Článek
Kdybychom hledali žraloka, který nejlépe vystihuje otevřený oceán, nebyl by to možná slavný žralok bílý ani mohutný tygří žralok. Byl by to spíš žralok modrý, latinsky Prionace glauca. Není sice největší nebo nejděsivější, ale jeho život je s otevřeným mořem spojený téměř dokonale. Je to tvor dálky, proudů, hluboké modři a dlouhých cest, které se odehrávají daleko od pobřeží, mimo dohled lidí.
Žralok modrý (Prionace glauca)
Na první pohled působí skoro elegantně. Má štíhlé protáhlé tělo, dlouhé prsní ploutve a zbarvení, které mu dalo jméno. Hřbet bývá temně modrý, boky světlejší a břicho bílé. Ve vodě tak splývá se svým prostředím způsobem, který je jednoduchý a geniální zároveň. Shora mizí v hlubině, zdola se ztrácí proti světlu hladiny. Právě takové zbarvení je pro život predátora v oceánu velkou výhodou. Žralok modrý není těžkopádný obr. Je to dokonale stavěný predátor. Jeho tělo je dlouhé, pružné a úsporné. Není to živočich, který se musí neustále rvát o každý metr prostoru. Je to predátor, který ví, že kdo chce přežít, nesmí plýtvat energií.
Většina lidí si žraloka automaticky spojí s pobřežím. S pláží, útesy, mělčinou, možná s filmovou představou ploutve, která se objeví někde kousek od koupajících se lidí. Jenže žralok modrý do téhle představy moc nezapadá. Je to žralok volného moře. Jeho svět nezačíná u břehu, ale daleko za ním, tam, kde už není vidět pevnina a hladina se táhne všemi směry až k obzoru. K pobřeží se sice někdy přiblížit může, hlavně v místech, kde hluboká voda sahá téměř až k pevnině. Není to ale žralok mělčin. Patří do otevřeného oceánu a právě tam tráví většinu života.
Vyskytuje se v teplých i mírnějších mořích, od Atlantiku přes Pacifik a Indický oceán až po Středozemní moře. Je to jeden z nejrozšířenějších žraloků vůbec, i když to neznamená, že je na tom dobře všude. Ve Středomoří je jeho situace mnohem horší než v řadě jiných oblastí. Žralok modrý má rád spíš chladnější vodu. Když se pohybuje v teplejších mořích, často mizí do větší hloubky, kde jsou podmínky příznivější. Nežije na jednom místě a nehlídá si malé území jako stálý domov. Je pořád na cestě. Přesouvá se za potravou, mění hloubku podle teploty a reaguje na oceán, který se neustále proměňuje. Jeho život není svázaný s jedním pobřežím, ale s nekonečným prostorem volného moře.
Na žraloku modrém je fascinující, jak samozřejmě se pohybuje v prostoru, který je pro člověka téměř nepředstavitelný. Oceán nám při pohledu z lodě může připadat prázdný, ale pro něj je plný stop. Teplota vody, proudy, pachy, tlak, magnetické pole Země, pohyb kořisti, to všechno tvoří mapu, kterou neumíme číst tak jako on. Satelitní sledování ukázalo, že modří žraloci podnikají dlouhé přesuny a jejich pohyb není náhodným blouděním. V některých oblastech se jejich chování mění podle dne a noci. V noci často tráví hodně času v mělčích vrstvách vody, zatímco přes den se mohou pohybovat hlouběji. Souvisí to pravděpodobně s kořistí, která sama migruje ve vodním sloupci. Takové každodenní střídání hloubek ukazuje, že žralok modrý nežije jen u hladiny, jak by se mohlo zdát. Jeho svět má více pater. V jednom patře se loví v noci, v jiném se přes den šetří síly, v dalším se hledá potrava, která se z temnějších hlubin vydává vzhůru.
Žralok modrý si v oceánu nemůže vybírat jako lovec, který má pořád prostřený stůl. Na širém moři jednou narazí na hejno ryb, jindy na olihně, jindy dlouho na nic. A podle toho také loví. Není vázaný na jediný druh kořisti. Bere to, co se v danou chvíli objeví a co se mu vyplatí pronásledovat. Velkou část jeho potravy tvoří hlavonožci, hlavně olihně. Právě ty jsou pro něj v mnoha oblastech velmi důležité. Vedle nich loví i různé ryby, menší žraloky a další živočichy otevřeného moře. Z výzkumů vyplývá, že v jeho žaludku se často objevují i druhy, které běžně žijí hlouběji pod hladinou. To napovídá, že žralok modrý není jen lovec horních vrstev oceánu, ale zasahuje do mnohem širšího a složitějšího světa.
Oceán pod hladinou totiž není prázdná modrá masa vody. V noci stoupají některé ryby a hlavonožci výš, přes den se zase stahují do hloubky. Žralok modrý se pohybuje v tomto proměnlivém prostoru a využívá příležitosti, které mu nabízí. Tím se stává součástí potravní sítě, kterou člověk většinou vůbec nevidí. Nejde jen o to, že větší živočich sežere menšího. Každý takový lov je kouskem mnohem většího dění. Ani samotný útok nemusí vypadat jako scéna z filmu. Žralok modrý se často nepřibližuje bouřlivě, ale spíš klidně a nenápadně. Pluje, sleduje okolí, šetří síly. V otevřeném moři není kam se schovat a není tam ani jistota, že další šance přijde brzy. Proto se nevyplácí zbytečně plýtvat energií. Důležitější než slepá dravost je trpělivost, dobrý odhad a správný okamžik.
Dlouhé prsní ploutve žraloka modrého nejsou jen ozdobou. Pomáhají mu při plavání podobně, jako křídla pomáhají kluzáku. Umožňují mu stabilní pohyb a úsporné překonávání vzdáleností. Kdyby byl robustnější a těžší, možná by působil hrozivěji, ale pro jeho způsob života by to nebylo výhodné. Dorůstá běžně několika metrů, přičemž velcí jedinci mohou přesáhnout tři metry. Přesto si zachovává štíhlý tvar. Velké oči napovídají, že zrak hraje při orientaci a lovu významnou roli, i když stejně jako ostatní žraloci využívá i další smysly. Na rozdíl od kostnatých ryb nemá plynový měchýř. Vznášení ve vodě mu usnadňují mimo jiné velká játra bohatá na tuky, ale pohyb zůstává pro jeho život zásadní. Žralok se musí neustále pohybovat. Neznamená to, že by nikdy neodpočíval, ale jeho existence je založená na pohybu.
Žralok modrý je živorodý. Samice neklade vejce na dno ani je nepřipevňuje k řasám. Mláďata se vyvíjejí uvnitř jejího těla a po určité době přicházejí na svět už jako malí, samostatní žraloci. Tento způsob rozmnožování je u žraloků velmi zajímavý, protože ukazuje, jak rozmanité jejich životní strategie jsou. Páření bývá u tohoto druhu drsné. Samci při něm samice koušou, což je u řady žraloků známé chování. Samice proto mívají silnější kůži než samci. Nejde o náhodu, ale o přizpůsobení způsobu rozmnožování, který by nám u tak elegantního zvířete mohl připadat překvapivě drsné. Žralok modrý mívá na žraločí poměry vysoký počet mláďat. Právě to mu zřejmě pomáhá snášet tlak prostředí lépe než druhům, které mají jen několik potomků. Neznamená to ale, že je nevyčerpatelný. I druh s početnějšími vrhy může začít mizet, pokud je dlouhodobě loven ve velkém množství. Mláďata po narození nikdo nevodí ani nechrání. Od prvních okamžiků jsou součástí oceánu se vším, co k tomu patří. Musí lovit, vyhýbat se větším predátorům a najít si své místo v prostoru, který je krásný, ale nemilosrdný.
Žralok modrý je dost velký na to, aby v člověku vzbuzoval respekt. Přesto nepatří mezi druhy, které by byly známé častými útoky na lidi. Už jen proto, že většinu života tráví daleko od míst, kde lidé běžně plavou. K setkání může dojít při potápění, na otevřeném moři nebo v souvislosti s lodními nehodami. Modří žraloci bývají zvědaví a mohou se přiblížit. Zvědavost žraloka ale neznamená totéž co úmysl člověka ulovit. Většina strachu ze žraloků vychází spíš z lidské představivosti než z reálných čísel. To ovšem neznamená, že je to neškodné zvíře. Je to velký predátor s ostrými zuby a člověk by se k němu měl chovat s respektem. Jen není třeba z něj dělat krvelačnou příšeru. Ve skutečnosti má člověk pro žraloka modrého mnohem větší význam jako hrozba než jako kořist.
Žralok se nemusí lovit schválně, aby z moře mizel po tisících. Často stačí, že se připlete tam, kde se loví něco jiného. Do sítí, na háky, do dlouhých šňůr natažených za tuňáky nebo mečouny. Pro rybáře je to vedlejší úlovek, skoro položka navíc. Pro oceán je to ale ztráta, která se při světovém rybolovu rychle nasčítá. Své dělá i cena žraločích ploutví. V některých částech světa se za ně pořád dobře platí, takže tlak na žraloky nezmizel ani tam, kde se pravidla zpřísnila. Na papíře může být ochrana přísnější než dřív, jenže moře je obrovské a kontrolovat všechno se nedá. U žraloků je navíc problém v tom, že ztracené kusy se nenahrazují tak rychle jako u mnoha běžných ryb. Rostou pomalu, dospívají později a jejich životní cyklus nejde uspěchat. Žralok modrý je v tomhle sice o něco odolnější, protože mívá víc mláďat než řada jiných žraloků. Jenže ani to není neomezená pojistka. Když se z moře bere víc, než se stačí vracet, začne se jednou propad projevovat i u druhu, který se dlouho zdál být všude.
Žralok modrý není jen zajímavé zvíře. Je to predátor, který pomáhá udržovat rovnováhu v otevřeném oceánu. Když z moře mizí velcí predátoři, nemusí být následky vidět hned. Oceán bude dál vypadat stejně modře. Jen se uvnitř začne měnit. Může se změnit početnost některých druhů kořisti, tlak na menší organismy, chování ryb i vztahy mezi druhy. U prostředí, které je tak složité a tak málo prozkoumané jako volný oceán, často ani přesně nevíme, jaké následky může ztráta jednoho predátora mít. Právě proto je žralok modrý dobrým příkladem druhu, který nesmíme hodnotit jen podle toho, zda je dnes ještě běžný. Běžnost může být klamná. Mnoho zvířat v historii lidé považovali za nevyčerpatelná, dokud nezačala rychle mizet.
Na žraloku modrém je zvláštní spojení krásy a tvrdosti. Jeho modré tělo, dlouhé ploutve a plynulý pohyb působí klidně, skoro až vznešeně. Ale za tím vzhledem je život postavený na dokonalém lovu, neustálém pohybu a přežití v prostředí, které nic neodpouští. Právě na něm je vidět, jak málo toho o oceánech pořád víme. Můžeme mít satelity, moderní lodě i vědce se špičkovou technikou, ale pod hladinou se stále odehrává obrovské množství věcí, které nikdo nevidí.
Zdroje:
https://www.britannica.com/animal/blue-shark
https://www.sharks.org/blue-shark-prionace-glauca
https://animaldiversity.org/accounts/Prionace_glauca/
https://www.floridamuseum.ufl.edu/discover-fish/species-profiles/blue-shark/
https://www.inaturalist.org/taxa/110361-Prionace-glauca
https://www.fisheriesireland.ie/fish-species/blue-shark-prionace-glauca
