Článek
V tropech existuje skupina rostlin, které mnohdy jinde nenajdeme. Některé druhy si vyvinuly chemickou obranu tak silnou, že stačí krátký dotyk, kapka šťávy, nebo dokonce kouř z hořícího dřeva, a člověk má zaděláno na bolestivé popáleniny kůže, zánět očí či těžké poškození sliznic. Tyto rostliny nebývají agresivní samy o sobě. Nebezpečné jsou proto, že se tváří nevinně, rostou na místech, kde se lidé pohybují, a jejich toxiny fungují spolehlivě i v malých dávkách. Mezi nejznámější a extrémní zástupce patří mancinela obecná, známá jako strom smrti.
Mancinela obecná (Hippomane mancinella)
Hippomane mancinella L. je kvetoucí dřevina z čeledi pryšcovité (Euphorbiaceae), tedy příbuzná celé řadě rostlin známých mléčnou latexovou šťávou a často i výraznou toxicitou. Pryšcovité druhy jsou chemicky značně vynalézavé. Jejich obranné látky umí dráždit kůži, sliznice a u některé druhy působí i jedovatě po jejich požití. U mancinely je tento princip dovedený do krajnosti. Jméno mancinella souvisí se španělským výrazem manzanilla (malé jablko), podle plodů, které opravdu připomínají drobná jablíčka. V karibském prostředí se vžil i výstižný název „manzanilla de la muerte“, v překladu malé jablko smrti.
Mancinelový strom se do evropského povědomí dostal už v době zámořských plaveb. V historických zápisech se opakují informace o otocích a puchýřích po dotyku, slepota po kontaktu šťávy s očima, utrpení po ochutnání plodu. U mancinely se tyto informace nezakládájí na výmyslech. Dobové zprávy zmiňují i praktické využití jedovatého latexu, například k otrávení šípů používaných k lovu či v boji. Zajímavé je, že vedle strachu se objevuje i respekt k tomu, jak technicky dokonalá obrana stromu je. Jedovatá není jen jedna část, ale prakticky celá rostlina. To je důvod, proč se mancinela stala jedním z nejcitovanějších příkladů extrémně toxické dřeviny.
Jedná se o pobřežní tropický druh. Přirozeně roste v oblasti Karibiku, na Bahamách, ve Florida Keys a jižní Floridě, v Mexiku, ve Střední Americe a v severní části Jižní Ameriky. Typicky ji najdete tam, kde se střetává pevnina se slaným či brakickým prostředím, na písčitých plážích, na okrajích mangrovů a v brakických pobřežních mokřadech. To, že roste právě na exponovaných pobřežích, není náhoda. Strom má funkční ekologickou roli. Jeho kořenový systém stabilizuje písek a vegetace vytváří přirozený větrolam, čímž pomáhá proti erozi. Přesto že se jedná o nebezpečný druh, současně je velmi užitečnou součástí pobřežního ekosystému.
Mancinela bývá popisována jako strom či vyšší keř. V dobrých podmínkách dorůstá zhruba do 15 metrů. Má poměrně nenápadný, běžně tropický vzhled. Kůra bývá šedá až načervenale šedá. Po poranění (zlomená větev, naříznutí, odření) vytéká typická mléčně bílá šťáva, známá jako latex. Ten je hlavním nosičem dráždivých a toxických látek a je přítomen v kůře, listech i plodech. Listy jsou lesklé, zelené, jednoduché, střídavé, s jemným zoubkováním. U báze listu, v místě napojení na řapík, se popisuje drobná žlázka, drobný detail, který botanikům pomáhá v určování. Velikost listů je přibližně 5–10 cm. Květy jsou drobné, nenápadné, zelenavé až zelenožluté, uspořádané v květenstvích připomínající klasy. Pro laika jsou snadno přehlédnutelné, mancinela totiž rozhodně není strom, který by zaujal květem. Plod je to, co nejčastěji spouští potíže. Vypadá jako malé zelené jablko, někdy zelenožluté. Láká tvarem a ovocným dojmem. Je ale jedovatý. Záludnost popisují i medicínské konkrétní případy. První dojem po ochutnání může být dokonce příjemný, jenže brzy nastupuje pálení, dráždivá bolest a těžké postižení sliznic.
Dřevo mancinely se historicky používalo, a lokálně stále používá, například v truhlářství a výrobě nábytku. Klíčové je, že čerstvě kácený materiál je nebezpečný kvůli latexu. Tradiční postup proto počítá s tím, že se dřevo nařeže a nechá dlouho vysychat, typicky na slunci, aby se šťáva vyplavila a ztratila akutní dráždivost. V některých popisech se zmiňuje i praxe, kdy se strom zlikviduje opatrněji, například řízeným narušením a následným kácením, aby se minimalizoval kontakt s mízou. V etnografických a historických pramenech se opakují zmínky o využití latexu k otravování hrotů šípů. Latex je totiž lepkavý, drží na materiálu a obsahuje silné dráždivé složky. Z hlediska dnešní bezpečnosti je to spíš varování než zajímavost, ukazuje to totiž, jak koncentrovaný a spolehlivý tento jed je.
Protože mancinela často roste na plážích a v místech, kde se lidé pohybují rekreačně, provádí se v některých oblastech označování kmenů, například červeným pruhem či značkou, a někde se dávají i informační tabule, aby si turista nespletl stín tohoto stromu s bezpečným úkrytem. Mancinela je nebezpečná hlavně tím, že kombinuje několik cest, jak se otrávit. Jsou to: dotyk, kontakt se sliznicí, vdechnutí kouře a požití. V odborných zdrojích se u mancinely zmiňují zejména dráždivé estery (např. phorbolové estery) a další látky, které spouštějí prudký zánětlivý efekt na kůži a sliznicích. Pro běžné pochopení není nutné lovit názvy všech molekul. Důležité je vědět, že jde o směs, která umí vyvolat silnou kontaktní dermatitidu, a při zasažení očí i vážné postižení rohovky a spojivek.
Kontakt s mléčnou šťávou může vyvolat prudké zarudnutí, pálení, bolest a puchýře. Nejde o běžnou kopřivku, která zmizí za hodinu. U citlivějších lidí to může vypadat jako popálení a hojit se dny až týdny. Jedna z nejzrádnějších vlastností je, že při dešti může voda stékat po listech a kůře, a nést s sebou toxickou šťávu. Člověk se tedy může spálit i bez toho, aby strom přímo poranil. Stačí stát pod ním během dešťové přeháňky. Pokud se latex dostane do očí, hrozí akutní zánět spojivek a rohovky a výrazná bolest. Další extrémní situace způsobí i kouř z hořícího dřeva. Dráždivé látky se mohou dostat do očí i dýchacích cest a způsobit vážné potíže. Historické záznamy popisují i dočasnou slepotu. Požití plodu může způsobit těžké poškození sliznic dutiny ústní a hltanu, výrazné pálení, křeče a gastrointestinální potíže. Zpočátku může plod chutnat normálně, ale následně nastupuje prudká bolest, pocit knedlíku v krku, otoky a potíže s polykáním. U těžších případů hrozí dehydratace, šok a komplikace z otoku dýchacích cest.
U mnoha toxických rostlin platí, že co škodí člověku, škodí i zvířatům, ale ne vždy stejně. U mancinely je popsané, že některé druhy mohou vykazovat toleranci. Například leguán černohřbetý (Ctenosaura similis), který je znám tím, že plody pojídá a může se v koruně stromu i zdržovat. To ovšem neznamená, že je strom bezpečný pro všechna zvířata. Spíš to ukazuje klasický evoluční vzorec. Když rostlina nasadí silnou chemickou obranu, časem se může objevit živočich, který se jí přizpůsobí a získá z ní spíš výhodu (má potravu, na kterou si konkurence netroufne). Pro domácí zvířata nebo hospodářská zvířata však platí jednoduché pravidlo, nezkoušet. Plod, listy i kůra mohou vyvolat silné podráždění sliznic a trávicího traktu, a zvíře si často samo nepomůže.
Globálně se mancinela uvádí jako druh málo dotčený vyhynutím, protože má široké rozšíření v tropické Americe. Zároveň ale existují místa, kde je situace opačná. Třeba na Floridě je mancinela vedená jako lokálně ohrožená, zejména kvůli tlaku na pobřežní stanoviště a úbytku vhodných lokalit. Pro lidi je problém v tom, že se její přirozené prostředí překrývá s nejatraktivnějšími místy pro rekreaci. Rozumné soužití tedy nestojí na vyhubení stromu, ale na informaci, značení a respektu.
Zdroje:
https://www.national-geographic.pl/przyroda/najniebezpieczniejsze-drzewo-na-swiecie-nawet-stanie-pod-nim-w-czasie-deszczu-moze-zabic/
https://www.fnai.org/PDFs/FieldGuides/Hippomane_mancinella.pdf
https://crtrees.org/species-accounts/hippomane-mancinella/
https://levypreserve.org/plant-listings/hippomane-mancinella/
https://www.britannica.com/plant/manchineel
https://www.sabapark.org/downloads/SCF%20Manchineel%20Advisory.pdf
https://botany.cz/cs/hippomane-mancinella/
