Jeho srst připomíná tekuté zlato. Akhal-Teke je jedním z nejzvláštnějších koní světa

Když člověk poprvé uvidí achaltekinského koně na fotografii, snadno nabude dojmu, že se dívá na upravenou fotografii. Především světlí jedinci mají srst, která na slunci nechytá jen obyčejný lesk, ale skutečně připomíná kov. Někdy zlato, jindy měď nebo světlý bronz. K tomu přidejme dlouhé nohy, úzké tělo, jemnou hlavu a hřívu, která může být proti jiným koním skoro nenápadná. Akhal-Teke tak rozhodně není kůň, kterého si člověk splete s běžným teplokrevníkem. Jenže jeho zvláštní vzhled nevznikl aby vypadal dobře na fotografiích. Za jeho štíhlou postavou stojí mnohem drsnější příběh. Po celé generace totiž žil vedle lidí na okraji pouště Karakum, v krajině, kde nebylo samozřejmostí najít za dalším kopcem zelenou pastvinu ani vodu. Tam se rozhodovalo hlavně podle toho, který kůň vydrží cestu, horko, nedostatek vody, a přitom stále dokáže nést svého jezdce.

Domovem plemene je území dnešního Turkmenistánu. Právě s ním je Akhal-Teke spojen tak těsně, že se stal jedním ze symbolů celé země. Už samotné jméno připomíná jeho původ. Akhal označuje oblast při severním úpatí pohoří Kopet Dag a Teke jméno jednoho z turkmenských kmenů, jehož lidé byli s chovem těchto koní po dlouhou dobu spojeni. Nešlo přitom o koně držené jen pro okrasu nebo prestiž, přestože dobrý jedinec měl samozřejmě obrovskou cenu. Kůň byl dopravním prostředkem, společníkem a v neklidných dobách také prostředkem, díky němuž se člověk mohl rychle přesunout nebo uniknout protivníkovi.

V okolí pouště Karakum se nedá spoléhat na bohaté pastviny. To se nakonec promítlo i do samotného typu koně. Akhal-Teke je dlouhý, lehký a někdy až překvapivě subtilní. Přes tenkou kůži jsou dobře patrné svaly a šlachy, nohy působí dlouze a tělo úzce. Průměrná kohoutková výška se pohybuje přibližně kolem 157 centimetrů a hmotnost dospělého koně bývá zhruba 400 až 450 kilogramů. Charakteristické bývají také dlouhý krk, výrazný kohoutek a jemná hlava s pozornýma očima. Hříva a kštice mohou být poměrně řídké. Právě stavba těla je jedním z důvodů, proč na některé lidi plemeno při prvním setkání působí trochu exoticky. Někdy bývá přirovnáváno spíše k chrtovi mezi psy než ke klasickému evropskému jezdeckému koni.

Jeho historie je natolik stará, že kolem ní postupně vznikla spousta tvrzení. Často se například píše, že jde o plemeno staré pět tisíc let nebo o přímého potomka konkrétních koní starověkých válečníků. Tak jednoduché to ale není. Na území jižního Turkmenistánu byly skutečně nalezeny pozůstatky jemně stavěných koní staré několik tisíc let a tradice chovu rychlých jezdeckých koní v této části Střední Asie sahá hluboko do minulosti. Přesnou nepřerušenou linii od některé dávné populace až k dnešnímu Akhal-Teke však není možné doložit.

Pro představu je důležité zapomenout na dnešní stáje, pravidelné dávky krmení a napáječky, ve kterých je voda kdykoli k dispozici. Ve vyprahlé krajině musel být kůň schopen hospodařit se silami. Potřeboval zvládat vysoké teploty, dlouhý pohyb a období, kdy nebyly podmínky ani zdaleka ideální. Právě odtud pochází pověst mimořádně odolného koně. UNESCO ve svém zápisu tradice chovu Akhal-Teke připomíná jeho vytrvalost a schopnost zvládat dlouhá období s omezeným přístupem k potravě a vodě. To samozřejmě neznamená, že by achaltekinec vodu nepotřeboval nebo že by bylo možné moderního koně bez následků nechávat žíznit. Znamená to ale, že při dlouhodobém výběru hrála schopnost fungovat v suchém prostředí obrovskou roli.

A právě jeho výdrž se dostala do centra pozornosti v roce 1935. Tehdy vyrazila skupina turkmenských jezdců z Ašchabadu směrem na Moskvu. Nebyla to víkendová vyjížďka ani několikadenní závod. Cesta měřila přibližně 4 300 kilometrů a trvala 84 dní. Vedla přes pouště, polopouště, stepi, hory i další velmi rozdílný a náročný terén. Mezi koňmi byli jak achaltekinci, tak jomutští koně a kříženci. Výprava začala 30. května a 22. srpna dorazila do Moskvy. Právě tento pochod se stal jednou z nejčastěji připomínaných událostí v moderní historii plemene. Ukazoval, jak mimořádně tvrdý výkon mohou dobře připravení turkmenští koně zvládnout. Součástí cesty byl i přechod pouštní krajinou Karakumu. Různé historické prameny se v detailech této části trasy rozcházejí, shodují se však v tom, že šlo o jednu z nejtěžších částí celé výpravy. Mezi účastníky pochodu byl také hřebec Arab. Jeho jméno později získalo v historii achaltekinského chovu další význam, protože se stal otcem Absenta, patrně vůbec nejslavnějšího sportovního koně tohoto plemene.

Jeho srst patří k nejvýraznějším znakům plemene a u některých jedinců je efekt opravdu neobvyklý. Na přímém slunci se světlo zachytí na jemných chlupech tak, že povrch těla začne působit oslnivě. U světlých odstínů vzniká známý zlatý efekt, zatímco na tmavších koních může mít lesk bronzový, měděný nebo stříbřitý nádech. Tento znak se navíc neprojevuje u každého koně stejně výrazně. Bylo by také chybou představovat si všechny achaltekince jako světlé zlaté koně. V plemeni se vyskytuje podstatně širší škála barev. Mohou být hnědáci, ryzáci, vraníci i velmi světlí jedinci. Kovový lesk není samostatnou barvou, ale vlastností srsti, která může být podle konkrétního koně více nebo méně patrná. Právě struktura jemných chlupů způsobuje zvláštní lom světla, díky němuž působí jejich povrch jinak než u většiny ostatních plemen. Někdy je přitom rozdíl mezi fotografiemi stejného koně překvapivý. Ve stínu může vypadat téměř obyčejně. Jakmile ale vyjde na ostré slunce, tělo jako by se změnilo. Srst začne odrážet světlo a najednou je jasné, odkud se vzalo označení „zlatý kůň“. Není k tomu potřeba digitální úprava ani zvláštní filtr.

Stejně specifická jako jeho tělesná stavba bývá i povaha. Akhal-Teke má pověst velmi inteligentního a citlivého koně, který se umí silně navázat na člověka. Zároveň to nebývá typ zvířete, které bez přemýšlení snese všechno, co po něm jezdec požaduje. U některých jedinců se popisuje výrazná ostražitost, temperament a velká vnímavost vůči zacházení. Hrubý výcvik nebo neustálé střídání lidí proto nemusí být právě ideální cestou. Naproti tomu člověk, který dokáže pracovat klidně a důsledně, může získat koně mimořádně ochotného ke spolupráci. The Livestock Conservancy charakterizuje plemeno jako aktivní, temperamentní, loajální, inteligentní a citlivé a za vhodnější jej považuje pro zkušenější jezdce. Taková povaha dává smysl i při pohledu do minulosti. Pro turkmenského jezdce nebyl dobrý kůň jedním z desítek anonymních zvířat ve velkém stádu. Hodnota rychlého a vytrvalého koně byla mimořádná a vztah mezi člověkem a zvířetem mohl být velmi těsný. Zkušenosti s jednotlivými liniemi, jejich vlastnostmi i původem se dlouho předávaly mezi lidmi ještě předtím, než vznikla moderní plemenná evidence.

Musím sama potvrdit, že jsem jednoho takové koně znala. Majitelka se o něj nemohla starat a dala si ho do ustájení. Nové prostředí a člověk, který se o něj měl starat. Trvalo skoro rok, než začal slečně, která se o něj měla starat, věřit. Byl velmi citlivý. Když spolu začali pracovat pod sedlem, z počátku to vypadlo, že to ani nepůjde. V terénu to byla až téměř nebezpečné. Musela se s ním vrátit na jízdárnu a také začít pracovat v kruhové ohradě. Postupně si s ním vybudovala vztah a nakonec spolu chodili i do terénu. Nicméně k ostatním byl stále velmi uzavřený a nedůvěřivý.

Tradice chovu v Turkmenistánu přežila až do současnosti. V roce 2023 bylo umění chovu achaltekinského koně spolu s tradicemi jeho zdobení zapsáno na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Nešlo tedy o zápis samotného koně jako nějaké přírodní památky, ale o znalosti, dovednosti a kulturní tradice lidí, které jsou s jeho chovem spojeny.

Ve 20. století se ukázalo, že jeho lehkost, pružnost a ochota pracovat mohou najít uplatnění i ve sportu. Plemeno se objevilo v drezuře, parkuru i vytrvalostních soutěžích. Nejslavnější jméno přišlo právě prostřednictvím už zmíněného hřebce Araba. Jeho syn Absent se stal koněm, díky kterému se o achaltekincích dozvěděli i lidé, kteří by jinak o turkmenské plemeno nikdy nezavadili. Se sovětským jezdcem Sergejem Filatovem získal v roce 1960 na olympijských hrách v Římě zlato v individuální drezuře. Na dalších olympijských hrách jeho sportovní kariéra pokračovala a Absent se stal důkazem, že kůň vyšlechtěný v úplně jiném prostředí může obstát i ve vrcholovém moderním sportu.

Přesto se Akhal-Teke nikdy nestal masovým sportovním plemenem. Jeho vzhled je příliš specifický a jeho povaha nemusí vyhovovat každému. Ve světě teplokrevníků vyšlechtěných přímo pro parkur nebo drezuru zůstává trochu stranou. Možná je to vlastně dobře. Počet těchto koní navíc není nijak obrovský. Organizace The Livestock Conservancy uvádí celosvětovou populaci pod sedmi tisíci zvířat a plemeno se vede ve své kategorii jako ohrožené. Přesná čísla se podle evidence a země mohou lišit, ale jedno je zřejmé, ve srovnání s běžnými světovými plemeny jde stále o poměrně vzácného koně.

To, co je pro člověka v Evropě exotickým koněm se zvláštní srstí, má v Turkmenistánu úplně jinou váhu. Akhal-Teke se stal součástí národní identity a tradice jeho chovu je dodnes prezentována jako jeden z pokladů země. Koně se objevují při slavnostech, v umění i státní symbolice. Dobrý kůň byl bohatstvím, které se nedalo jednoduše nahradit.

Zdroje:

https://akhal-teke.org/the-breed/

https://akhal-teke.org/

https://www.horsebreedspictures.com/akhal-teke.asp

https://www.akhalteke.ee/polv/arab.php

https://livestockconservancy.org/akhal-teke/

https://www.akhaltekefoundation.org/akhal-teke.html

https://registry.akhal-teke.org/horse/697/ABSENT

https://allabouthorses.org/horse/akhal-teke/