Článek
Aljašský malamut patří mezi psy, kterých si všimnete prakticky okamžitě. Mohutné tělo, hustá srst, vztyčené uši a výrazná hlava mu dodávají vzhled, který trochu připomíná vlka. Někdo v něm zase vidí přerostlého sibiřského huskyho, což vzhledem k podobnému zbarvení a severskému původu není příliš překvapivé. Obě plemena však vznikala pro poněkud odlišnou práci. Zatímco husky měl především rychle překonávat dlouhé vzdálenosti, malamut byl stavěný na sílu a tahání těžkých nákladů. A právě tato minulost je na něm patrná dodnes. Přestože se z někdejšího pracovního psa stal oblíbený rodinný společník, jeho povaha se zdaleka nezměnila tolik jako prostředí, ve kterém žije. Za přátelským výrazem a huňatým kožichem se totiž skrývá samostatný pes, který si dokáže prosadit vlastní názor a někdy svého majitele pořádně potrápit. Nádherný vzhled může snadno vyvolat představu velkého plyšového medvěda, se kterým bude příjemné chodit na procházky. Jenže malamut není pes, kterému stačí obdiv okolí a pohodlný pelíšek.
Aljašský malamut
Aljašský malamut nevznikl jako sportovní plemeno pro závody psích spřežení. Jeho předkové pracovali v arktických oblastech už dávno předtím, než se lidé začali zajímat o rychlost saňových psů. Žili především po boku původních obyvatel severozápadní Aljašky, mezi nimiž byli také Inuité známí jako Mahlemutové. Právě od jejich jména pochází dnešní název plemene. V tamních podmínkách měl silný pes cenu, kterou si dnes člověk žijící v pohodlí domova jen těžko představí. Pomáhal přepravovat zásoby, tahal saně a doprovázel lidi při lovu. Nešlo přitom o krátké vyjížďky po zasněžené krajině. Psi museli zvládat těžký náklad, dlouhé vzdálenosti a počasí, ve kterém by většina dnešních domácích plemen příliš dlouho neobstála.
Na rychlosti tolik nezáleželo. Důležitější bylo, aby pes dokázal pracovat vytrvale a měl dostatek síly i ve chvíli, kdy cesta vedla náročným terénem. Proto se u těchto psů postupně upevňovala mohutná stavba těla, pevné končetiny a hustá srst. O jejich kvalitě nerozhodovalo atraktivní zbarvení nebo velikost hlavy, ale především to, zda zvládnou práci, kterou od nich lidé potřebovali. Zajímavé je, že v arktických oblastech nebylo možné udržovat velké množství psů bez ohledu na jejich schopnosti. Potravy nebývalo nazbyt a každý další pes představoval také další hladový krk. Dobrý pracovní jedinec proto měl značnou hodnotu a chov byl úzce spojený s každodenními potřebami lidí.
Jenže na konci 19. století se situace začala měnit. Zlatá horečka přivedla na Aljašku množství nových obyvatel, kteří potřebovali psy k přepravě materiálu a zásob. Poptávka rychle rostla a do oblasti se dostávali také psi jiného původu. Původní aljašské populace se s nimi začaly křížit a starý typ malamuta se postupně vytrácel. Zatímco dříve rozhodovaly o chovu především pracovní schopnosti, ve 20. století se začali objevovat lidé, kteří chtěli původní severské psy zachovat jako samostatné plemeno. Významnou roli sehrály chovatelské linie Kotzebue a M'Loot. V roce 1935 uznal aljašského malamuta americký Kennel Club a vznikl také první oficiální standard.
Ani tím ale jeho budoucnost nebyla úplně zajištěná. Během druhé světové války a při pozdějších arktických expedicích zahynulo nebo se ztratilo mnoho pracovních psů. Počet chovných malamutů se výrazně snížil a při obnově chovu bylo nakonec nutné využít také další linii známou jako Hinman-Irwin. Psi, kteří po generace pomáhali lidem přežít v náročných arktických podmínkách, se nakonec sami dostali do situace, kdy jejich další existence závisela na několika chovatelích. Podobnost se sibiřským huskym samozřejmě není náhodná. Obě plemena patří mezi severské saňové psy, mají vztyčené uši, hustou srst a často také podobné zbarvení. Přesto bývá rozdíl patrný už při prvním setkání. Aljašský malamut má mohutnější kostru, širší hlavu a celkově působí silnějším dojmem. Neměl by však být těžkopádný. Správný malamut je pevný, dobře osvalený a stavěný tak, aby dokázal v pohybu dlouho pracovat.
U psů se za žádoucí velikost považuje přibližně 63,5 centimetru v kohoutku a hmotnost kolem 38 kilogramů. Feny bývají menší, s výškou okolo 58,5 centimetru a hmotností přibližně 34 kilogramů. Rozdíl mezi pohlavími je obvykle dobře patrný, samci mívají mohutnější hlavu i celkovou stavbu těla. V posledních letech se lze setkat také s malamuty, kteří jsou výrazně větší a někdy bývají označováni jako obří. Samotná velikost ale není žádnou zárukou kvality. Příliš těžký pes může ztrácet pohyblivost a vytrvalost, tedy vlastnosti, kvůli kterým se plemeno po generace vyvíjelo. Právě proto by podle mě nemělo být cílem chovu získat za každou cenu co největšího jedince.
Hlava je široká, tlama mohutná a uši poměrně malé, trojúhelníkové a vztyčené. Oči mají mandlový tvar a jsou hnědé. Tady se objevuje další rozdíl oproti huskymu. Modré oči, které jsou u sibiřského huskyho běžné, jsou u malamuta podle standardu diskvalifikující vadou. Ocas je bohatě osrstěný a pes ho obvykle nese nad hřbetem, neměl by však být pevně stočený do těsného kruhu. Srst tvoří hrubší krycí chlupy a velmi hustá podsada. Zbarvení může být šedobílé, černobílé, sobolí, červenobílé nebo bílé. Právě srst patří mezi věci, které na malamutovi přitahují největší pozornost. Na fotografiích vypadá často dokonale načesaný, což může působit dojmem, že jeho údržba musí zabrat spoustu času. Ve skutečnosti není potřeba ho neustále koupat ani složitě upravovat. Mnohem větším tématem je línání. Zejména při sezonní výměně podsady dokáže malamut ztratit opravdu velké množství chlupů a pravidelné vyčesávání se v tomto období stává téměř každodenní záležitostí.
Podle mě potřeba věnovat mnohem větší pozornost povaze než vzhledu. Aljašský malamut má pověst přátelského psa a u dobře socializovaného jedince to může sedět velmi přesně. K lidem bývá otevřený, často s nadšením vítá i úplně cizí návštěvy a ke své rodině si vytváří silné pouto. Jako klasický hlídací pes se proto většinou příliš nehodí. Jeho mohutná postava sice může působit odstrašujícím dojmem, ale samotný malamut obvykle nemá potřebu každého příchozího podezírat. Jenže přátelskost k lidem a ochota poslouchat jsou dvě různé věci. Malamut je inteligentní, samostatný a někdy až překvapivě tvrdohlavý. Nový povel se může naučit velmi rychle, ale jeho splnění už nemusí považovat za tak důležité. Pokud ho zaujme něco jiného, dokáže dát vlastnímu rozhodnutí přednost před tím, co po něm člověk právě chce.
Není to hloupý pes, jak se někdy o méně poslušných plemenech říká. Spíš má trochu jiný vztah ke spolupráci s člověkem. Zatímco některá ovčácká plemena byla dlouhodobě vedena k tomu, aby pozorně sledovala svého psovoda a ochotně reagovala na jeho pokyny, u předků malamutů měla velký význam také schopnost samostatně pracovat. To samozřejmě neznamená, že by výchova byla zbytečná. Právě naopak. U takto silného psa jsou jasná pravidla a dobrá ovladatelnost mimořádně důležité. Štěně, které na vodítku tahá za každým zajímavým podnětem, může člověku připadat roztomilé. U dospělého malamuta už ale stejná situace může být docela nepříjemná. Hrubost a neustálé trestání přitom nejsou dobrou cestou. Malamut potřebuje důslednost, trpělivost a motivaci, která mu dává smysl. Neznamená to, že by se mu mělo všechno dovolit. Jen je potřeba počítat s tím, že mechanické opakování povelů nemusí být pro tohoto psa zrovna nejzajímavější činností.
Štěňátka malamuta jsou velmi roztomilá
U plemene je dobré zmínit také vztah k ostatním psům. Ne všichni malamuti jsou bezproblémoví společníci do psího parku. Někteří jedinci bývají vůči cizím psům méně tolerantní a zejména mezi dospělými psy stejného pohlaví se mohou objevovat konflikty. U čtyřicetikilového psa s velkou silou přitom podobná situace není nic, co by bylo možné jednoduše přehlédnout. Proto bych u štěněte nepodceňovala socializaci. Mělo by poznávat různé lidi, psy, prostředí, dopravu i běžné situace, se kterými se později setká. Nejde o to, aby se muselo přátelit s každým psem nebo aby během několika týdnů zažilo všechno možné. Důležitější je, aby se naučilo nové podněty zvládat v klidu a bez zbytečného vzrušení.
U malamuta se někdy zapomíná na to, že jeho předkové nebyli pouze tažnými psy. Doprovázeli lidi také při lovu a lovecký instinkt se u mnoha dnešních jedinců projevuje poměrně výrazně. Doma může být pes klidný a poslušný, ale ve chvíli, kdy před ním vyběhne zajíc, může být všechno jinak. Právě přivolání patří mezi věci, které mohou majitele potrápit. Někteří malamuti se naučí velmi dobře reagovat i v náročnějších situacích, jiní však dokážou dát přednost pronásledování zvěře. A vzhledem k jejich síle a vytrvalosti není příliš rozumné spoléhat na to, že se pes po několika metrech sám zastaví. Proto bych u tohoto plemene byla opatrná s volným pohybem v lese a na místech, kde se vyskytuje zvěř. Dlouhé vodítko nebo bezpečně oplocený prostor mohou být mnohem praktičtějším řešením než neustálé zkoušení, zda pes tentokrát poslechne.
Podobné je to také s menšími domácími zvířaty. Malamut může bez problémů vyrůstat s kočkou a přijmout ji jako součást domácnosti. To ale ještě neznamená, že bude stejně reagovat na cizí kočku venku. U králíků, drůbeže a dalších drobných zvířat je potřeba opatrnost, protože lovecký pud může být u některých jedinců opravdu silný. A když už je řeč o zahradě, ani ta nemusí být tak bezpečným řešením, jak si lidé někdy představují. Někteří malamuti jsou velmi dobří útěkáři. Dokážou se podhrabat pod plotem, najít slabé místo v oplocení nebo se pokusit překonat překážku jiným způsobem. Hrabání ostatně patří mezi činnosti, kterým se mnozí věnují s překvapivou vytrvalostí.
Dospělý malamut dokáže být doma příjemně klidný a po delší procházce může několik hodin spokojeně odpočívat. To však neznamená, že mu bude stačit krátké venčení kolem domu. Je to stále pracovní pes, který byl po generace zvyklý na pohyb a fyzickou zátěž. Neznamená to, že s ním musí majitel každý den běhat desítky kilometrů. Dokonce bych řekla, že u malamuta není honba za co největším počtem kilometrů vždy nejrozumnější. Mnohem důležitější je pravidelný pohyb odpovídající jeho kondici a možnost věnovat se činnostem, při kterých může využít své přirozené schopnosti. Malamuti bývají výbornými společníky při turistice a dlouhých výletech. Někteří se věnují dogtrekkingu, práci v zápřahu nebo dalším tažným sportům. Právě tahání je činnost, která má k jejich původnímu využití nejblíže. Ne každý jedinec však bude mít stejné pracovní vlohy a nebylo by správné předpokládat, že každý malamut automaticky zatouží po závodní kariéře.
U štěňat a mladých psů je potřeba dávat pozor na přetěžování. Mohutná stavba těla neznamená, že je jejich pohybový aparát připravený na dlouhé běhy nebo náročnou práci. Velká plemena dospívají poměrně dlouho a přílišná zátěž v období růstu může představovat zbytečné riziko. Nedostatek zaměstnání se přitom nemusí projevit jen neklidem. Někteří malamuti začnou ničit věci, hrabat na zahradě nebo se hlasitě ozývat. Právě jejich hlasové projevy dokážou člověka docela pobavit. Malamut nemusí příliš často klasicky štěkat, zato umí brumlat, vydávat různé zvláštní zvuky a také pořádně výt. Pokud žije v domě se sousedy za zdí, nemusí být podobné koncerty zrovna vítané.
Hustá srst aljašského malamuta nevznikla kvůli tomu, aby na výstavách vypadal co nejmohutněji. Její původní úloha byla mnohem praktičtější. Chrání psa před chladem, větrem a sněhem, což bylo pro život v arktických oblastech naprosto zásadní. Mnozí malamuti proto zimu milují a pobyt na sněhu si opravdu užívají. Nízké teploty jim obvykle vyhovují mnohem lépe než letní vedra. Právě vysoké teploty mohou být pro takto osrstěného psa značně nepříjemné, zvláště pokud má během horkého dne podávat větší fyzický výkon. V létě je proto rozumné přesunout delší procházky na ráno nebo večer a během největšího horka dopřát psovi klid. Samozřejmostí je dostatek vody, stín a možnost odpočívat v chladnějším prostředí. Někdy se objevuje představa, že by se měl malamut na léto ostříhat nebo dokonce oholit, aby mu nebylo vedro. To ale není dobré řešení. Jeho dvojitá srst má ochrannou funkci a její odstranění může narušit kvalitu následně dorůstajícího osrstění i ochranu kůže. Mnohem vhodnější je pravidelné vyčesávání odumřelé podsady.
Aljašský malamut působí jako velmi odolný pes a v mnoha ohledech jím skutečně je. Přesto se ani tomuto plemeni nevyhýbají některé dědičné zdravotní problémy. Stejně jako u dalších velkých plemen se zde řeší dysplazie kyčelních a loketních kloubů. Vyšetření chovných jedinců by proto mělo být samozřejmostí. Pozornost se věnuje také očním onemocněním, například dědičným formám katarakty. Specifickým problémem plemene je aljašská malamutí polyneuropatie, označovaná jako AMPN. Jde o onemocnění periferního nervového systému, které může způsobovat svalovou slabost a poruchy pohybu. Pro známou dědičnou formu existuje genetický test, takže zodpovědný chovatel má možnost s výsledky při plánování spojení pracovat. U některých malamutů se mohou objevovat také poruchy funkce štítné žlázy. Důležité je hlídat i tělesnou hmotnost. Hustá srst totiž dokáže nadbytečné kilogramy poměrně dobře schovat a přetěžování kloubů může být u takto mohutného psa nepříjemným problémem.
Pro aktivního člověka, který rád tráví čas venku, dokáže být důsledný a nevadí mu určitá míra psí samostatnosti, může být výborným společníkem. Bude chodit na dlouhé výlety, užívat si zimní počasí a při vhodném vedení se může věnovat také práci v zápřahu. Pokud má ale většinu života strávit sám na zahradě a jeho jediným úkolem bude vypadat za plotem impozantně, byla by škoda vybírat právě toto plemeno.
Zdroje:
https://www.britannica.com/animal/Alaskan-Malamute
https://www.dogster.com/dog-health-care/alaskan-malamute-lifespan-how-long-do-they-live/
https://articles.hepper.com/alaskan-malamute-pros-and-cons/
https://www.101dogbreeds.com/alaskan-malamute.asp
https://dogtime.com/dog-breeds/alaskan-malamute
https://www.dogster.com/dog-breeds/alaskan-malamute/
https://www.dailypaws.com/dogs-puppies/dog-breeds/alaskan-malamute
https://temata.rozhlas.cz/aljassky-malamut-7949521
https://www.idnes.cz/hobby/mazlicci/aljassky-malamut-plemeno.A200721_075806_hobby-mazlicci_bma
