Článek
Na některé skutečné příběhy se člověk dívá se směsí fascinace a neklidu. Nejprve ho přitahují svou neobvyklostí, skoro až pohádkovostí, a teprve potom si začne naplno uvědomovat, jak moc jsou ve skutečnosti temné. Osud Lva Lvoviče Berberova je přesně takový. Na první pohled je v něm všechno, co dokáže lidi dojmout, soucit se slabým zvířetem, odhodlání zachránit život, výjimečné pouto mezi člověkem a šelmou, slavný lev žijící v bytě jako člen rodiny. Jenže když takový příběh člověk rozebere vrstvu po vrstvě, zůstane mu v rukou něco úplně jiného. Obraz přátelství mezi člověkem a divokým zvířetem a dlouhá řada rozhodnutí, která už od začátku mířila k neštěstí. Tragédie Berberovových totiž nezačala ve chvíli, kdy si domů přinesli lva. Začala mnohem dřív, v okamžiku, kdy se v jejich životě začala rozmazávat hranice mezi obdivem ke zvířeti a nebezpečnou potřebou mít ho co nejblíž.
Lev Lvovič Berberov
Lev Berberov nebyl nějaký excentrik bez zázemí nebo člověk stojící na okraji společnosti. Podle dostupných životopisných údajů šlo o vzdělaného architekta, narozeného roku 1914, který vystudoval Baku Industrial Institute a v různých etapách života pracoval jako architekt v Moskvě, Horlivce i tehdejším Stalinu a dnešním Doněcku. Po válce se podílel na obnově měst a v profesním smyslu rozhodně nešlo o bezvýznamného muže. Měl rodinu, manželku Ninu a dvě děti, dceru Evu a syna Romu. Právě tato na první pohled obyčejná, usazená rodina se ale v Baku postupně stala známou tím, že v bytě nechovala jen běžné domácí mazlíčky, ale i zvířata, která do bytu nepatří ani omylem. Takový důležitý detail, který se často nebo úplně zaniká, když se z příběhu udělala jen senzace o lvovi na pohovce. Ve skutečnosti šlo o mnohem širší a delší vzorec chování.
Ve vzpomínkách a shrnutích o rodině Berberovových se opakuje, že jejich domácnost připomínala spíš zvláštní soukromou zoologickou zahradu než běžný byt. Zdroje se shodují alespoň na tom, že měli kočku, psa, hada a želvu, a v anglicky psaném životopisu Lva Berberova je výslovně uvedeno, že doma chovali i pumu. V jiných převyprávěních příběhu se navíc objevují zmínky o dalších neobvyklých zvířatech. Nešlo jen o lvy, nýbrž o dlouhodobý zvyk přivádět si domů zvířata, která vyžadují úplně jiné podmínky, než může poskytnout městský byt. Tohle je pro pochopení celé tragédie zásadní. Když si člověk zvykne, že má pod střechou hada, potom šelmu, později další šelmu, začne se mu postupně měnit vlastní měřítko normálnosti. To, co by někomu jinému připadalo naprosto šílené, začne jemu připadat jen trochu neobvyklé. A právě v takových chvílích bývá neštěstí nejblíž, protože se přestane vnímat jako riziko.
Když například někdo řekne, že má hada v bytě, spousta lidí si představí něco exotického, ale vlastně ne až tak děsivého. Jenže už tady je vidět, jak snadno člověk sklouzne k bagatelizaci. Had není domácí zvíře v tom smyslu, v jakém je jím pes nebo kočka. Nebyl po generace šlechtěn k soužití s lidmi, neváže se na člověka stejným způsobem, nereaguje na něj jako na partnera či člena sociální skupiny a funguje převážně instinktivně. U hada se může zdát, že když je chvíli klidný, je hodný, ale to je lidská projekce. U takového tvora ve skutečnosti nejde o hodnost nebo lásku, nýbrž o to, že zrovna nemá důvod reagovat. Přitom už i samotný chov plaza v bytě vyžaduje stabilní teplotu, bezpečné terárium, kontrolu krmení a především disciplínu. Pokud se v jedné domácnosti začnou kombinovat různé druhy zvířat s naprosto odlišnými potřebami, zvyšuje se chaos i riziko stresu. A stres je u divokých nebo polodivokých zvířat často ten nejhorší spouštěč.
Podobně výmluvná je i zmínka o pumě. Puma je velká kočkovitá šelma a už sama představa, že ji někdo chová doma, je znepokojivá. Na rozdíl od lva nejde o zvíře typicky žijící ve smečce nebo ve skupině. Puma je spíš samotářský lovec, tichý, nenápadný, mimořádně rychlý a přesný. Šelma, která v přírodě funguje na principu přepadení ze zálohy, síly a bleskové reakce. Když takové zvíře žije v bytě, neznamená to, že z něj byt udělá mazlíčka. Znamená to jen, že se jeho přirozené chování dočasně odehrává ve zmenšeném, nepřirozeném prostoru, kde může být všecko klidné jen do doby, než nastane situace, kterou zvíře vyhodnotí po svém. Už tady je dobře vidět, proč je tak nebezpečné zaměňovat ochočení s domestikací. Ochočené zvíře může být zvyklé na konkrétního člověka. Domestikované zvíře je ale výsledkem dlouhých generací výběru, které změnily jeho povahu i schopnost žít s lidmi. Puma ani lev tímto procesem nikdy neprošly.
Ještě důležitější je ale psychologický rozměr celé věci. Když člověk několik let žije obklopený nebezpečnými nebo přinejmenším neobvyklými zvířaty a nic hrozného se nestane, začne si připadat schopnější, zkušenější a odolnější, než ve skutečnosti je. Nejspíš si začne říkat, že ostatní jen přehánějí, že „kdo to nezažil, ten tomu nerozumí“, že zvíře je agresivní jen k cizím, ale ne k němu, že on už přece pozná, kdy je zvíře nervózní. Jenže právě takové přesvědčení je zrádné. Divoká šelma není stroj, který reaguje pokaždé stejně, ani pes, jehož sociální vazba k člověku vznikala po tisíce let. Stačí změna pachů, prudký pohyb, bolest, hluk, frustrace, pohlavní dospívání, obranná reakce nebo prostá přítomnost něčeho neznámého, a rovnováha, která se léta zdála pevná, zmizí během vteřiny. A čím větší a silnější zvíře je, tím méně prostoru má člověk na opravu vlastního omylu.
Právě v takovém rozpoložení zřejmě Berberovovi žili ve chvíli, kdy se v jejich osudu objevil první lev. Podle dostupných verzí příběhu přišla Nina Berberovová se svou dcerou do zoo v Baku a tam si všimly nemocného lvíčete, které matka opustila. Rodina ho se souhlasem ředitele zoo adoptovala a dala mu jméno King. Člověka takové rozhodnutí svádí k tomu, aby Berberovovy vnímal jen jako citlivé zachránce zvířete, které by jinak zemřelo. A ono v tom jistě kus skutečného soucitu bylo. Jenže dobrý úmysl sám o sobě nezaručuje dobrý výsledek. Přijmout do bytu nemocné lvíče může působit dojímavě jen do chvíle, než si člověk uvědomí, že lvíče není zraněné kotě. Je to budoucí vrcholový predátor.
King byl podle zdrojů v žalostném stavu. Rodina ho léčila, krmila a pečovala o něj tak dlouho, než se postavil na nohy. Po několika měsících už měl kolem sta kilogramů a začal se proměňovat ze slabého mláděte ve skutečnou šelmu. Zároveň ale žil uvnitř bytu, jedl s rodinou, pohyboval se v jejich prostoru a stále více splýval s jejich každodenností. Z vnějšího pohledu je to skoro absurdní obraz. Lev v domácnosti, lev na procházce, lev jako rodinná celebrita.
King se stal doslova senzací. Rodina se objevovala v médiích, vznikaly fotografie, pohlednice i filmové záběry. Podle francouzského shrnutí příběhu se o něm psalo v ázerbájdžánských i moskevských médiích a jeho život v rodině byl zachycen dokonce v několika filmech. Objevuje se i informace, že Lev Berberov nakonec opustil profesi architekta a začal kolem Kinga vyjednávat se studii a fungovat prakticky jako jeho manažer. A právě toto posunulo příběh o level dál. Nejde jen o soužití se šelmou, ale o stav, kdy se z této šelmy stává středobod rodinného života, veřejný symbol a zdroj pozornosti. A jakmile se něco takového stane, bývá ještě těžší připustit si, že je něco, vlastně všechno špatně. Přiznat si to by znamenalo přiznat, že několik let nebyl člověk odvážný a výjimečný, ale nezodpovědný.
Jenže i v době, kdy byl King slavný a na fotografiích vypadal skoro jako přerostlý domácí mazlíček, se objevovala varování. Sousedé si opakovaně stěžovali na řev a zápach. Divoké zvíře se nedá bezezbytku vtěsnat do lidského prostoru tak, aby po sobě nenechávalo stopy. Hluk, pach, neklid, napětí, to všechno bylo součást reality. Kromě sousedů varovali Berberova i odborníci a podle francouzské verze příběhu také známá krotitelka lvů Irina Bugrimova. V žádném případě tedy nešlo o případ, kdy by nikdo netušil, že hrozí nebezpečí. Varování existovala. Jen nebyla vyslyšena.
Proč takové soužití obvykle nemůže fungovat dlouhodobě, je přitom ve skutečnosti poměrně dobře pochopitelné. Lev je velká, mimořádně silná kočkovitá šelma a apex predator, tedy vrcholový predátor bez přirozeného nepřítele. Je jedinečný i tím, že je ze všech velkých koček výrazně sociální a obvykle žije ve skupinách, u nich konkrétně smečkách. Jenže tahle sociálnost neznamená, že by byl vhodný k domácímu chovu. Znamená jen, že jeho přirozené potřeby jsou složité. Potřebuje prostor, vlastní sociální strukturu, podněty a chování odpovídající druhu. V bytě nedostane nic z toho. Dostane náhražku. A náhražka může nějakou dobu fungovat jen proto, že zvíře je mladé, unavené, podřízené nebo dočasně přizpůsobené situaci. Jakmile ale dospěje, zesílí nebo se dostane do stresu, začne se stále víc prosazovat jeho skutečná povaha. U lva navíc hraje roli obrovská fyzická síla, prudkost reakce, lovecký reflex a schopnost zabít během krátké chvíle i mnohem větší kořist, než je člověk. To nejsou drobnosti. To jsou základní fakta, která z takového soužití dělají časovanou bombu.
Berberov s rodinou a lvem na procházce
Lidé často říkají, že jim zvíře nikdy neublížilo, jako by to byla záruka budoucnosti. Jenže u velkých šelem to tak nefunguje. To, že lev rok, dva nebo pět let nikoho nenapadl, neznamená, že je bezpečný. Znamená to jen, že dosud nenastal okamžik, kdy zareagoval instinktivně způsobem, který byl pro člověka fatální. A protože člověk má tendenci hodnotit chování zvířat lidsky, vzniká další problém. Přisuzuje jim vděčnost, oddanost, lásku nebo smysl pro hranice, které ve skutečnosti fungují jinak. Lev si nevytváří morální závazek vůči rodině jen proto, že ho kdysi krmila z lahve. Může si na ni zvyknout, může tolerovat její přítomnost, může se v některých situacích jevit klidně. Ale pořád zůstává lvem. A právě to je kruté jádro celého příběhu.
První velký zlom přišel roku 1973. Zdroje se v detailech liší, ale shodují se v tom, že během natáčení nebo v souvislosti s pobytem Kinga, jak ho rodina pojmenovala, mimo domácí prostředí došlo k incidentu, při němž lev napadl člověka a policista Alexandr Gurov ho zastřelil. Anglická verze životopisu připouští, že novinové popisy se lišily, zatímco francouzská verze cituje obhajobu policisty z policejního tisku, podle níž zasahoval ve chvíli, kdy viděl útočícího lva a zraněného člověka. Ať už přesná vteřina vypadala jakkoli, podstatné je něco jiného. Poprvé se naplno ukázalo, že soužití se šelmou nestojí na jistotě, ale na štěstí. Jakmile štěstí dojde, nastupuje realita. První King zemřel po policejní střelbě a pro většinu lidí by to byl konečný důkaz, že hranice už byla překročena dávno. Jenže Berberovovi v tom neviděli definitivní varování.
Nepochopitelné bylo, že si v roce 1975 rodina pořídila druhého lva, známého jako King II. To je detail, který člověk čte a nechápe. Po všem, co se stalo s prvním lvem, po policejním zásahu, po letech napětí, po stížnostech okolí a po varováních, přišel další pokus. Jenže ve skutečnosti už nešlo o druý pokus, ale o druhé přehlédnutí téhož nebezpečí. Druhý lev navíc nebyl první King. Nebyl to nemocný zachráněný tvor, jehož život od počátku závisel na rodině. Byl to zcela zdravý, silný lev, další šelma, další obrovské riziko přivedené zpátky do prostoru, který pro ni nebyl určen.
Zde je dobré připomenout ještě jeden obecný důvod, proč takové soužití selhává. Mladá šelma bývá často vnímána jako důkaz, že to půjde. Mládě je menší, působí roztomile, snáz se podvolí, člověk je silnější a rychlejší než ono. Jenže zvíře roste. A s růstem nepřichází jen vyšší hmotnost, ale i pohlavní dospělost, teritoriální chování, větší sebejistota a nižší tolerance k omezení. U lva to znamená zvíře, které může jediným úderem tlapy zlomit kost, jediným kousnutím způsobit smrtelná zranění a jediným prudkým pohybem převrátit situaci, v níž už člověk nemá žádnou převahu. V domácnosti se navíc hromadí podněty, které pro šelmu nemají jasný význam. Křik dětí, návštěvy, úzké chodby, nedostatek prostoru, hluk zvenčí, pachy jídla i jiných zvířat. To všechno může fungovat jako dlouhodobý stresor. A zvíře ve stresu není zlé, ale je rozhodně nepředvídatelné. A u vrcholového predátora to znamená jediné, obrovský průšvih.
Roku 1978 Lev Berberov zemřel na infarkt. Ve skutečnosti to ale byl okamžik, kdy se celý už tak riskantní systém ještě víc rozpadl. Jestli v domácnosti existoval někdo, kdo měl k velké šelmě nejsilnější vazbu a na koho bylo zvíře nejvíc zvyklé, byl to pravděpodobně právě Lev. Po jeho smrti zůstala Nina s dětmi a s dospělým lvem. Konečná tragédie přišla 24. listopadu 1980. Podle dostupných zdrojů tehdy King II napadl Ninu Berberovovou a jejího syna Romu. Policie, přivolaná sousedy, zvíře zastřelila. Čtrnáctiletý Roma utrpěl smrtelná zranění a v nemocnici zemřel, Nina útok přežila. Při čtení této části člověku téměř docházejí slova, protože tady už odpadá i poslední iluze o tom, že šlo o zvláštní, ale nějak fungující soužití. Nešlo. Jen se jeho rozpad odkládal. Když v takovém prostoru žije dítě a velká šelma, nejde o odvážný experiment. Jde o hazard, v němž cena za jediný omyl bývá nevratná a příliš vysoká. A přesně to se stalo.
Na tomhle příběhu mě děsí jedna věc víc než všechny ostatní. Kolik dalších lidí se snažilo tuto hranici překonat a kolik jich přišlo o život. Někdo může namítnout, že přece existují případy z cirkusů, záchranných stanic nebo soukromých chovů, kde to roky vypadá bez problémů. Jenže právě to je klam. Nejde o to, zda nějakou dobu nenastane útok. Jde o to, že předpoklady k bezpečnému a stabilnímu soužití tam nikdy skutečně nejsou. Domácnost nenahradí přirozené prostředí. Přítulnost nenahradí domestikaci. Vztah ke konkrétnímu člověku nenahradí geneticky upevněnou sociální povahu domácích zvířat. A fyzická převaha člověka je u dospělé šelmy iluze. Zvlášť když jde o zvíře, jehož řev může být slyšet na kilometry a které je stavěné k lovu, útoku a ovládnutí mnohem větší kořisti, než je člověk. Když se něco pokazí, člověk prohraje okamžitě a definitivně.
Když dnes člověk čte o tom, že první King sedával s rodinou, že se kolem něj pohybovaly děti, že se o něm točily filmy a že z něj byla mediální atrakce, snadno zapomene na jednu prostou věc. Žádný z těcho počinů nezměnil to, co King byl. Pořád to byl lev. Totéž platilo o pumě, hadovi i dalších zvířatech, která se v jejich domácnosti objevovala. Lidské prostředí dokáže zvíře omezit, zvyknout na rytmus krmení a kontakt s konkrétními lidmi, ale nedokáže vymazat druhovou podstatu. A právě tenhle rozdíl bývá pro lidi těžké přijmout, protože je mnohem příjemnější věřit v příběh o výjimečném přátelství než v obyčejnou pravdu.
Nakonec na tom všem zůstává nejsmutnější to, že to v tomto příběhu vůbec nemuselo dojít tak daleko. Kdyby Berberov zůstal u obdivu ke zvířatům, možná by byl Lev Berberov jen architektem, který měl rád přírodu. Kdyby po prvním lvovi přišlo definitivní procitnutí, možná by se z příběhu stalo tvrdé, ale včasné varování. Jenže místo toho následoval druhý lev, další víra ve zvládnutelnost nezvládnutelného a nakonec smrt dítěte. A to je chvíle, kdy se ze všeho exotického, fascinujícího a neobvyklého stane jen obyčejná, krutá pravda.
Některá zvířata nejsou stvořená pro soužití s člověkem v bytě, a čím déle člověk předstírá opak, tím vyšší cenu může jednou zaplatit.
Zdroje:
https://rarehistoricalphotos.com/pet-lions-berberov-family/
https://www.rbth.com/history/333629-how-soviet-family-raised-lion
https://www.newsbreak.com/los-angeles-chronicles-1955376/4315493499890-the-berberov-family-s-story-is-an-interesting-yet-tragic-chapter-in-the-history-of-soviet-baku-modern-day-azerbaijan-the-family-thought-it-would-be-ok-to-share-their-small-apartment-with-lions-unsurprisingly-it-wasn-t-ok-in-the-1970s-the-berbero
https://www.vintag.es/2021/03/berberov-lions.html
https://www.bygonely.com/soviet-family-who-raised-lions-1970s/#google_vignette
https://atlas-geografic.net/poveste-tragica-a-familiei-care-crestea-lei-in-casa/
