Článek
Afrika má mnoho tajemství, ale jen málo z nich vzbuzuje takový respekt a hrůzu jako jméno Gustave. Krokodýl, o kterém se po desetiletí vyprávějí příběhy, z nichž běhá mráz po zádech. Obrovský samec krokodýla nilského, který měl podle místních obyvatel na svědomí stovky lidských životů. Ať už se čísla přeháněla, nebo ne – jedno je jisté. Gustave nebyl obyčejný tvor. Byl to živý symbol síly přírody, která si i v moderní době umí připomenout, kdo byl na téhle planetě první.
Řeka Ruzizi protéká mezi Burundi a Demokratickou republikou Kongo a vlévá se do jezera Tanganika. Její břehy jsou úrodné, plné života, ale zároveň nebezpečné. Lidé tam žijí po staletí ve zvláštním soužití s divočinou. Rybaří, koupou se a perou prádlo. Voda je jejich živobytím i hrozbou. A právě v těchto místech se začal rodit příběh o nestvůře, která se vynořovala z kalné vody, když se někdo příliš přiblížil k hladině. První zprávy o Gustavovi pocházejí z 80. let. Zmizelí rybáři, roztrhané čluny a krev na mělčině. Nejprve se to přičítalo nehodám nebo menším krokodýlům, kterých tam není málo. Jenže pak začali svědci popisovat tvora, který prý byl větší než kterýkoli jiný krokodýl, jakého kdy viděli. A vesničané mu dali jméno – Gustave.
Byl prý dlouhý přes šest metrů a vážil skoro tunu. Na jeho těle se leskly jizvy po střelných ranách, jedna kulka se mu dokonce měla zarýt pod šupinu. Mnozí se dušovali, že ho několikrát zasáhli, ale nikdy ho nedokázali zabít. Říkali o něm, že je nesmrtelný. Někteří ho považovali za ducha, jiní za ztělesnění pomsty řeky. Abychom pochopili, proč mohl jeden jediný krokodýl nahánět takovou hrůzu, je potřeba znát jeho druh. Krokodýl nilský (Crocodylus niloticus) je jedním z největších plazů na Zemi. Je to tvor, který se téměř nezměnil od doby dinosaurů a je to v podstatě jakási živoucí fosilie. Dospělý samec obvykle dorůstá čtyř až pěti metrů, váží i půl tuny, a přesto se dokáže pohybovat s překvapivou rychlostí a obratností.
Nilský krokodýl je dokonalý predátor. Číhá v mělké vodě, nehybný, splývá s bahnem a čeká. Trpělivě a někdy celé hodiny. Když se oběť, třeba antilopa, buvol nebo nešťastný člověk skloní k vodě, krokodýl vyrazí. Jediný úder ocasu, jeden výpad čelistí a oběť zmizí pod hladinou. Skus těchto zvířat je jeden z nejsilnějších na světě. Dokáže rozdrtit kosti i želví krunýř. Krokodýli nejsou vybíraví. Vezmou si to, co se naskytne. Umějí žít bez potravy celé týdny, a pak zkonzumují vše, co uloví. Z evolučního hlediska to jsou mistři přizpůsobení. Zvířata, která přežila všechno, co planeta nabídla. Proto je tak těžké si s nimi poradit, když se rozhodnou, že řeka patří jim.
Podle svědectví vesničanů měl Gustave na svědomí desítky, možná stovky lidí. Děti, které se koupaly u břehu, muži, co tahali sítě, ženy s prádlem na kamenech. Vždy se objevil znenadání a bez varování. Po obětech často zůstalo jen pár kusů oděvu a krev ve vodě. Jedním z důvodů, proč mohl být tak úspěšný, byla jeho neobvyklá velikost. Tak velký krokodýl už těžko loví rychlá zvířata. Potřebuje pomalejší a snadnější kořist. Člověk se stal snadným cílem. Někteří biologové se domnívají, že právě ztráta přirozené kořisti přiměla Gustava zaměřit se na lidi. Jiní tvrdí, že ho agresivním udělala dlouhověkost a staré zranění.
Když se o něm začalo mluvit i mimo Burundi, přijel na místo francouzský přírodovědec Patrice Faye. Fascinovala ho představa, že by mohl chytit nebo alespoň natočit největšího krokodýla Afriky. Spolu s dokumentaristy z National Geographic postavili obrovskou ocelovou klec, do níž dali návnadu – celé tělo hrocha. Měli kamery, mikrofony i senzory. Ale Gustave se nikdy nechytil. Několikrát se prý objevil poblíž, ale pokaždé se stáhl, jako by tušil, že ho někdo sleduje. Dokonce existuje historka, že si dokázal z klece vytáhnout mrtvého hrocha, aniž by do ní vstoupil. Pokud je to pravda, pak byl nejen silný, ale i mimořádně mazaný.
Podle odhadů mohl být Gustave starý šedesát až sedmdesát let. Na jeho těle byly patrné jizvy, v tlamě mu chyběly zuby a měl na bocích tmavé skvrny. Když ho vědci pozorovali z vrtulníku, vypadalo to, že se vynořuje pomalu, s majestátní jistotou zvířete, které se nebojí vůbec ničeho. Byl to kus živé historie a připomínka doby, kdy řeky a jezera patřily predátorům, ne lidem. Není divu, že se stal pro vesničany postrachem, o kterém se vyprávěly příběhy dlouho po setmění. V noci prý lidé slyšeli šplouchání vody a tak raději zůstávali daleko od břehu. Jeho jméno se stalo synonymem smrti, ale i respektu. Někteří mu dokonce přinášeli oběti, kuřata a kusy masa v naději, že si vezme jídlo a nechá je na pokoji. Pro vědce to může znít pověrčivě, ale pro lidi, kteří s ním žili desítky let, to bylo prosté přežití.
Po roce 2009 začaly zprávy o Gustaveovi mizet. Někteří tvrdí, že ho zastřelili vojáci, jiní, že ho zabil jiný krokodýl. Patrice Faye sám později přiznal, že netuší, jestli ještě žije. Mnozí ale věří, že ano, že se někde v hluboké vodě jezera Tanganika pořád pohybuje něco obrovského, co čas od času změní proud řeky. Je možné, že zemřel přirozeně, v bahně, kde se zrodil. Ale i kdyby už dávno nebyl mezi živými, legenda o něm zůstane. Gustave se stal symbolem celé oblasti. Když se dnes někdo přiblíží k řece, starší lidé ho varují, ať nechodí k vodě kvůli Gustaveovi. A to říkají i ti, kteří ho nikdy neviděli. Strach přežil svého původce.
Krokodýl nilský je paradoxní tvor. Umí být nehybný celé hodiny, a přitom dokáže zabít během vteřiny. Vypadá chladně, téměř lhostejně, ale uvnitř je to přesně naprogramovaný stroj na přežití. Jeho instinkty fungují dokonale. Přesto se ukazuje, že krokodýli nejsou jen slepí vrazi. Mají složitější chování, než by se zdálo. Samice hlídají svá hnízda a chrání mláďata. Některé dokonce přenášejí čerstvě vylíhlé mladé v tlamě, aby je bezpečně dopravily do vody. Umějí rozpoznat hlasy mláďat, reagují na zvuky a mají i určitou formu komunikace. V přírodě tedy nejsou jen symbolem smrti, ale i síly a vytrvalosti. Krokodýli byli u Nilu uctíváni už starými Egypťany, kteří v nich viděli božstvo. A možná právě proto má Gustave v očích lidí takový respekt. Není to jen zvíře, ale něco, co přesahuje běžné chápání.
O Gustavovi vznikl dokument Capturing the Killer Croc, který se snažil zachytit jeho existenci i chování. Natočit ho se podařilo jen na dálku, ale i ty krátké záběry stačily. Na kameře se objevilo obrovské zvíře, klidně se vynořující z vody. Žádný spěch, žádný strach. Tak se chová tvor, který ví, že je pánem svého světa. Možná zůstal někde v hlubinách, možná se stal potravou jiného dravce, možná z něj zbyla jen legenda. Ale jisté je, že se o něm bude ještě dlouho mluvit. Každý, kdo se kdy vydá k řece Ruzizi, si vzpomene na to jméno.
Některé příběhy by se prostě neměly zapomenout. Ne proto, že děsí, ale protože připomínají, že svět nikdy nebude úplně náš.
Zdroje:
https://www.newsweek.com/giant-crocodile-eaten-300-people-never-kill-fun-gustave-nile-1766034
https://www.nationalgeographic.com/adventure/article/serial-killer-croc-gustave-spotted-in-burundi
https://dinoanimals.com/animals/man-eaters-crocodile-gustave/
https://www.sciencetimes.com/articles/44266/20230612/gustave-crocodile-giant-man-eater-burundi-who-eaten-300-people.htm
https://www.geo.fr/animaux/pendant-des-annees-ce-crocodile-aurait-tue-plus-de-300-personnes-212873
http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/2520815.stm
https://en.wikipedia.org/wiki/Gustave_(crocodile)
