Článek
Draví ptáci mají zvláštní schopnost upoutat pozornost člověka. Stačí letmý pohled vzhůru, silueta křídel proti obloze, a něco se v nás automaticky napne. Možná je to pozůstatek dávné paměti, možná jen respekt k tvorům, kteří se pohybují tam, kam my nemůžeme. Ve vzduchu. Nad námi. Zatímco někteří dravci jsou spíš symbolem krásy, vzdálení, a jsou téměř nedotknutelní, jiní působí mnohem méně zajímavě. Nejsou okrasou krajiny, ale jsou skutečnými lovci. Nepatří k těm, kteří se ukazují nad horami nebo pláněmi. Žijí skrytě, tiše, a jejich přítomnost člověk často pozná až ve chvíli, kdy je pozdě reagovat. Právě mezi takové dravce patří orel korunkatý.
Orel korunkatý (Stephanoaetus coronatus)
Orel korunkatý je druhem, který se nikdy netlačil do popředí lidského zájmu. Ne z důvodu, že by byl vzácný, ale proto, že žije tam, kam se lidé dlouho báli nebo nechtěli chodit. Husté lesy, neproniknutelné porosty, místa, kde je viditelnost omezená a každý zvuk má svoji váhu. Z historického hlediska jde o starý druh, pevně svázaný s africkým kontinentem. Neexistují žádné náznaky, že by se kdy přirozeně vyskytoval jinde. Je to pták Afriky v tom nejčistším slova smyslu. Vznikl, vyvíjel se a přizpůsoboval prostředí, které se po tisíce let měnilo jen pomalu.
Evropská věda ho začala systematicky popisovat poměrně pozdě. Zatímco dravci ze savan byli známí relativně brzy, orel korunkatý zůstával dlouho spíš legendou, ptákem, o kterém se mluvilo, ale málokdo ho viděl zblízka. Místní obyvatelé ho ovšem znali velmi dobře. Často až příliš dobře a přisuzovali mu vlastnosti, které přesahovaly běžné vnímání zvířete. Dnes víme, že jeho rozšíření sahá přes velkou část subsaharské Afriky. Od západu přes střed kontinentu až k východním a jižním oblastem. Všude tam, kde zůstaly větší souvislé lesy.
Na rozdíl od většiny klasických orlů není orel korunkatý ptákem otevřeného prostoru. Jeho doménou je les, ne okraj lesa, ale jeho nitro. Vyhovují mu vysoké stromy, členitý terén a místa, kde se může ztratit ve stínech a prostor je hůře dostupný. Často se zdržuje v oblastech, kde lidská přítomnost není každodenní. Jakmile se les rozpadne na menší fragmenty, orel ztrácí možnost efektivně lovit i hnízdit. Nepřizpůsobuje se snadno. Buď má svůj potřebný prostor, nebo prostě zmizí. Zajímavé je, že se dokáže přizpůsobit i horským lesům. Není vázaný jen na nížiny. Klíčové nejsou metry nad mořem, ale struktura prostředí a klid.
Na orlu korunkatém je něco, co působí od první chvíle znepokojivě. Není to elegance, není to krása v lidském slova smyslu. Je to síla. Čistá, neokázalá, divoká a plně soustředěná. Tělo je robustní, na ptáka až překvapivě těžké. Hruď je široká, svaly výrazné, nohy silné jako u mnohem větších dravců. Právě nohy jsou tím, co na sebe strhne pozornost jako první. Pařáty jsou masivní, zakřivené, uzpůsobené ne k držení, ale k drcení. Chocholka na hlavě, podle níž dostal jméno, není trvale vztyčená. O to větší dojem ale udělá, když se zvedne. V ten moment pták působí větší, hrozivější a až téměř démonicky. Oči jsou tmavé, hluboko posazené, pohled je přímý a nepříjemně soustředěný. Křídla nejsou dlouhá a úzká jako u plachtařů. Jsou kratší, široká, stavěná na rychlý výpad a manévrování mezi stromy. Rozpětí křídel se pohybuje od 165 do 185 cm a ve výjimečných případech až 190 cm. Samci mohou vážit klidně i 4 kg. Samice dokonce i více než 6 kg.
Orel korunkatý má pověst dravce, kterému je radno se vyhnout. Je to proto, že i lidské dítě může považovat za snadnou kořist. V prostředí, kde loví opice a středně velké savce, není bohužel malé lidské dítě velikostně nijak výjimečné. Existují zdokumentované případy útoků na lidi. Jsou vzácné, ale reálné. Vždy šlo o situace, kdy se pták cítil ohrožený nebo si spletl objekt útoku. Jeho síla je v takových chvílích devastující. Zajímavé je, že orel korunkatý dokáže zabíjet i bez použití zobáku. Pařáty jsou natolik silné, že samotné sevření často stačí k usmrcení kořisti. Lebky opic nalezené pod hnízdy to dokazují poměrně jednoznačně.
Lov tohoto orla není chaotický. Je dokonale přesný, promyšlený a trpělivý. Pták dokáže sedět dlouhé minuty, někdy i déle, naprosto nehybně. Sleduje, vyhodnocuje a čeká na vhodnou chvíli. Útok přichází bez varování. Krátký let, prudký pád a náraz. Kořist často nemá šanci reagovat. Nejčastěji loví opice, ale jeho jídelníček je širší. Menší antilopy, damani, velcí hlodavci. Nebojí se ani kořisti, která se brání. Skutečným nepřítelem pro něj nejsou jiní predátoři. Je jím člověk. Kácení lesů, otravy a střelba. To jsou hrozby, proti nimž nemá přirozenou obranu. Ostatně jako mnoho jiných druhů.
Orel korunkatý žije v pevných párech. Ne na jednu jedinou sezónu, ale na roky. Hnízda staví vysoko, jsou masivní, často používaná opakovaně. Jedno hnízdo může růst roky, až dosáhne rozměrů, které působí téměř neskutečně. Samice snáší obvykle jedno vejce. Vzácně dvě. Rodiče se o mládě starají dlouho. Nejen týdny, ale jde o měsíce péče. Mladý orel zůstává v blízkosti rodičů déle než u většiny dravců, což zpomaluje obnovu populace, ale zvyšuje šanci, že přežije.
Ve volné přírodě trpí především zraněními z lovu. Kořist se brání, a to někdy velmi účinně. Poraněné pařáty nebo křídla mohou znamenat konec schopnosti lovit. A dravec je pak většinou odsouzen k smrti. Další hrozbou jsou paraziti, infekce a toxiny. Otravy způsobené lidmi nejsou výjimečné. Stejně tak kolize s elektrickým vedením v oblastech, kde se krajina mění.
Jeho existence je úzce spojená s lesem. Jakmile les zmizí, zmizí i on. A s ním kus světa, který fungoval po tisíce let bez našeho zásahu. Otázka dnes nezní, jak nebezpečný je orel korunkatý pro člověka. Otázka zní, jak nebezpečný je člověk pro něj.
Zdroje:
https://www.bioexplorer.net/animals/birds/crowned-eagle/
https://birdfact.com/birds/crowned-eagle
http://eagleencyclopedia.org/species/crowned_hawk_eagle.html
https://animalia.bio/crowned-eagle/%2525255D%2525255D%252525253E
https://app.birda.org/species-guide/8288/Crowned_Eagle
https://birdsoftheworld.org/bow/species/crheag1/cur/introduction?lang=es
