Krutá nemoc zvaná progerie: jsou dětmi, ale jejich tělo je stařecké. V Česku statečně bojuje Adélka

Progerie je nemoc, která na první pohled působí jako zrychlené stárnutí dětí. Malé tělo, tenká kůže, výrazné oči, řídké vlasy nebo úplná ztráta vlasů, drobný obličej, hubené ruce a nohy. Jenže to není úplně přesné. Je to vzácná genetická porucha, která napodobuje jen některé znaky stárnutí, zatímco jiné nechává stranou.

Dítě s progerií nemá mysl starého člověka. Jeho intelekt bývá normální, učí se, směje se, hraje si, chodí do školy a prožívá svět podobně jako jiné děti. Nemoc se přitom zapisuje hlavně do těla. Do kůže, cév, kostí, kloubů, růstu a celkové stavby organismu. Právě ten kontrast je na progerii tak silný. Nejde o dítě, které by „zestárlo“ celé. Jde o dítě, kterému tělo od začátku nedává stejný čas jako ostatním.

Nejznámější forma se odborně jmenuje Hutchinsonův–Gilfordův syndrom progerie. Patří mezi extrémně vzácná onemocnění. Progeria Research Foundation uvádí, že děti s progerií bez léčby umírají na srdečně-cévní nemoc podobnou té, která postihuje běžně stárnoucí dospělé, v průměrném věku kolem 14,5 roku, zatímco jejich intelekt zůstává nepostižený.

Jedna z krutých zvláštností progerie spočívá v tom, že při narození nemusí být téměř nic vidět. Rodiče si často odnášejí z porodnice dítě, které působí normálně. Teprve během prvního roku života začíná být patrné, že se něco nevyvíjí obvyklým směrem. Dítě pomalu přibývá, neroste tak, jak by mělo, zůstává drobné. Změny nejsou vždy náhlé. Přicházejí postupně, takže rodina někdy nejprve slyší neurčité věty o neprospívání, nízké váze nebo potřebě dalších vyšetření.

Časem se přidávají nápadnější znaky. Mizí podkožní tuk, který dává malým dětem měkký a kulatý vzhled. Obličej se zužuje, dolní čelist bývá malá a nos působí ostřeji. Vlasy řídnou nebo vypadávají, stejně jako obočí a řasy. Kůže se stává tenčí, někdy napjatou, s viditelnými cévami. Tělo je drobné, ale hlava může vůči němu působit větší. Pro rodiče to není jen medicínská hádanka. Je to i tiché, dlouhé zjišťování, že se dítě vzdaluje běžným tabulkám. Ne v jednom okamžiku, ale po týdnech a měsících. Oblečení je stále velké. Fotografie ukazují změny, kterých si člověk v každodenním rytmu nemusí hned všimnout. A někde mezi kontrolami, vážením, měřením a dalším doporučením k odborníkovi se začne rodit podezření, že nejde o obyčejné opoždění růstu.

Příčina progerie neleží ve špatné výživě, v infekci ani v péči rodičů. Je ukrytá v genetické informaci. Klasická Hutchinsonova–Gilfordova progerie souvisí s genem LMNA. Tento gen nese návod pro tvorbu proteinů, které pomáhají udržovat stavbu buněčného jádra. Jádro buňky si člověk může představit jako místo, kde je uložená DNA, ale není to jen pasivní schránka. Je to přesně organizovaná struktura, na jejíž stabilitě závisí správné fungování celé buňky. Při progerii vzniká abnormální protein zvaný progerin. Ten narušuje vnitřní oporu buněčného jádra. Buňky se pak chovají jinak, hůře odolávají zátěži a rychleji se dostávají do stavu, který připomíná předčasné opotřebení.

Důležité je, že ve většině případů nejde o nemoc zděděnou běžným způsobem od rodičů. Mutace obvykle vzniká nově, náhodně, velmi časně při vývoji embrya. Rodiče dětí se vzácnými genetickými nemocemi si často kladou otázku, jestli něco nezanedbali. U progerie většinou nejde o nic, čemu by se dalo běžným chováním zabránit. Dítě s progerií se může učit číst, mít oblíbenou hračku, školní předmět, kamaráda, písničku nebo film. Může být tvrdohlavé, veselé, citlivé, zvědavé nebo uzavřené. Nemoc mu dává postižené tělo, ale nebere mu osobnost. Navenek je velmi viditelná, takže lidé mají sklon dívat se nejdřív na vzhled. Jenže za tím vzhledem není symbol nemoci. Je tam dítě.

Praktický život rodiny se přesto výrazně mění. Přibývá lékařských kontrol, vyšetření srdce a cév, sledování růstu, kloubů, kyčlí, zubů, sluchu i celkové kondice. Dítě bývá malé a lehké a má specifické potíže. Klouby mohou být tuhé, pohyb někdy omezený, kůže citlivější a cévy zranitelnější. Škola a domácnost se tomu musí přizpůsobit. Někdy stačí drobnosti, lehčí batoh, vhodná židle, možnost odpočinku, opatrnost při sportu a pochopení učitelů.

Nejtěžší ale bývá vědomí času. Rodiče zdravých dětí se bojí běžných věcí, ale do budoucnosti obvykle hledí pozitivně. U progerie je budoucnost od začátku nejistá. Rodina se učí žít s vědomím, které se nedá jednoduše přejít. Přesto právě rodiny dětí s progerií často usilují o co nejobyčejnější život. Ne proto, že by nemoc popíraly. Jen je běžný den u takové diagnózy mimořádně cenný.

Na první pohled si člověk u progerie všimne kůže, vlasů, obličeje a tělesné drobnosti. Jenže nejvážnější nebezpečí se skrývá uvnitř. Hlavním problémem jsou cévy. U zdravého člověka se ateroskleróza, tedy tvrdnutí a zužování tepen, rozvíjí často po desetiletí. U progerie se podobné změny objevují už v dětském věku. Největší problém představují cévy. Ty se postupně mění způsobem, který lékaři jinak vídají hlavně u lidí o několik desetiletí starších. Není proto výjimkou, že pacient zemře na infarkt nebo mozkovou mrtvici, tedy na onemocnění, která si běžně spojujeme s vyšším věkem, ne s dětstvím.

To je ostatně jeden z důvodů, proč lékaři nemají označení předčasné stárnutí příliš v oblibě. Svádí totiž k představě, že tělo dítěte jednoduše zestárne rychleji ve všech směrech. Tak to ale není. Některé změny stáří se skutečně objevují, jiné ne. Progerie zasahuje organismus svým vlastním způsobem a nejtvrdší ránu přitom dostává právě oběhová soustava. To dělá z progerie nemoc nejen vzácnou, ale i vědecky důležitou. Ukazuje, že stárnutí není jeden jediný proces. Různé části těla mohou chátrat různými mechanismy a různou rychlostí.

Progerie je tak vzácná, že většina lidí o ní slyší jen jednou za život, pokud vůbec. Podle údajů uváděných Progeria Research Foundation a citovaných i ve zprávách o pacientech jde o nemoc s výskytem zhruba v jednotkách případů na mnoho milionů narozených dětí. Klasická progerie postihuje asi jedno z osmi milionů narozených a že ve světě bylo tehdy rozpoznáno přibližně 130 případů klasické formy. Taková vzácnost má praktické důsledky. U běžné nemoci mohou lékaři porovnávat tisíce pacientů, sbírat velká data a rychleji ověřovat léčbu. U progerie je každý případ cenný a zároveň lidsky nesmírně citlivý. Výzkum proto stojí na mezinárodní spolupráci, registrech pacientů a specializovaných centrech. Bez rodin, které souhlasí se sledováním a výzkumem, by se poznání nemoci posouvalo mnohem pomaleji.

Zároveň je pravděpodobné, že ne všechny případy jsou na světě správně rozpoznané. V zemích s horší dostupností genetické diagnostiky může dítě zůstat bez přesné diagnózy, případně může být jeho nemoc zaměněna s jiným progeroidním syndromem. Podobný vzhled totiž ještě automaticky neznamená stejnou příčinu. Po dlouhou dobu se progerie nedala léčit tak, aby se zasáhlo do samotného mechanismu nemoci. Péče byla spíše podpůrná. Byla hlavně o sledování srdce a cév, prevenci komplikací, rehabilitaci, výživě, ortopedické péči a úpravě prostředí. To všechno má smysl, ale rodiny přirozeně čekaly na víc. Významný posun přinesl lonafarnib, prodávaný pod názvem Zokinvy. Americká FDA schválila tento lék v listopadu 2020 pro pacienty od 12 měsíců věku se stanovenými podmínkami použití, mimo jiné ke snížení rizika úmrtí u Hutchinsonova–Gilfordova syndromu progerie.

Lonafarnib ale není zázrak. Nemoc nevyléčí a nevrátí dítěti běžnou délku života. Přesto je to historicky zásadní změna. Poprvé existuje léčba, která míří na mechanismus související s progerinem a dokáže průběh nemoci ovlivnit. U diagnózy, kde se počítá každý rok, má i částečné prodloužení života obrovskou váhu. Může znamenat další školní rok, další léto, další společné Vánoce, další čas, který je pro rodinu nesmírně cenný.

Protože příčina klasické progerie leží v konkrétní genetické poruše, nabízí se otázka, jestli jednou půjde zasáhnout přímo u zdroje. Vědci zkoumají různé cesty ovlivnění tvorby progerinu, práci s RNA, genovou terapii i moderní metody úprav genetické informace. Zní to nadějně, ale mezi laboratorním výsledkem a bezpečnou léčbou pro dítě vede dlouhá cesta. U tak závažné nemoci není prostor pro plané naděje. Rodiny dětí s progerií už tak nesou dost těžké břemeno. Medicína jim nesmí nabízet sliby, které nemá podložené. Na druhou stranu je pravda, že výzkum se za posledních dvacet let obrovsky posunul. Dříve nebyla přesně známá ani příčina. Dnes existuje schválený lék a další směry výzkumu. To není málo.

Veřejnost si progerii často spojí s několika známými pacienty. Jedním z nejznámějších byl Sam Berns, americký chlapec, který se stal tváří osvěty kolem této nemoci. Mluvil o svém životě, rodině, škole, hudbě i o tom, jak se dá žít šťastně navzdory vážné diagnóze. Zemřel v roce 2014 ve věku sedmnácti let. Další výraznou osobností byl Sammy Basso z Itálie. Narodil se v roce 1995, diagnózu dostal jako malé dítě a později vystudoval molekulární biologii. Spolu s rodiči spoluzaložil Italskou asociaci pro progerii a věnoval se osvětě i podpoře výzkumu. Zemřel v říjnu 2024 ve věku 28 let. Reuters ho označila za nejdéle žijícího známého člověka s touto vzácnou nemocí.

Nemocnou dívenku máme i u nás v Česku. Jde o Adélku Žiškovou z Karvinska, které je teprve šest let a statečně bojuje s nemocí. Narodila se jako na první pohled zdravé dítě, ale postupem času bylo jasné, že něco není v pořádku. Po vyšetřeních a testech byla drobné dívence diagnostikována progerie. Progerie přitahuje vědce také proto, že se dotýká samotného tajemství stárnutí. Progerin, který je pro HGPS zásadní, byl zkoumán i v souvislosti s běžným stárnutím buněk. Neznamená to, že staří lidé mají progerii. Spíš to ukazuje, že některé buněčné mechanismy mohou být příbuzné.

Nemoc tak paradoxně může pomoci i lidem, kteří jí nikdy neonemocní. Výzkum vzácné dětské choroby může přinést poznatky o cévách, buněčném jádře, stárnutí tkání a možná jednou i o chorobách, které postihují miliony seniorů. Je v tom zvláštní rozpor. Několik desítek nebo stovek pacientů na světě pomáhá medicíně chápat procesy, které se týkají prakticky každého člověka.

Progerie je nemoc, která bere člověku čas, ale neměla by mu brát lidství. Na pohled připomíná předčasné stáří, ve skutečnosti je to složitá genetická porucha způsobená vadnou tvorbou progerinu. Nejvíc ohrožuje srdce a cévy, zatímco intelekt dítěte zpravidla zůstává zachován. Výzkum pokračuje a naděje je reálnější než dřív, ale funkční lék zatím stále nemáme.

Zdroje:

https://www.progeriaresearch.org/about-progeria/

https://www.mayoclinic.org/diseases-conditions/progeria/symptoms-causes/syc-20356038

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC9524302/

https://www.delveinsight.com/blog/progeria-causes-symptoms-risk-factors-and-treatment-options

https://karvinsky.denik.cz/zpravy_region/progerie-divenka-karvinsko-nemoc-geneticka-vada-starnuti.html