Článek
Kavalír King Charles španěl patří k plemenům, která si na svého majitele dokážou pořádně zvyknout. Kdo ho má doma, nejspíš dobře zná situaci, kdy se pes zvedne z pelíšku pokaždé, když člověk odejde do vedlejší místnosti. Rád má přehled o všem, co se kolem něj děje, a pokud si může vybrat mezi odpočinkem o samotě a místem vedle svého pána, většinou dlouho neváhá. Někdy se člověku dokonce plete pod nohy tak vytrvale, že musí dávat pozor, aby o něj nezakopl. Přitom nejde o žádného pecivála, který by celý den jen prospal. Venku se rád proběhne, zajímá se o pachy v trávě a mnohdy se nechá zaujmout ptáky nebo jinými drobnými zvířaty. Po svých předcích si totiž uchoval něco z povahy loveckých španělů, ačkoli už po staletí slouží hlavně jako společník člověka. Jeho milá povaha a pěkný vzhled mu získaly oblibu daleko za hranicemi rodné Anglie. Před pořízením štěněte je ale dobré vědět také o nemocích, které toto plemeno trápí. Některé se objevují už v mladém věku a dokážou psovi i jeho majiteli pořádně zkomplikovat život.
Kavalír King Charles španěl
Malí španělé se v Anglii chovali nejméně od 16. století. Oblíbili si je hlavně šlechtici a příslušníci bohatších rodin, kteří si mohli dovolit držet psy pouze pro potěšení. Tehdy ovšem ještě neexistovala přesná pravidla určující, jak má takový španěl vypadat. Psi se mezi sebou docela dost lišili, někteří měli delší čenichy, jiní byli menší, mohutnější nebo měli jinak utvářenou hlavu. O jejich původu se navíc nedochovalo mnoho spolehlivých zpráv. Předpokládá se, že pocházeli z drobnějších loveckých španělů, kteří se časem dostávali do šlechtických domácností. Tam už nemuseli pracovat a jejich hlavním úkolem bylo dělat společnost. Podobní psi se chovali také v dalších evropských zemích a mezi panovnickými rody se často předávali jako dary. Je tedy možné, že právě tak se někteří předkové dnešního kavalíra dostali na britské ostrovy.
Asi nejznámějším milovníkem těchto psů byl anglický král Karel II. Stuart, který vládl od roku 1660 do roku 1685. Podle dobových zpráv choval několik malých španělů a jejich přítomnost v královských komnatách byla docela běžná. Psi ho údajně doprovázeli při odpočinku i při různých událostech na dvoře. Panovník se jim věnoval s takovým zaujetím, že si toho všímali také lidé z jeho okolí. Po Karlovi II. získal později své jméno King Charles španěl. S králem se pojí také známá historka, podle které měli jeho psi dovoleno vstupovat do všech veřejných budov, dokonce i do parlamentu. Ačkoli se tyto informace objevují v knihách o plemeni dodnes, žádný historický dokument potvrzující existenci podobného nařízení se nepodařilo najít.
Jak tehdejší španělé vypadali, můžeme alespoň přibližně zjistit ze starých obrazů. Drobní psi se totiž často objevovali na portrétech šlechtických rodin, kde seděli u nohou svých majitelů nebo je držely v náručí děti. Zachytil je také vlámský malíř Anthony van Dyck, který v první polovině 17. století pracoval pro anglický královský dvůr. Na jeho obrazech mají španělé delší čenichy, poměrně plochou hlavu a dlouhé osrstěné uši. Dnešním kavalírům se tak podobají mnohem více než pozdějším krátkonosým King Charles španělům. Během 18. a 19. století se ovšem začalo měnit, jakého psa lidé považovali za hezkého. Mezi společenskými plemeny přicházeli do módy jedinci s kulatější hlavou a výrazně zkráceným čenichem. Chovatelé na tuto poptávku reagovali a postupně začali upřednostňovat psy, kteří novým představám odpovídali. Původní dlouhonosí španělé tak pomalu ustupovali do pozadí. Koncem 19. století už se psi vystavovaní pod názvem King Charles španěl od těch, které známe ze starých maleb, značně lišili.
Na tento rozdíl upozornil až Američan Roswell Eldridge, který na začátku 20. století navštěvoval Anglii a zajímal se o španěly známé z historických portrétů. Chtěl najít psy, kteří by se jim podobali, jenže mezi tehdejšími výstavními jedinci se mu to příliš nedařilo. Rozhodl se proto nabídnout finanční odměnu chovatelům, kteří dokážou předvést původní typ španěla. V roce 1926 byla na slavné výstavě Crufts vypsána zvláštní soutěž pro psa a fenu, kteří měli vzhledem připomínat španěly z doby Karla II. Vítězové měli získat po 25 librách, což tehdy představovalo docela zajímavou částku.
Eldridgeho nápad několik chovatelů zaujal a postupně se začali věnovat obnově původního typu. Vyhledávali psy s delším čenichem, plošší lebkou a celkovým vzhledem podobným starým španělům. Jedním z nejdůležitějších jedinců byl pes Ann's Son, podle kterého byl v roce 1928 sestaven první plemenný standard. Ve stejném roce vznikl také samostatný chovatelský klub. Trvalo však ještě dalších sedmnáct let, než britský Kennel Club uznal kavalíra jako samostatné plemeno. Stalo se tak v roce 1945 a od té doby se Cavalier King Charles Spaniel a King Charles Spaniel chovají odděleně. Přestože mají společné předky, jejich vzhled se dnes liší hlavně tvarem hlavy a délkou čenichu. Označení Cavalier mimochodem připomíná stoupence krále Karla I., kteří během anglické občanské války stáli na straně monarchie.
Dospělý kavalír není nijak velký, ale rozhodně by neměl vypadat jako přehnaně jemný nebo křehký pejsek. Má mít pevné tělo, rovný hřbet, dobře utvářené končetiny a přiměřeně hluboký hrudník. Při pohybu by měl působit lehce a přirozeně, bez známek těžkopádnosti. Hmotnost se podle plemenného standardu pohybuje mezi 5,4 až 8 kilogramy. Přesná kohoutková výška stanovena není, většina dospělých psů však měří přibližně 30 až 33 centimetrů. Samci bývají obvykle o něco mohutnější než feny, ale rozdíly nejsou nijak zásadní. Hlava kavalíra má mezi ušima téměř plochou lebku a čenich přiměřené délky. Čenich musí být černý, oči velké, kulaté a tmavé. Neměly by ovšem příliš vystupovat, protože vypouklé oči jsou náchylnější k poranění. Oči dávají kavalírovi jeho typický výraz, který bývá pro mnoho lidí tak přitažlivý. Uši jsou nasazené poměrně vysoko a pokrývá je dlouhá srst. U některých dospělých jedinců vytváří opravdu bohaté závěsy, které při pohybu splývají podél hlavy.
Srst je jemná a na dotek hedvábná, místy může být lehce zvlněná. Nejdelší bývá na uších, hrudníku, končetinách a ocase. Štěňata však takto bohaté osrstění zpravidla ještě nemají. Srst jim dorůstá postupně a u některých psů získává konečnou podobu až kolem druhého nebo třetího roku života. Hodně přitom záleží na tom, jaké osrstění měli jejich rodiče a další předkové. Kavalír se podle standardu vystavuje v přirozené srsti, která se nemá výrazně upravovat stříháním. Plemeno se chová ve čtyřech barevných variantách. Nejznámější je pravděpodobně Blenheim, při kterém se na bílém podkladu nacházejí kaštanově červené plotny. Název pochází od anglického sídla Blenheim Palace, kde se podobně zbarvení španělé v minulosti chovali. S touto barvou se pojí také známá legenda o červené skvrně na temeni hlavy. Podle starého vyprávění měla vzniknout otiskem palce vévodkyně, která během čekání na zprávy z války držela březí fenku. Přestože jde pouze o pověst, označení Blenheim spot se pro tuto skvrnu používá dodnes.
Další barevnou variantou je trikolor, tedy kombinace černé, bílé a tříslové barvy. Pálení bývá dobře patrné nad očima, na tvářích a na dalších místech těla. Ruby označuje jednolitou červenou srst, zatímco black and tan představuje černého psa s výraznými tříslovými znaky. U těchto dvou barev nejsou žádoucí bílé skvrny. Všechny čtyři varianty jsou podle standardu rovnocenné a jejich obliba záleží hlavně na osobním vkusu.
Zbarvení Black and Tan
Kavalír je pes, který si k člověku dokáže vytvořit velmi silnou vazbu. Někteří jedinci se od svého majitele téměř nehnou a doprovázejí ho i při obyčejném přecházení z jedné místnosti do druhé. Když si člověk sedne, pes si většinou najde místo někde poblíž, a pokud má možnost, rád se uvelebí přímo vedle něj. Není divu, kavalíři byli po mnoho generací chováni jako společníci a lidská přítomnost je pro ně samozřejmostí. Většinou mají rádi pozornost a o společnost se dokážou hlásit docela vytrvale. K cizím lidem se obvykle chovají přátelsky a mnozí bez váhání přijdou i k úplně neznámému člověku, pokud jim nabídne pohlazení. Někteří sice dokážou štěkáním oznámit příchod návštěvy, ale skutečného hlídače v nich člověk hledat nemůže.
Podle plemenného standardu by měl být kavalír veselý, otevřený a neměl by projevovat agresivitu ani výraznou bázlivost. Mezi jednotlivými psy jsou však rozdíly. Někteří jsou živější a odvážnější, jiní dávají přednost klidnějšímu prostředí a při setkání s neznámými lidmi bývají zdrženlivější. V rodinách s dětmi se kavalíři často osvědčují, protože si rádi hrají a obvykle nemají problém s běžným domácím ruchem. U malých dětí je ale potřeba dávat pozor, aby se psem nezacházely příliš nešetrně. Kavalír sice nebývá nijak zvlášť křehký, ale neopatrné zvedání nebo tahání za dlouhé uši mu může snadno ublížit. Dospělí by proto měli na společné hry dohlížet a dětem vysvětlit, že pes není hračka, se kterou si mohou dělat, co chtějí.
S ostatními psy vycházejí kavalíři většinou dobře, zvlášť pokud byli od štěněte zvyklí na jejich společnost. Mnozí dokážou bez potíží žít také s kočkami, zejména když s nimi vyrůstali. U některých jedinců se však občas připomenou lovecké vlohy jejich předků. Při procházce mohou začít sledovat ptáky nebo se natolik zabrat do pachové stopy, že na chvíli přestanou vnímat, co se kolem nich děje. Velká přítulnost ovšem nemusí být za všech okolností výhodou. Kavalír, který je zvyklý trávit celý den se svým majitelem, nemusí dobře snášet několikahodinovou samotu. Někteří psi při odchodu člověka štěkají, jsou neklidní nebo se nedokážou uklidnit. Proto je rozumné učit štěně samotě už od začátku, nejprve na krátkou dobu a postupně odchody prodlužovat. Ani tak ovšem není kavalír nejlepší volbou pro člověka, který ráno odchází do práce a vrací se až večer, aniž by se během dne měl psovi kdo věnovat.
Výchova kavalíra obvykle nepřináší tolik starostí jako u některých tvrdohlavějších plemen. Tito psi se rádi učí, zvlášť když za správně splněný úkol následuje pochvala nebo něco dobrého. Citlivější jedinci však mohou špatně snášet křik a příliš tvrdé zacházení. Mnohem lépe funguje klidný přístup a krátké procvičování, při kterém pes rozumí tomu, co po něm člověk chce. Se základní výchovou je dobré začít hned po příchodu štěněte domů, protože některé návyky se později odnaučují podstatně hůře. Kavalír totiž nemusí být zdaleka tak poddajný, jak se na první pohled zdá. Pokud zjistí, že si dokáže vyprosit pamlsek dlouhým posedáváním u stolu, bude to nejspíš zkoušet znovu. Podobně rychle pochopí, že vytrvalým dožadováním může získat místo na pohovce nebo pozornost majitele. Není tedy dobré mu všechno odpouštět jen proto, že se na člověka dokáže tak pěkně podívat. I malý společenský pes potřebuje vědět, co si může dovolit a kde už má hranice.
Při procházkách se vyplatí pořádně procvičit přivolání. Kavalíři sice obvykle nemají potřebu vzdalovat se od svého člověka na velké vzdálenosti, ale zajímavý pach nebo pták vzlétající z trávy dokáže některé z nich pořádně rozptýlit. Pokud pes ještě nemá přivolání dobře zvládnuté, je bezpečnější ponechat ho na vodítku nebo dlouhé stopovací šňůře. Zvlášť to platí v místech, kde se pohybuje zvěř nebo kde hrozí vběhnutí do silnice. Co se týče pohybu, kavalír rozhodně nemusí trávit celé dny na pohovce. Zdravý dospělý pes si rád dopřeje delší procházku a mnozí zvládnou také několikahodinový výlet. Není ovšem potřeba zaměstnávat ho stejně intenzivně jako pracovní ovčácká nebo lovecká plemena. Většině kavalírů vyhovují pravidelné vycházky, během kterých mohou prozkoumávat okolí a trochu se proběhnout. Někteří se s chutí věnují také rekreačnímu agility, rally obedience nebo různým pachovým hrám. U starších psů a jedinců se srdečním onemocněním je samozřejmě nutné pohyb přizpůsobit jejich zdravotnímu stavu.
Na první pohled může kavalírova srst vypadat jako něco, co zabere spoustu času, ale její údržba nebývá nijak mimořádně složitá. Největší starosti dělají dlouhé jemné chlupy za ušima, v podpaží a na zadních stranách končetin, kde se snadno zacuchávají. Pokud člověk tato místa několik dní vynechá, mohou se vytvořit chomáče, které se pak špatně rozčesávají a psa nepříjemně tahají za kůži. Většinou stačí vzít několikrát týdně do ruky hřeben a srst důkladně pročesat. U psů s opravdu bohatým osrstěním je někdy potřeba česat častěji. S čím by měl budoucí majitel počítat, jsou chlupy v domácnosti. Kavalíři línají a jejich jemná srst se snadno zachytává na oblečení, čalounění nebo kobercích. Někdy línají výrazněji, jindy je chlupů méně, ale úplně bez nich domácnost nejspíš nebude. Koupání stačí podle potřeby, například když se pes při procházce pořádně ušpiní. Důležité je používat šampony určené pro psy a po koupání srst dobře vysušit, zejména v místech, kde je hustší.
Krásné trio a další barevné variety
Pravidelnou kontrolu potřebují také uši. Jejich dlouhé svěšené boltce mohou zhoršovat proudění vzduchu ve zvukovodu a u některých psů se pak snadněji objevují záněty. Pokud pes často třepe hlavou, drbe se za uchem nebo je z ucha cítit nepříjemný zápach, je na místě návštěva veterináře. Dlouhé osrstění uší může překážet také při krmení. Někteří majitelé proto používají úzké misky nebo ochranné návleky, aby si pes nenamáčel chlupy do potravy. Zapomínat by se nemělo ani na zuby. Kavalíři, podobně jako řada dalších menších plemen, mohou mít problémy se zubním kamenem a záněty dásní. Pravidelné čištění zubů je proto mnohem užitečnější než spoléhat pouze na různé dentální pamlsky. Kontrolovat je potřeba také drápy, oči a hmotnost psa. Kavalíři totiž často rádi jedí a někteří by si dali něco dobrého téměř kdykoliv. Pokud mají málo pohybu a dostávají příliš mnoho pamlsků, mohou poměrně rychle přibrat. Nadbytečná kila přitom zatěžují jejich srdce i klouby.
Kdo si chce pořídit kavalíra, měl by se ještě před výběrem štěněte dobře seznámit se zdravotními problémy plemene. Nejde totiž o několik vzácných chorob, které se objeví jen výjimečně. Především onemocnění srdce se u kavalírů vyskytují velmi často a někteří psi potřebují veterinární péči už v poměrně mladém věku. Zdravotní potíže mohou znamenat nejen vysoké náklady na léčbu, ale především trápení samotného psa, který by jinak mohl prožít mnohem delší a spokojenější život. Jednou z nejznámějších chorob je degenerativní onemocnění mitrální chlopně, označované zkratkou MMVD. Jde o postupné poškozování srdeční chlopně mezi levou síní a levou komorou. Chlopeň se časem přestává správně uzavírat a část krve se při každém stahu srdce vrací zpět do levé síně. Srdce tak musí pracovat za stále obtížnějších podmínek. U kavalírů se tato nemoc objevuje podstatně častěji než u mnoha jiných plemen a někdy bývá zjištěna už u mladších dospělých psů. Zpočátku přitom může probíhat bez jakýchkoliv viditelných obtíží.
Na problém často upozorní až srdeční šelest, kterou veterinář zachytí při poslechu. Později se může přidat rychlejší únava, horší snášení námahy, kašel nebo zrychlené dýchání. K posouzení stavu srdce se používá především echokardiografické vyšetření, při kterém veterinární kardiolog sleduje činnost chlopní a jednotlivých srdečních oddílů. U některých psů nemoc postupuje pomalu, jiným se stav zhoršuje rychleji. V pokročilých případech může dojít až k srdečnímu selhání. Právě proto mají pravidelné kontroly význam i u kavalírů, kteří zatím vypadají úplně zdravě. Nutno říci, že vyšetření musí skutečně provést zkušený kardiolog.
Další vážnou chorobou je syringomyelie, která souvisí s odchylkami ve stavbě lebky a oblasti, kde mozek přechází v míchu. U některých psů není v této části dostatek prostoru a dochází k narušení proudění mozkomíšního moku. V míše se pak mohou vytvářet dutiny naplněné tekutinou, které způsobují bolest a další neurologické potíže. Projevy přitom nebývají u všech psů stejné. Někteří se opakovaně škrábou v oblasti krku nebo ucha, někdy dokonce tak, že se tlapkou svého těla ani nedotknou. Jiní začnou být citliví na dotek, nechtějí skákat nebo se vyhýbají určitým pohybům. Syringomyelii lze vyšetřit pomocí magnetické rezonance, která ukáže změny v oblasti mozku a míchy. Nález však nemusí vždy odpovídat tomu, jak výrazné potíže pes má. Někteří jedinci mohou mít změny patrné na vyšetření, aniž by se u nich objevovaly závažné příznaky. Jiní naopak potřebují dlouhodobé podávání léků proti bolesti a další veterinární péči. V některých zemích se magnetická rezonance využívá také při vyšetřování chovných psů, aby chovatelé měli více informací o zdravotním stavu jedinců, které plánují zařadit do chovu.
U kavalírů má výběr chovatele opravdu velkou váhu. Zájemce by se neměl spokojit pouze s informací, že rodiče mají průkaz původu a získali několik výstavních ocenění. Mnohem podstatnější jsou výsledky jejich zdravotních vyšetření, především pravidelných kardiologických kontrol. Smysl má také ptát se na genetické testy, případná vyšetření magnetickou rezonancí a zdravotní stav dalších příbuzných. Některé choroby se totiž projeví až několik let po zařazení psa do chovu, takže informace o starších předcích mohou být velmi cenné.
Kdo si kavalíra pořídí nebo teprve jeho pořízení plánuje, měl by počítat s tím, že bude mít doma psa, který se rád účastní běžného rodinného života. Často chce být u všeho, ať už jde o odpočinek na pohovce, práci na zahradě nebo obyčejnou procházku. Není proto pro jeho psychickou spokojenost ideální, ho od vaší přítomnosti zrazovat.
Zdroje:
https://www.dogster.com/lifestyle/cavalier-king-charles-spaniels-pros-cons/
https://www.dogster.com/dog-breeds/cavalier-king-charles-spaniel-vs-king-charles-spaniel/
https://www.thesprucepets.com/cavalier-king-charles-spaniel-full-profile-history-and-care-4691143
https://www.petfinder.com/dogs-and-puppies/breeds/cavalier-king-charles-spaniel/
https://www.akc.org/expert-advice/dog-breeds/cavalier-king-charles-spaniel-history/
https://vetexplainspets.com/the-history-and-evolution-of-cavalier-king-charles-spaniels/
https://www.dogster.com/dog-health-care/cavalier-king-charles-spaniel-health-issues/
https://www.petful.com/dog-breeds/cavalier-king-charles-spaniel-health-lifespan/
