Hlavní obsah

Ďábelské solifugy měří až 15 cm a nebojí se zaútočit i na člověka. Svoji kořist nemilosrdně trhají.

Foto: L. Shyamal, CC-SA 3.0, Wikimedia Commons

Solifugy budí respekt i u lidí, kteří se pavouků nebojí. Jsou velké, chlupaté, proklatě rychlé a mají pro strach uděláno. Jejich strašidelný zjev stál za zrodem i mnoha mýtů, které je obestírají. Jak to tedy s nimi je?

Článek

U některých lidí dokáží i malí pavoučci vyvolat hysterický záchvat. Velcí si dokázali vydobýt respekt u většiny lidí, ale solifugy jsou kapitolou zcela samostatnou. Provází je řada mýtů a nepravd, což jejich reputaci ještě zhoršuje. Přestože však mohou být vizuálně pro mnoho lidí odpudivé, jedná se o zajímavá zvířata. Pojďme se tedy spolu podívat na tyto pouštní tvory, kteří připomínají křížence mezi pavouky a štíry a přitom nejsou ani jedno.

Solifugy (Solifugae)

Patří do třídy Arachnida, podobně jako pavouci a řada jiných tvorů, ale mají vlastní řád Solifugae. Jejich název je odvozen od slov slunce a útěk, což naznačuje, že obývají suché a slunečné oblasti, ale slunce samotné jim nevyhovuje, a tak před ním prchají do stínů. I to jim na pověsti nepřidává, protože my lidé si tvory prchající před sluncem a pohybující se zejména v noci, spojujeme mnohdy se špatnými věcmi, temnem a zlem.

Stavbou těla a končetinama mohou připomínat pavouky. Podle druhu mohou dorůstat velikosti od několika milimetrů až po 15 centimetrů u těch největších druhů. Tělo mají rozdělené na hlavohruď a zadeček, ale spojení těchto dvou částí není tak úzké jako tomu bývá u pavouků. Tělo je velmi pružné a schopné roztáhnutí, což jim umožňuje pozřít i velké množství potravy. Tento rozdíl by jim ale bránil při tkaní sítí, a tak solifugy sítě netkají a ani k tomu nejsou uzpůsobené - neprodukují tedy ani pavučinové vlákno.

Foto: JonRichfield, CC-SA 3.0, Wikimedia Commons

Solifugae_Solpugidae_-_Jerrymunglum_female_Dorsal_aspect

Velmi výrazné jsou na jejich vzhledu chelicery neboli kusadla. Ta jsou obvykle velmi velká a především silná. Někdy je využívají i k tzv. stridulaci, což je vytváření specifického zvuku, podobně jako když třeba cvrká cvrček. U solifug to zní spíše jako chrastění. Primárně jim však chelicery pomáhají uchopit a udržet kořist, kterou jimi následně doslova roztrhají nebo rozstříhají. Jsou schopné jimi přetnout peří, prokousnout kůži, ale i rozbít drobné kosti. U samců jsou poblíž chelicer i bičíky, které jsou přes chelicery následně zahnuté. Samice jimi nedisponují a jejich význam nebyl dosud ještě přesně rozpoznán.

Co nelze na první pohled vidět, to je jejich velmi dobře vyvinutý dýchací systém, narozdíl třeba od již zmíněných pavouků. Ten jim umožňuje dobré okysličování organismu a jde o nezbytnou adaptaci pro jejich velmi rychlý pohyb, který by se bez dostatku kyslíku neobešel.

Jejich těla jsou přizpůsobena životu v tropických a subtropických pouštních oblastech. Nemusí však obývat jenom pouštní areály, ale mohou žít i v suchých křovinatých či travnatých oblastech. Nalézt je můžeme v Americe, Africe, na Středním Východě, ale i v nejjižnějších částech Evropy nebo Asie. Některé druhy žijí usedlejším způsobem života, kdy zůstávají poblíž své nory. Jiné druhy hodně cestují a odpočinek tráví pod různými přírodními úkryty jako jsou třeba kameny.

Jedná se o masožravce, o čemž už ostatně vypovídají i jejich chelicery. Nejčastější kořistí je hmyz, ale rozhodně není jedinou skupinou. Solifugy nepohrdnou v podstatě ničím, co dokáží přemoci a sežrat. Obětí se tak mohou stát i malí obratlovci jako hlodavci či ptáci, drobní plazi či další členovci. A solifugy nikdy nemají dost, kdyby to šlo, budou žrát tak dlouho, dokud neprasknou. Byly spatřeny samice, které byly tak přežrané, že se stěží vlekly.

Svoji kořist obvykle aktivně loví. Na lov se vydávají v noci, kdy jsou teploty nižší. Jejich smysly jsou tak dokonalé, že ucítí i sebemenší pohyb případné kořisti, sebemenší závan pachu či vibrace způsobené jejím pohybem. Jakmile zaměří, kde se kořist nachází, vyrazí za ní, pronásledují ji a přepadnou. Jakmile ji chytí do chelicer, oběť už nemá šanci. Někdy ji zachytí pedipalpami, kterými si ji poté přisunou k chelicerám. Pokud se na oběti nachází některé hůře stravitelné části, chelicerami je odstřihnou. Svoji kořist postupně ožvýkávají, čímž dochází k jejímu natrávení a částečnému zkapalnění. Tuto kašičku poté natáhnou do sebe.

Zatímco u pavouků si samci musí dávat pozor, aby nebyli po spáření sežráni, zde je proces odlišný. K oplodnění může dojít přímým kontaktem, ale také nepřímým. V takovém případě samec vyloučí tzv. spermatofor, uchopí jej svými chelicerami, převrátí samici na záda a vloží spermatofor do jejích genitálních pórů. Samice pak naklade do vyhrabané nory až 200 vajíček. Některé druhy vykazují i následnou rodičovskou péči, kdy samice vajíčka hlídá až do vylíhnutí a sama během této doby nepřijímá potravu.

Díky svým chelicerám a rychlosti ani nepotřebují disponovat jedovou žlázou. S ulovením kořisti nemají žádný problém. Přesto mnoho lidí dodnes věří, že jsou smrtelně jedovaté a jejich kousnutí je schopné člověka zabít. Je to však jeden z mnoha mýtů, který tyto podivné tvory provází. A jaké jsou další?

  • jsou tak agresivní, že pronásledují i člověka

Přestože existují videa, kde solifuga běží za člověkem, jde jen o zkreslení skutečnosti. Solifuga totiž nepronásleduje člověka, ale jeho stín, ve kterém se chce instinktivně skrýt. Zároveň se však člověka nebojí a když na to přijde, bez váhání ho kousne. Její silné chelicery protnou kůži bez problému.

  • křičí nebo hvízdají

Solifugy neumí křičet. Ale pomocí končetin a chelicer jsou schopny stridulace, která zní jako chrastění. Po většinu času jsou však solifugy velmi tichá stvoření.

  • lezou velbloudům pod břicho, pak vyskočí a vykuchají je

Podobně jako v prvním případě, solifugám nejde vůbec o velbloudy, ale snaží se skrýt v jejich stínu. Na druhou stranu ani v jednom případě není vyloučeno, že pokud by se solifuga cítila ohrožená, může kousnout a kousnutí je bolestivé.

  • běhají rychleji než nejlepší sprinteři a jsou schopné vyskočit i metr do vzduchu

Přestože umějí běhat velmi rychle, nejrychlejší rychlost, jaká byla zaznamenána, byla kolem 16 km/hodinu. Takže člověk nemusí být nutně ani sprinter, aby před nimi dokázal utéct. Přesto dokázali získat přezdívku (jednu z mnoha dalších) Kalahari Ferrari.

Jejich špatnou pověst, přiživenou ještě vojáky na misích na Blízkém Východě, jim už asi nikdo nikdy neodpáře. Přesto se jedná o zajímavá zvířata, která jsou důležitou součástí prostředí, kde žijí.

Zdroje:

https://www.smithsonianmag.com/science-nature/camel-spiders-are-fast-furious-and-horrifically-fascinating-180964439/

https://www.livescience.com/40025-camel-spiders-facts.html

https://animalfact.com/camel-spiders-solifugae/

https://en.wikipedia.org/wiki/Solifugae

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz