Článek
Když se dnes zapne televize nebo některá ze streamovacích služeb, málokdy se stane, že by se člověk nesetkal s nějakou postavou, která je gay nebo lesbička. Tvůrci se čím dál častěji snaží odrážet realitu kolem nás, a realita je prostě taková, že mezi námi žijí lidé s různou orientací. Někomu to přijde normální a nijak to neřeší, ale pořád se setkávám s názorem, že tohle do televize nepatří a že děti by to vidět neměly. A právě to je něco, nad čím se já osobně musím vždycky pozastavit a trochu mě to mrzí.
Nejčastější argument, který slyším, zní: „Ať si dělají, co chtějí, ale proč to cpát do seriálů?“ Jenže ono to není o žádném cpaní. Postavy v seriálech přece mají zobrazovat skutečný život. Když může být postava heterosexuální, proč by nemohla být homosexuální? Není to žádná výjimka, není to exotická zajímavost. Je to prostě odraz reality, a pokud mají být seriály věrohodné, nemůžeme v nich předstírat, že existuje jen jediný typ vztahu.
Další věc, která mi přijde zvláštní, je to věčné strašení dětmi. Jako by děti byly z papíru a něco takového je mohlo nenávratně zničit. Podle mě je naprosto v pořádku, že děti vidí, že existují páry, které nejsou jen muž a žena. Ve finále je to dokonce správné, protože se tak od malička učí, že svět je pestrý. Stejně tak, jako když jim ukazujeme různé kultury, barvy pleti nebo životní styly. V čem je rozdíl? Proč se tolik lidí bojí, že by to na dítě mělo špatný vliv? Gayem nebo lesbičkou se přece člověk nestane tím, že se podívá na seriál. Orientace není nakažlivá a nepřenáší se obrazovkou.
Myslím si, že opravdový problém není v dětech, ale v dospělých. Dospělí sami v sobě často nesou předsudky a nechtějí, aby se jejich dítě setkalo s něčím, co oni sami nepřijímají. Ale to už není o dětech, to je o nich samotných. Často se to maskuje řečmi o ochraně nevinnosti, ale ve skutečnosti jde spíš o to, že tito lidé prostě nedokážou připustit, že homosexualita je normální součástí života. Homofobie je bohužel pořád velmi rozšířená. Ne vždycky se projevuje jen otevřenou nenávistí nebo urážkami, často je to spíš taková ta skrytá nevraživost. Poznámky, vtípky, udivené pohledy. Kolikrát se setkáme s tím, že lidé říkají, „Já proti nim nic nemám, ale…“, a to „ale“ obvykle obsahuje spoustu podmínek, které ve výsledku znamenají, že je přece jen berou jako něco jiného, méně přijatelného. A to je škoda.
Rodina čekající na oblíbený seriál, kde vystupují i postavy lgbt
Já sama mám mezi přáteli dva homosexuální páry. A nikdy mě nenapadlo je brát jako jiné lidi. Jsou to slušní, pracovití a přátelští lidé. Nikdy se nechovají tak, že by mě jejich chování nějak znepokojovalo nebo dokonce pohoršovalo. Naopak, často mám spíše pocit, že se musí snažit být ještě milejší a vstřícnější, jen aby si vybojovali kousek přijetí. A to je smutné. Proč by někdo měl mít pocit, že se musí obhajovat jen kvůli tomu, koho má rád?
Společnost se sice posouvá, ale pro tuto skupinu lidí je to stále velmi pomalu. Zatímco u mladší generace vidím větší otevřenost a snahu brát věci tak, jak jsou, ale u některých starších lidí se setkávám s odsuzováním. Chápu, že vyrůstali v jiné době, ale to by přece nemělo být omluvou. Každý z nás by měl být schopný se zamyslet a trochu přehodnotit své postoje. Neříkám, že se musí všem líbit pohled na dva muže, co se líbají, ale stejně tak se nemusí každému líbit pohled na líbající se heterosexuální pár. Přesto to neznamená, že je to nenormální.
Hodně lidí hovoří o „tradiční rodině“ a tvrdí, že pouze muž a žena mohou vychovávat děti správně. Jenže se ukazuje, že děti vychovávané v homosexuálních rodinách vyrůstají stejně zdravě, psychicky vyrovnaně a schopně jako děti v rodinách heterosexuálních. To, co dítě potřebuje, není jen tatínek a maminka, ale láska, podpora a bezpečné prostředí. Pokud toto všechno dítě dostane, pak je úplně jedno, kdo mu to poskytuje.
Je zvláštní, jak moc se lidé soustředí na sexualitu druhých. Ve skutečnosti jim do toho ale vůbec nic není a ani být nemělo. Nikdo z nás si nevybírá, do koho se zamiluje, a přitom právě láska by měla být tím, co nás spojuje, ne tím, co nás rozděluje. Místo aby společnost oceňovala, že dva lidé našli jeden druhého a chtějí spolu žít, řeší se, jestli je to správná kombinace. Když se ale vrátím zpět k seriálům, je důležitý děti učit přijímat svět takový, jaký je, a pokud od mala uvidí, že existují různé typy rodin a vztahů, nebudou to vnímat jako něco divného. Naopak, budou brát za samozřejmost, že každý má právo žít svůj život podle sebe. A to je podle mě ta nejlepší prevence homofobie. Protože nenávist a strach vycházejí z neznalosti.
Já osobně chci žít ve společnosti, kde se lidé neodsuzují jen proto, že jsou jiní. Proto mi nepřijde vůbec špatné, když v seriálu nebo filmu vidím pár, který není klasicky muž a žena. Naopak, beru to jako krok k tomu, aby svět byl jednou tolerantnější a spravedlivější. Až se někdo příště bude rozčilovat, že „tohle do televize nepatří“, možná by bylo dobré, kdyby se zamyslel, zda to není ve skutečnosti jen jeho vlastní problém. Seriály ukazují realitu. A realita je taková, že kolem nás žijí lidé všech orientací. Pokud někomu vadí pohled na ně, pak není chyba v seriálu, ale v jeho schopnosti přijmout skutečný svět.
Zdroje:
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/v-televizi-je-v-soucasnosti-rekordni-pocet-lgbt-postav-popsal-velky-americky-vyzkum-73094
https://www.lidovky.cz/kultura/doba-preje-sexualnim-mensinam-jedna-z-deseti-postav-v-americkych-serialech-je-lgbt.A191108_142409_ln_kultura_jto
Názor a pohled autorky článku.
