Článek
Psi z loveckých skupin bývají často spojováni s představou rychlosti, síly, vytrvalosti a také velkého těla. Jenže svět psích plemen je mnohem pestřejší, než by se mohlo zdát. Kromě dlouhonohých honičů a sebevědomých barvářů existují i ti, kteří svoji úlohu plnili zcela jiným způsobem. V úzkých prostorách, v temnotě a v podmínkách tak těsných, že by si tam člověk sotva dokázal představit jakéhokoli psa. Právě sem patří jezevčík, pes, jehož drobná postava klame tělem. A možná právě to je na něm fascinující. Zatímco oči laiků vidí malého domácího mazlíčka, historie si pamatuje lovce, který se nebál vplížit do nory za drsným jezevcem.
Jezevčík
Historie tohoto plemene je starší, než naznačují moderní chovatelské knihy. Už ve středověkých zápisech se objevují psi se zvláštně protáhlým tělem a krátkými končetinami, kteří byli ceněni právě pro svou schopnost pronásledovat zvěř pod zemí. Zásadní roli sehrálo Německo, kde se šlechtění těchto psů dostalo do podoby, kterou známe dnes. Jezevčík, něměcky dachshund, tedy „jezevčí pes“, se postupně stal nejen pracovním partnerem, ale také společenským plemenem lidí napříč společenskými vrstvami. A není divu, že se později objevil v ateliérech umělců, na hradech, ale i v měšťanských domácnostech. Je to pes, který se umí přizpůsobit. Nebo možná spíš najít způsob, jak zapadnout, aniž by ztratil vlastní osobitost.
Na jeho vzhledu lze poznat, že byl vyšlechtěn s určitou představou funkčnosti. Dlouhé tělo není pouhá náhoda, je to doslova konstrukce, která umožňuje pohyb pod zemí. Nízké nohy, pevný trup, hluboký hrudník, a přesto je jezevčík lehký v pohybu. Každý typ jezevčíka, ať už standardní, trpasličí nebo králičí, má své drobné rozdíly, ale všechny spojuje tatáž podstata. Podobně je tomu se srstí. Hladkosrstý typ působí někdy až atleticky, drsnosrstý má díky vouskům šibalský výraz a dlouhosrstý se zase line s jistou elegancí, která je u tak malého psa překvapivá. Barev je celá řada, od červené a černé s pálením až po strakaté či jak již dnes správně označujeme merle, které bývají na první pohled nepřehlédnutelné.
Ačkoli se jezevčík na první pohled jeví jako pes s neobvyklými proporcemi, jeho tělesné parametry jsou překvapivě vyvážené. Výška v kohoutku se u jednotlivých velikostních typů příliš neřeší, protože rozhodující bývá obvod hrudníku, ale obecně se pohybuje kolem dvaceti centimetrů u standardních jedinců a o několik centimetrů méně u typů menších. Váha odpovídá robustnosti, standardní jezevčík mívá obvykle mezi osmi a devíti kilogramy, zatímco trpasličí varianty se drží níže a nejmenší králičí jedinci často nepřesáhnou pět kilogramů. Tělo je kompaktní, svalnaté a působí pevněji, než by se u tak malého psa čekalo.
Velmi charakteristické jsou také jeho uši, které jsou dlouhé, zavěšené a elegantně obléhající boky hlavy. Dávají jezevčíkovi typický přátelský výraz, ale zároveň působí trochu lovecky. Oči bývají středně velké, tmavé a překvapivě výmluvné. Mají zvláštní schopnost působit zároveň inteligentně, zvědavě i trochu hrdě. Celý výraz obličeje dotváří protáhlá hlava se silnými čelistmi, které opět vycházejí z jeho lovecké role. Byl to pes, který si občas musel poradit i s tvrdým odporem zvěře v noře.
Pokud jde o povahu, tady se skrývá jádro celého kouzla. Jezevčík bývá popisován jako pes s vlastní hlavou, a to rozhodně není přehnané tvrzení. Umí být neuvěřitelně milý, něžný a oddaný, ale zároveň má v sobě něco, co ho odlišuje od ostatních menších plemen. Je to odvaha smíchaná s tvrdohlavostí, inteligence spojená s určitou umanutostí a k tomu zvláštní druh humoru. Jezevčík dokáže člověka dokonale pobavit jen tím, že se rozhodne jít si po svém, ale zároveň umí vycítit, kdy se má přijít přitulit. Je to pes, který často působí, jako by přemýšlel, někdy dokonce až příliš. A když se dostane na stopu, přepne se do jiného režimu. Z malého mazlíčka je rázem malé torpédo. V rodině takové torpédo máme a mohu jednoznačně potvrdit.
V minulosti byl jezevčík nepostradatelným lovcem. Pracoval v norách, v hustých křovinách a také na stopách poraněné zvěře. Dnes už se sice většina z nich této původní profesi nevěnuje, ale lovecká povaha je v nich stále přítomná. Moderní jezevčík se umí uplatnit v nejrůznějších aktivitách, od sportů založených na čichu až po práci v terapii nebo v rodině, kde se často stává spíše členem nebo možná pánem domácnosti než obyčejným psem.
Zdravotně je jezevčík obecně odolný, ale jeho stavba těla nese svá rizika. Nejvýraznějším problémem bývají potíže s páteří. Je to logické, dlouhé tělo potřebuje kvalitní podporu svalů, a proto je nutné klást důraz na prevenci. Vyvarovat se skákání z výšek, nenechat do běhat do i ze schodů, hlídat váhu a dopřávat mu rozumný pohyb. U některých psů se mohou objevit i dědičné oční potíže nebo problémy se zuby, což je u menších plemen poměrně běžné. Péče o srst se liší podle typu, ale většinou není nijak náročná. Mnohem důležitější je péče o prostředí, aby zbytečně nezatěžovalo jeho záda.
Na závěr lze říct, že jezevčík je pes, který se vymyká jednoduchým škatulkám. Kdo čeká nenáročného malého společníka, ten se brzy setká s povahou, která umí být výrazná a někdy až trochu okázalá. Kdo však hledá psa s charakterem, který je odvážný, vtipný, oddaný a vždy tak trochu svůj, ten si v jezevčíkovi najde parťáka na dlouhá léta. Je to plemeno, které člověka nikdy nenechá v klidu.
Zdroje:
https://www.britannica.com/animal/dachshund
https://www.petmd.com/dog/breeds/dachshund
https://www.petfinder.com/dogs-and-puppies/breeds/dachshund/
https://www.dailypaws.com/dogs-puppies/dog-breeds/dachshund
https://prima-receptar.cz/dlouhosrsty-jezevcik/
https://www.idnes.cz/hobby/atlas-psu/jezevcik.A080616_125948_receptar-mazlicci_tyn
https://www.abicko.cz/clanek/precti-si-priroda/23380/psi-plemena-jezevcik-dlouhosrsty-neposlusny-stopar.html
