Článek
Občas slyším od starých a nemocných lidí, že jejich život již není životem, ale pouze přežíváním. Mnohdy jsou velmi těžce nemocní a mají nepředstavitelné bolesti, na které utišující léky nepomáhají. Špatně spí, žijí v bolestech, nemohou vykonávat běžné úkony. Každý pohyb je pro ně utrpením.
Některým ale stále slouží hlava a proto také mohou zcela normálně přemýšlet. Někteří jsou na tom tak špatně, že bez pomoci druhých by pro ně byl další život nebo „přežívání“ zcela nemožné. Ti, co jsou ještě schopni přemýšlet a vnímají svět zcela normálně, si sami přejí, aby mohli odejít důstojně. Nechtějí se dostat do stavu, kdy budou pouze ležící a odkázáni na pomoc druhých.
Lidé, kteří trpí třeba nemocí jako je Alzheimer, kdy postupně přicházejí o realitu, přestávají vnímat okolí, jsou velmi silně zmatení a v posledních fázích nepoznávají ani své příbuzné, jsou ti, kteří si již v průběhu přejí, aby se to této fáze nedostali. Bohužel u některých je progres tak rychlý, že i když přemýšlí nad odjezdem do země, kde by bylo možné jejich život ukončit legálně a důstojně, tak v určité fázi již nevědí, že to tak vlastně chtěli.
V současné době nabízí asistovanou sebevraždu pouze několik zemí. Je to Švýcarsko, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Kanada a šest států USA. Ve Švýcarsku je legální již od roku 1942. Asistovanou sebevraždu zajišťují specializované kliniky. Ceny jsou sice astronomické, ale mnoho lidí je i tak využije. Je pro ně více důležité odejít důstojně, než řešit tento velký náklad.
Asistovaná sebevražda je vykonávaná za pomoci další osoby. Tady může mít asistence různé podoby. Obvykle se jedná o přípravu a zdravotnický dohled nad sebevraždou. Asistent zajistí vše -prostor, přípravek, který člověka usmrtí, ale úkon jako takový provede sebevrah sám. Naproti tomu eutanazie probíhá tak, že odchod „usmrcení“ zajistí zdravotní personál.
U nás je asistující u sebevraždy brán jako zločinec, který dle trestního zákoníku napomáhá sebevraždě. Sebevražda jako taková není brána jako trestní čin. Eutanazie, tedy usmrcení člověka na jeho žádost, je brána jako vražda.
Proč to v jiných zemích jde a u nás ne? Proč by neměli lidé, kteří trpí smrtelnou chorobou a žijí v bolestech, mít možnost se sami rozhodnout o svém životě? Celkově si myslím, že i rodiny takových lidí velmi trpí pohledem na nemocného, starého člověka, který už by svůj život i sám rád ukončil. Neměl by mít každý toto právo, aniž by musel odjíždět do cizí země? Pro celou rodinu, která by svého milované rodinného příslušníka doprovázela na jeho poslední cestě, by tak existovala možnost následně ho také ve své zemi pochovat. Takový člověk by mohl odejít i za přítomnosti rodiny, která by se s ním mohla předem rozloučit, než čekat na ošklivý konec v bolestech a utrpení.
