Článek
Každý začátek života s sebou nese po čase i jeho konec. Když je to milovaný zvířecí člen rodiny, je to o to smutnější.
Je vždy radostná událost, když do rodiny přijde nový zvířecí kamarád. Přináší to mnoho radosti, zážitků a někdy i starostí. Pro někoho může být milovaný člen pejsek, kočička, králík a pro někoho i křeček. Ten, kdo svého miláčka zbožňuje, snaží se mu po celý jeho život zabezpečit veškerou potřebnou péči a lásku. Jsme ale za své mazlíčky zodpovědní, a to až do úplného konce. Jsou na nás zcela závislí.
Když máme kamaráda ve starším věku, mnohdy se majitelé snaží dopřát mu ještě víc, než po celý jeho život. Je to přece rodina. Většina starších zvířat začne mít v seniorském veku více, nebo méně zdravotních problémů. V dnešní době je medicína hodně vyspělá a existuje široká nabídka léků, která naše členy rodiny dokáže velmi slušně léčit a držet je v rámci možností v kondici. Mnoho majitelů tráví se svým zvířecím seniorem poměrně dost času v ordinaci veterinárního lékaře. Slýchávám to poměrně často. Stará zvířata mají potíže s ledvinami, srdíčkem, pohybovým aparátem a v nejhorším případě i rakovinou.
Také hodně záleží na tom, jakého máte veterináře. Někdy se mohou lišit i názory jak na diagnózu, tak na léčbu. V tomto případě vždy doporučuji navštívit i více veterinářů. Jak se říká, víc očí, víc vidí. Pokud vám veterinární lékař sdělí tu nepříjemnou zprávu, že váš miláček odchází, je pouze na vás, jak se zachováte. Někdy je to bohužel opravdu velké neštěstí, že za své zvíře rozhoduje majitel. Znám spoustu lidí, kteří své miláčky nenechají důstojně odejít a z nějakého svého nepochopitelného důvodu zvířeti prodlužují život bez ohledu na jeho kvalitu.
Když už na svém zvířeti vidíte, že už nemá sílu bojovat, neměl by ho člověk z nějaké „opičí lásky“, nechat trpět. To my lidé se většinou nechceme rozloučit. To je ale tak moc sobecké. Vlastně vůbec právo rozhodovat o životě nebo smrti by ani neměl mít každý. Někdy se jedná až o nesmyslné týrání. Hodně zvířat v seniorském věku má bolesti, není jim celkově dobře. Když slyšíte u starých lidí, jaké mají bolesti pohybového aparátu a nepomáhají žádné léky na bolest, tak jak je to u zvířat? Dostanete léky na bolest, ale zvíře vám neřekne „páníčku, už to nebolí“ nebo „už to bolí méně“, v nejhorším případě pak „bolí to pořád stejně“. Člověk má ale pocit, že vlastně udělal dobrou věc a myslí si, že určitě léky pomohly a zvíře žádné bolesti nemá.
Někdy si tak říkám, že je škoda, že zvířata neumí mluvit. Mnoho majitelů by se asi divilo, co by jim jejich starý mazlík povídal. Lidi jsou v tomto ohledu většinou opravdu sobci. Přece když už mají právo rozhodnout o životě nebo smrti, tak by měli své zvíře nechat důstojně odejít a netrápit ho v bolestech.
Přijměte zodpovědnost za svá zvířata a na konci jejich života je nenechte trápit. To se samozřejmě netýká situací, kdy je zvířátko starší, ale pořád v dobré kondici, nebo i třeba trochu horší, ale stále je schopné si užívat život bez větších bolestí. Článek je o našich zvířecích kamarádech, kteří se už jenom trápí a jsou tu s námi jen díky pokročilé medicíně, která je udrží naživu, ale už tolik nehledí (nebo nemá možnost ovlivnit) na kvalitu samotného žití. A člověk je udržuje jen proto, že není schopen je nechat v klidu odejít.
