Článek
O letecké dopravě se často říká, že je nejbezpečnějším způsobem cestování. A statistiky to vlastně potvrzují. Nehody jsou vzácné a většina cest probíhá bez nejmenších problémů. Přesto se občas stane, že se sejde tolik špatných okolností najednou, že ani zkušené posádky nemají šanci nehodě zabránit. Nejhorším příkladem je katastrofa, která se stala 27. března 1977 na Kanárských ostrovech. Na malé ranveji letiště Los Rodeos na Tenerife se srazily dva Boeingy 747. Výsledkem bylo pět set osmdesát tři mrtvých cestujících včetně posádky. Dodnes nejtragičtější nehoda v civilním letectví.
Ani jedno z letadel původně nemělo na Tenerife přistát. Oba lety, KLM 4805 z Amsterdamu a Pan Am 1736 z Los Angeles (s mezipřistáním), mířily do Las Palmas na Gran Canarii. Jenže na tamním letišti došlo v ten den k bombovému útoku separatistů. Policie letiště uzavřela a přesměrovala všechna příchozí letadla na sousední Tenerife. To ale bylo malé, s jednou ranvejí, která se používala nejen pro starty a přistání, ale i pro pojíždění. Jenže najednou tam bylo mnohem víc velkých letadel, než na co bylo letiště připravené. Zmatek na zemi, omezený prostor a spěch, to všechno hrálo v osudný den proti bezpečnosti. A do toho se začala snášet mlha, která se v té oblasti objevuje rychle a může být neuvěřitelně hustá.
Na ploše tak stály dva giganty. Pan Am, let plný převážně amerických turistů směřujících na dovolenou, měl na palubě téměř čtyři stovky lidí. V KLM cestovalo 248 pasažérů, většinou Nizozemců. Velitelem KLM byl kapitán Jacob van Zanten, zkušený a respektovaný pilot, který se dokonce objevoval na reklamních materiálech společnosti. Byl považován za ideálního instruktora a vzor pro ostatní. Možná i proto jeho rozhodnutí nikdo z posádky otevřeně nezpochybnil, i když tušili, že něco není v pořádku.
Letiště praskalo ve švech, lidé čekali v kabinách, posádky nervózně sledovaly hodiny. Kapitán KLM byl pod tlakem, věděl, že pokud se start příliš zdrží, překročí posádka povolený pracovní limit. A to by znamenalo, že by museli zůstat přes noc na Tenerife, což nechtěl. Nakonec dostali oba stroje pokyn k pojíždění. Pan Am měl po hlavní ranveji dojet k výjezdu a tam odbočit, aby se uvolnila cesta. KLM mezitím pojížděl na začátek dráhy a chystal se na start. Jenže komunikace mezi věží a letadly byla nepřehledná. Dispečer neměl radar, viditelnost byla skoro nulová a v éteru se překřikovaly různé hlášky.
Dispečer řekl KLM, že mají čekat na povolení ke startu. Kapitán van Zanten si to ale vyložil jinak, myslel, že už povolení dostal. Přidal plyn a obří stroj se rozjel. Jenže na dráze byl pořád ještě pořád Pan Am. Posádka Američanů se snažila komunikovat, že ještě nevyjeli z dráhy, ale jejich zprávy byly přerušované a nedostaly se ke všem. A v mlze nebylo vidět vůbec nic. Když si Američané všimli světel KLM, už bylo pozdě. Kapitán Pan Amu strhl stroj doleva a snažil se co nejrychleji dostat pryč. KLM se zoufale pokusil zvednout do vzduchu, ale situaci už nešlo zvládnout.
Pravé křídlo KLM urvalo horní část trupu Pan Amu. Lidé v kabině slyšeli strašlivou ránu, vše se roztříštilo a během vteřin letoun zachvátily plameny. KLM se krátce odlepil, ale pak ztratil rychlost a dopadl zpátky na zem jako ohnivá koule. Na místě zahynulo přes pět set lidí. Nikdo z nizozemského letadla nepřežil. Z Pan Amu se podařilo dostat jen zhruba šedesáti cestujícím, většinou z předních částí, kde nebyl náraz tak devastující a kde se otevřely nouzové východy. Ti, kteří se dostali ven, vypovídali později o pekle, které zažili. Kouř, plameny, křik a zoufalé snahy probít se ven. Mnozí z nich měli obrovské popáleniny a psychické jizvy si ponesou po celý život.
Vyšetřování ukázalo na souhru špatných okolností. Nedostatečné vybavení letiště, absence radaru, hustá mlha, zmatek v komunikaci a nakonec rozhodnutí kapitána KLM, který nedočkavě zahájil vzlet bez jasného povolení. Kritizovalo se také to, že druhý pilot ani palubní inženýr nedokázali jeho krok zastavit. Byli si nejspíš vědomi, že něco není správně, ale autoritu velitele zpochybnit nedokázali.
Tragédie přiměla letectví k zásadním změnám. Komunikace mezi věží a piloty byla sjednocena do standardizovaných frází, které nemůžou mít dvojí výklad. V kokpitech se začal prosazovat tzv. Crew Resource Management, což je systém, kdy není kapitán nedotknutelným vládcem letadla, ale ostatní členové posádky mají právo a povinnost upozornit na chybu a případně aktivně zasáhnout.
Tenerife tak zůstává nejen symbolem strašlivé lidské ztráty, ale i obrovskou lekcí, která pomohla vytvořit další pravidla, která vedla k bezpečnějšímu létání.
Zdroje:
https://www.historynet.com/disaster-on-tenerife-historys-worst-airline-accident/
https://asn.flightsafety.org/asndb/329178
https://scienceinfo.net/two-boeing-747s-collide-killing-nearly-600-the-catastrophic-crash-that-changed-the-global-aviation-industry.html
https://www.britannica.com/event/Tenerife-airport-disaster
https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/tenerife-nejvetsi-letecka-tragedie-boeing/r~eb81ce88ab5b11ecbdb0ac1f6b220ee8/
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/nejhorsi-letecka-katastrofa-v-dejinach-za-583-mrtvych-mohly-zmatek-a-chyby-v-komunikaci-a-neprimo-i-98651
