Článek
Když jde člověk po okraji lesa, kolem potoka nebo starou pěšinou mezi křovinami, většinou si všímá hlavně toho, co je výrazné. Motýla, který se na chvíli usadí na květu. Velké vážky, která proletí nad vodou jako modrá jiskra. Čmeláka, který se těžkopádně noří do květů a celý se od nich obalí pylem. Jenže vedle toho všeho se v trávě, mezi listy a nad rozkvetlými bylinami pohybuje i hmyz, který oči velmi snadno přeskočí. Není velký, není hlučný a většinou nám nedá žádný důvod, abychom se u něj zastavili. Na první pohled může připomínat malou vosičku, jindy drobnou včelu nebo jen jakousi žlutočernou mušku, která se na okamžik zastaví ve vzduchu a hned zase zmizí stranou. Právě mezi takové tvory patří pestřenky.
Pestřenka (Meliscaeva auricollis)
A mezi nimi také druh s nenápadným, ale docela hezkým jménem Meliscaeva auricollis. Pestřenky jsou zvláštní skupinou hmyzu. Člověku nijak neubližují, nemají žihadlo, nekoušou ani nepíchají. Přesto se mnohé z nich svým vzhledem tváří, jako by patřily mezi vosy nebo včely. Žlutočerné kresby na těle nejsou jen náhodnou ozdobou. V přírodě podobné zbarvení často znamená varování. Pták, který už někdy špatně dopadl při pokusu ulovit vosu, si příště u podobně zbarveného hmyzu útok možná rozmyslí. Pestřenka toho využívá, i když sama žádnou nebezpečnou zbraň nemá. Je to jeden z těch drobných přírodních triků, které na první pohled vypadají jednoduše, ale ve skutečnosti mohou rozhodovat o přežití. Možná právě proto chodí lidé kolem pestřenek celý život, aniž by vlastně věděli, co vidí.
Lidé zahlédnou něco žlutočerného u květů a automaticky si drží odstup. Jenže kdyby se zastavili a chvíli se dívali, zjistili by, že se před nimi neodehrává nic nebezpečného. Spíš naopak. Pestřenky patří mezi mimořádně zajímavé letce. Umí se zastavit ve vzduchu téměř na jednom místě, pak se bez varování pohnout stranou, cuknout vzhůru nebo zmizet tak rychle, že ji člověk ani nestihne sledovat očima. Kdo někdy zkoušel takovou pestřenku vyfotit, dobře ví, jak trpělivá práce to bývá. Člověk zaostří, připraví se, ale v okamžiku zmáčknutí spouště už je hmyz dávno jinde. Meliscaeva auricollis není druh, o kterém by se běžně mluvilo v populárních článcích nebo přírodovědných pořadech. Není tak známá jako některé pestřenky, které často vídáme na zahradách. Patří k živočichům, kteří v krajině tiše žijí vedle nás, aniž bychom o nich měli velké povědomí. Nepřitahují pozornost, ale přesto mají své místo.
Dospělá Meliscaeva auricollis je malá, štíhlá pestřenka s tmavým tělem a světlými žlutavými kresbami. Má průhledná křídla, velké složené oči a takový způsob letu, podle kterého se pestřenky dají často poznat dříve než podle samotného vzhledu. Když visí ve vzduchu nad listem nebo květem, působí skoro nehmotně. Jako by jen na chvíli zůstala zavěšená v prostoru. Pak se náhle pohne a změní směr tak prudce, že by to žádný těžkopádnější hmyz nezvládl. Nejde přitom o náhodné poletování. Pestřenka tím prohledává okolí, hledá potravu, vhodné místo k odpočinku nebo partnera. Její obratnost má v přírodě velký význam. Dospělý jedinec se musí vyhýbat pavoukům, ptákům i dalším predátorům. Zároveň potřebuje vyhledávat květy, na kterých najde nektar a pyl. Rychlý let je pro něj způsob, jak se pohybovat v poměrně nebezpečném světě. Když se na pestřenky člověk dívá delší dobu, začne si všímat, že jejich pohyb není tak nahodilý, jak se zpočátku zdá.
Chvíli zůstávají u jednoho květu, pak přeletí k dalšímu, vrátí se, zkontrolují okolí a zase zmizí. Všechno se odehrává velmi rychle, ale má to svůj řád. Jméno auricollis odkazuje na zlatavý nebo žlutavý nádech v oblasti přední části těla. Samotné určování tohoto druhu ale není jednoduché. Pestřenky si bývají navzájem velmi podobné a laik se v nich snadno ztratí. Často nestačí jen říct, že má hmyz žluté skvrny na zadečku a průhledná křídla. U podobných druhů rozhodují malé detaily, kterých si člověk bez zkušeností vůbec nevšimne. Entomologové sledují kresbu těla, ochlupení, tvar některých částí, někdy i žilnatinu křídel. Proto může být u mnoha pestřenek jisté určení složitější, než by se podle jejich nápadného zbarvení zdálo. To je také jeden z důvodů, proč Meliscaeva auricollis uniká běžné pozornosti. Ne proto, že by v krajině nutně chyběla, ale proto, že ji málokdo opravdu hledá. Většina lidí ji uvidí jen jako drobnou vosičku u květu a dál se tím nezabývá.
Přitom právě takové druhy nám připomínají, jak málo z přírody kolem sebe ve skutečnosti registrujeme. Člověk může chodit stejnou cestou celé roky a teprve jednoho dne si všimne, že se nad bílými květy zastavuje drobný hmyz, který tam byl možná každé léto. Dospělci pestřenek vyhledávají květy, kde sbírají nektar a pyl. V tomto ohledu připomínají včely nebo čmeláky, i když patří mezi mouchy. Při návštěvách květů přenášejí pyl z rostliny na rostlinu a podílejí se na opylování. O pestřenkách se v souvislosti s opylováním mluví méně než o včelách, jenže to neznamená, že jsou méně zajímavé nebo zbytečné. V přírodě málokdy pracuje jen jeden hlavní hrdina. Květy navštěvuje celá řada hmyzích skupin a pestřenky mezi nimi mají své pevné místo. V některých obdobích roku mohou být na určitých místech velmi aktivní. Stačí si všimnout rozkvetlého okraje lesa, kvetoucích keřů nebo obyčejného pásu bylin podél cesty. Na první pohled tam člověk uvidí jen změť drobných letců. Když se ale zadívá pozorněji, začne rozlišovat včely, drobné mouchy, brouky, motýly i pestřenky. Každý z nich se chová trochu jinak. Pestřenky často navštěvují otevřenější květy, na kterých se jim dobře přistává a kde se snadno dostanou k nektaru nebo pylu. Jejich význam se dlouho přehlížel.
Pestřenka
Zatímco dospělá Meliscaeva auricollis působí jemně a neškodně, larvy pestřenek tohoto typu mají úplně jiný úkol. Neživí se nektarem ani pylem. Jsou dravé a jejich kořistí se stávají hlavně mšice. Tím se pestřenky dostávají do skupiny hmyzu, který člověku pomáhá mnohem víc, než si většina lidí uvědomuje. Zatímco dospělec opyluje květy, larva se pohybuje po listech a likviduje drobné škůdce. Larvy nevypadají nápadně. Na rostlině je člověk může snadno přehlédnout, nebo si jich ani nevšimne, protože nepřipomínají dospělou pestřenku vůbec ničím. Jsou měkké, protáhlé, bez výrazných nohou a pohybují se pomalu. Jenže právě v jejich nenápadnosti je síla. Když se larva dostane do kolonie mšic, začne lovit. Mšici uchopí, vysaje její obsah a pokračuje dál. Není to pohled pro každého, ale v přírodě jde o naprosto běžnou a důležitou součást rovnováhy. A zahrádkáři jásají.
Samička neklade vajíčka jen tak náhodně. Hledá místa, kde budou mít budoucí larvy potravu. To znamená listy, výhony nebo větvičky, na kterých se už mšice vyskytují. Pro larvu je to otázka přežití. Po vylíhnutí nemůže putovat kdovíjak daleko a potřebuje začít přijímat potravu velmi brzy. Přesnost, s jakou samička podobné místo vybere, je jednou z těch věcí, nad kterými člověk žasne, když se začne o hmyz víc zajímat. Navenek jde o drobnou mušku. Ve skutečnosti ale dokáže odhadnout, kde bude mít její potomstvo nejlepší šanci přežít. Na zahradě si většina lidí všimne mšic až ve chvíli, kdy jsou na růžích, ovocných stromcích nebo mladých výhonech opravdu vidět. Pak často přijde první myšlenka na postřik. Jenže v té době se už kolem nich mohou pohybovat přirození nepřátelé. Slunéčka, zlatoočky, drobné parazitické vosičky a právě larvy pestřenek. Když člověk zasáhne příliš rychle chemií, nezničí jen škůdce, ale i ty, kteří by mu s nimi mohli pomoci. Larvy pestřenek nezlikvidují každou mšici v zahradě. Příroda takto nefunguje. Nejde o dokonalé vyhubení jednoho druhu, ale o držení rovnováhy. Když mají přirození predátoři prostor, mohou zabránit tomu, aby se mšice přemnožily do takové míry, že rostlinu výrazně oslabí.
Po období krmení se larva zakuklí. Zvenčí to může vypadat obyčejně. Jen drobná nehybná kukla někde na rostlině. Uvnitř ale probíhá obrovská proměna. Z měkké larvy se vytváří dospělý hmyz s křídly, očima, nohama a úplně jiným způsobem života. Z tvora, který lezl po listu a lovil mšice, se stane lehká pestřenka schopná viset ve vzduchu a přelétávat mezi květy. Meliscaeva auricollis obývá především listnaté a smíšené lesy, lesní lemy, světliny, parky, křovinaté okraje cest a rozlehlejší zahrady. Vyhovují jí místa, kde se střídá světlo a stín, kde jsou stromy, keře i bylinné patro. Sterilní prostředí jí příliš nenabídne. Krátce posekaný trávník bez květů, zahrada bez keřů nebo lesní okraj vyčištěný od všeho nepořádku může působit upraveně, ale pro podobný hmyz je chudý. Pestrá krajina naopak nabízí všechno, co pestřenka potřebuje. Květy pro dospělce, porosty s mšicemi pro larvy, úkryty, závětří i místa vhodná k odpočinku.
Když se dnes mluví o úbytku hmyzu, většinou si lidé první všimnou motýlů. Jejich zmizení je nápadné, protože jsou krásní a snadno si jich všimneme. Jenže stejně důležitý je i úbytek nenápadných druhů, které nemají tak silný hlas v lidské pozornosti. Pestřenky mezi ně patří. Potřebují kvetoucí rostliny, pestré okraje krajiny a místa, kde se mohou vyvíjet jejich larvy. Když tohle všechno mizí, mizí s tím i ony. Velkým problémem jsou také insekticidy. Člověk je často používá s představou, že zasahuje jen škůdce. Ve skutečnosti ale účinek bývá mnohem širší. Chemie může dopadnout i na opylovače, larvy užitečného hmyzu a další drobné organismy, které se v daném prostředí podílejí na rovnováze. U hmyzu je navíc všechno propojené. Když ubude drobných opylovačů, může to zasáhnout rostliny. Když ubude larev lovících mšice, mohou se škůdci snáze přemnožit. Když ubude hmyzu jako potravy, pocítí to ptáci i další živočichové. Možná se zdá, že jedna malá pestřenka nemůže nic změnit. Jenže příroda není složená z jednoho nebo dvou velkých hrdinů. Drží ji pohromadě obrovské množství drobných vztahů. Každý květ, který někdo opylí. Každá mšice, kterou uloví larva. Každý drobný hmyz, který se stane potravou pro ptáka nebo pavouka.
Teprve dohromady z toho vzniká celek, který považujeme za samozřejmý. Pomoci podobným druhům přitom není nijak složité. Někdy stačí nedělat příliš mnoho. Nesekat celou zahradu najednou. Nechat část trávníku vykvést. Vysadit rostliny, které dávají nektar a pyl. Nechat v rohu zahrady trochu divočejší místo. Nezasahovat postřikem hned při prvním výskytu mšic. Dát šanci slunéčkům, zlatoočkám, pestřenkám a dalším predátorům, aby udělali svou práci. Taková zahrada možná nebude vypadat jako dokonale uhlazený prostor z katalogu, ale bude živá. A živá zahrada má jinou atmosféru. Bzučí, šustí, kvete a mění se. Každý týden v ní člověk najde něco nového. Jednou motýla na dobromysli, jindy samotářskou včelu u hluchavky, pak drobnou pestřenku, která se zastaví ve vzduchu nad květem a vypadá, jako by přemýšlela, kam zamíří dál.
Meliscaeva auricollis nebude patřit mezi druhy, které lidé poznají podle obrázku na první pohled. Nebude mít popularitu čmeláka ani krásu velkého motýla. Přesto má v přírodě své pevné místo. Je neškodná, užitečná a zajímavá právě tím, jak nenápadně se podílí na životě kolem nás.
Zdroje:
https://www.novinky.cz/clanek/bydleni-zahrada-uzitecne-pestrenky-zafunguji-misto-postriku-40399052
https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/dva-nove-druhy-pestrenek-ve-faune-ceske-republiky.pdf
https://priroda-zahrada.cz/clanky/priroda/pestrenka/
https://www.treking.cz/priroda/pestrenkoviti.htm
https://plantiary.com/insect/meliscaeva-auricollis_4256.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Meliscaeva_auricollis
