Článek
Když se mluví o zvířatech, většinou si lidé představí nějaké konkrétní. Takové, které už někde viděli. Vlka v lese, orla na obloze, delfína skákajícího nad hladinou. Příroda je ale mnohem širší a podivnější než několik desítek ikonických druhů. V jejích zákoutích žijí tvorové, kteří se nikdy nestali symbolem ničeho. Nemají svůj mýtus, nejsou hlavními postavami dokumentů a málokdo by je dokázal poznat podle fotografie. Často jsou to právě taková zvířata, která nejlépe ukazují, že příroda nepracuje s lidskými očekáváními. Nezáleží jí na tom, zda se nám nějaký tvor líbí, nebo ne. Důležité je jen to, zda dokáže přežít a že je pro přírodu přínosem. A někdy k tomu stačí nenápadnost a schopnost zůstat stranou. Jenže svět, ve kterém tohle fungovalo, už téměř neexistuje. A zvířata, která se po miliony let dokázala schovávat, se najednou ocitají v situaci, kdy už není kam ustoupit.
Štětinatec (Solenodon)
Štětinatec je jedním z těch druhů, u nichž se těžko zbavuje pocitu, že sem vlastně nepatří. Je to proto, že působí, jako by uvízl v čase. Jeho vývojová linie se oddělila velmi brzy, v době, kdy savci ještě nebyli tím, čím jsou dnes. Když se podíváme na jeho stavbu těla, chování i fyziologii, všechno na něm působí trochu nedodělaně. Jakoby byl doslova tvořený několika zvířaty. Zatímco většina savců prošla dlouhou cestou evoluce a specializace, štětinatec zůstal relativně jednoduchý. Nevyvinula se u něj extrémní rychlost, dokonalé smysly ani složité sociální struktury. Nepotřeboval to. Jeho svět byl dlouho klidný a pomalý.
Karibské ostrovy, především Hispaniola a Kuba, mu poskytly ideální útočiště. Izolace znamenala minimum konkurence a téměř žádné přirozené predátory. Štětinatec se tak mohl pohybovat po lese bez strachu, že by ho něco pronásledovalo. Tento způsob života se ale stal pastí ve chvíli, kdy se na ostrovy dostal člověk. S lidmi přišla zvířata, která se pohybovala rychle, lovila instinktivně a nebyla vázaná na noc ani úkryt. Pro štětinatce to byl šok, na který nebyl evolučně připraven. Jeho areál výskytu se začal zmenšovat a rozpadat na izolované ostrůvky přežití.
Popisovat štětinatce je zvláštní úkol. Každá jeho část dává smysl, ale dohromady působí trochu nesourodě. Tělo je nízké, protáhlé, jakoby přilepené k zemi. Srst je řídká a hrubá, místy až neupravená, bez výrazného zbarvení. Není to zvíře, které by splývalo barvami se svým okolím, splývá spíš svou nenápadností. Hlava plynule přechází v dlouhý rypák. Ten je neustále v pohybu, zkoumá, čichá a dotýká se okolí. Štětinatec jím doslova čte okolní svět. Oči jsou malé a nevýrazné, skoro jako by byly jen doplňkem na hlavě. Zrak u tohoto zvířete zjevně nikdy nehrál hlavní roli. Ocas je dlouhý, holý a na pohled neforemný. Je nástrojem, který slouží k udržení rovnováhy, ale hlavně jako zásobárna energie. V době hojnosti se v něm ukládá tuk, který může rozhodnout o přežití v horších obdobích.
Nejzajímavější jsou ale jeho zuby. Spodní řezáky mají drobné drážky, které umožňují proudění jedovatých slin. Štětinatec tak patří mezi velmi úzkou skupinu savců, kteří disponují skutečně funkčním jedem. Je to zcela a plně využívaný nástroj. Nejde o žádný exotický toxin známý od hadů nebo pavouků. Chemicky je tento jed spíše neurotoxický, působí hlavně na nervovou soustavu a způsobuje ochromení, zpomalení pohybu a celkové oslabení. Není to rychlá, okamžitá smrt, ale spíš tichý zásah, který dává pomalému a neohrabanému solenodonovi šanci uspět při lovu. Pro člověka není jeho jed považován za smrtelně nebezpečný. Kousnutí může být bolestivé, může způsobit otok, nevolnost nebo lokální reakci, ale dosud nejsou známy případy, kdy by šlo o jed život ohrožující. Ostatně štětinatec člověka nekouše záměrně. Je to krajní obranná reakce zvířete, které se nesnaží útočit, ale přežít. Právě i v tom je jeho zraň speciální. Jedná se o nouzový nástroj tvora, který nikdy nebyl stavěný k boji.
Pokud by se dal tento živočich popsat jedním slovem, bylo by to „nenápadný“. Nevyhledává konflikty, nepůsobí dominantně a nevzbuzuje respekt. Je to zvíře, které přežívá tím, že si ho nikdo nevšímá. Přes den zůstává ukrytý. Někdy v norách, jindy pod kořeny stromů nebo v hustém porostu. Spí lehce, připravený reagovat na jakýkoli ruch. V noci se vydává ven, ale ani tehdy není nijak aktivní v lidském slova smyslu. Pohybuje se pomalu, opatrně a s hlavou u země. Jeho chůze působí nejistě, téměř neobratně. Neutíká ani v ohrožení, spíš se snaží zmizet ve tmě nebo v podrostu. Pokud je zahnaný do kouta, dokáže vydávat hlasité pískavé zvuky, které znějí překvapivě naléhavě. Zajímavé je, že má řadu vlastností, které bychom dnes označili za primitivní. Nízkou tělesnou teplotu, pomalý metabolismus a jednoduché reakce. Přesto nebo možná právě proto, fungoval jeho způsob života po miliony let.
Lov štětinatce je tichý proces. Není v něm nic dramatického ani rychlého. Je to spíš soustavné hledání. Rypákem prohledává půdu, rozhrnuje listí, strká nos do tlejících kmenů. Často se zastaví, jako by váhal, jestli má pokračovat a rozhlíží se po okolí. Jeho jídelníček je složený především z bezobratlých, hmyzu, larev, červů a stonožek. Občas uloví i drobného obratlovce, ale není to jeho hlavní cíl. Jed používá jako pojistku. Ne vždy ho potřebuje, ale když ano, dokáže kořist ochromit natolik, aby ji pomalý lovec zvládl ulovit. Zajímavé je, že zbytečně neplýtvá energií. Pokud se mu lov nedaří, jednoduše se stáhne a zkusí to jindy. Nehrotí situaci na úkor své energie. Je to strategie přežití založená na trpělivosti.
Rozmnožování je jedním z hlavních důvodů, proč je jeho populace tak zranitelná. Samice rodí málo mláďat a navíc má pouze dva funkční struky. Pokud se narodí více potomků, přežijí obvykle jen ti nejsilnější. Mláďata se rodí slepá, holá a zcela odkázaná na matku. První týdny tráví v bezpečí nory, kde jsou chráněna před okolním světem. Samice je hlídá pečlivě, ale dlouhodobé rodinné vazby zde neexistují. Jakmile mláďata zesílí, jsou nucena se osamostatnit. Štětinatec není zvíře, které by si mohlo dovolit dlouhou péči o potomstvo. Každý jedinec se musí brzy naučit přežít sám. Možná je to drsné, ale tak příroda někdy prostě funguje.
Někdy přežijí ti, kteří se dokážou ztratit v pozadí. Otázkou zůstává, zda mu dnešní svět ještě dovolí zůstat neviditelným nebo zda o něj přijdeme dřív, než si vůbec uvědomíme, že na naší planetě někdy žil.
Zdroje:
https://animalfact.com/solenodon/
https://extremeanimalrecords.com/the-solenodon-a-venomous-mammal-thats-older-than-the-dinosaurs-1-6960/
https://factanimal.com/solenodon/
ity.org/accounts/Solenodontidae/
https://www.smithsonianmag.com/science-nature/solenodons-no-bark-but-plenty-of-venomous-bite-33088342/
