a mnozí jedinci jsou velmi kontaktní. S dětmi může vycházet dobře a řada samojedů bývá při společném soužití přátelská a hravá. Pořád však jde o poměrně silného a temperamentního psa, který může malé dítě při hře snadno porazit. Žádné plemeno navíc nemá automaticky zaručenou bezchybnou reakci. Stejně jako se pes musí naučit chovat k dítěti, musí se dítě naučit respektovat jeho prostor a potřebu odpočinku. Samotu je dobré učit postupně už od štěněte. Někteří samojedi ji zvládají poměrně dobře, jiní mohou při dlouhém odloučení začít výt, štěkat nebo ničit věci. Pokud je pes několik měsíců neustále s majitelem a potom má najednou zůstávat celé dny sám, není příliš překvapivé, že s tím může mít problém.
Stejně jako u dalších středně velkých a větších plemen se u plemene řeší dysplazie kyčelních kloubů. Vyšetření chovných jedinců by proto mělo být samozřejmostí. Pozornost se věnuje také očním onemocněním, například progresivní retinální atrofii. Specifickým problémem plemene je samojedí hereditární glomerulopatie, označovaná také jako SHG. Jde o dědičné onemocnění ledvin, jehož známá forma je vázaná na chromozom X. U postižených psů může způsobovat vážné poškození ledvin už v mladém věku. Pro známou genetickou variantu existuje test, takže zodpovědný chovatel má možnost s výsledky při plánování spojení pracovat.
Pro aktivního člověka, který rád tráví čas venku, dokáže být důsledný a nevadí mu určitá míra psí samostatnosti, může být výborným společníkem. Bude chodit na dlouhé výlety, užívat si zimní počasí a při vhodném vedení se může věnovat také některému ze psích sportů. Pokud má ale většinu života strávit sám na zahradě a jeho jediným úkolem bude vypadat za plotem jako krásný bílý medvěd, volte raději jiné plemeno.
Zdroje:
https://www.dogster.com/dog-breeds/samoyed/
https://www.allthingsdogs.com/samoyed/
https://iheartdogs.com/samoyed-temperament-whats-a-samoyeds-personality-like/
https://dogtime.com/dog-breeds/samoyed
https://www.dailypaws.com/dogs-puppies/dog-breeds/samoyed
https://www.britannica.com/animal/Samoyed
https://pardubice.rozhlas.cz/samojed-pes-ktery-vas-zahreje-v-posteli-i-na-sanich-8138196
https://www.idnes.cz/hobby/mazlicci/samojed-plemeno-sibir.A170110_113614_hobby-mazlicci_bma
