Článek
Některé věci člověk opravdu naplno pochopí až tehdy, když je sám zažije. A přesně to platí o práci v obchodě. Nezáleží na tom, co přesně prodáváte, jestli jsou to potraviny, oblečení, nebo třeba domácí potřeby. Vždycky se najde někdo, kdo se rozhodne, že otevírací doba pro něj neplatí. A zatímco se po dlouhém dni v práci klíží oči a počítají poslední minuty do konce směny, zákazníci vstupují na prodejnu s úsměvem a nulovým respektem ke skutečnosti, že obchod zavírá.
Lidé, co v obchodech pracují, se setkávají s různými typy zákazníků. Není to vždycky špatné, najdou se i milí, ohleduplní lidé, kteří se omluví, když přijdou na poslední chvíli a opravdu rychle si vezmou, co potřebují. Ale bohužel, často přicházejí i tací, kteří mají k ohleduplnosti daleko. Je skoro až fascinující, jak pravidelně se opakuje ten stejný scénář. Hodiny ukazují 19:58, obchod zavírá ve 20:00. Prodavači už mají nachystaný hadr, zametenou podlahu, v hlavě plánují, co si doma uvaří. A v tu chvíli se dveře rozletí a dovnitř vchází zákazník, jako by právě začal svůj den. Někdy ani neřekne „dobrý den“, jen se rozhlédne, pomalu, jako by měl celé odpoledne před sebou. Většina z nich nejspíš myslí na to, zda si takový zákazník za tak krátkou chvíli stihne vybrat to, co potřebuje.
Ano, je otevřeno ještě dvě minuty, ale to neznamená, že se někdo může nahrnout na poslední chvíli a dělat, že čas neexistuje. Lidé v obchodech jsou také jen lidé. Mají rodiny, mají nohy unavené po několika hodinách stání. Mají také nárok na své životy. Když přijde zákazník na poslední chvíli s jasným plánem a rychle něco koupí, není to problém. Ale většinou to tak nebývá. Často jde jen o to projít se, podívat se nebo se ještě porozhlédnout. Někdy dokonce zůstanou i více jak deset minut po zavíračce. A zaměstnanci pak stojí a čekají, zatímco doma už čeká rodina, povinnosti a zasloužený odpočinek.
Co je ale nejhorší, je ten postoj. Taková ta samozřejmost, se kterou někteří lidé přistupují ke všemu, co se týká obsluhy. Jako by za pultem nestál člověk. Jako by tam nebyl někdo, kdo celý den odpovídá na otázky, řeší reklamace, skládá zboží, a teď se těší na chvíli klidu. Často ani nepoděkují. Odejdou, když se jim zachce, aniž by uznali, že narušili něčí čas a něčí práci. A nejsmutnější je, že to není výjimka. Některé dny se to dá přejít s úsměvem, ale jindy už to opravdu hraničí. A přitom stačí tak málo, přijít včas a mít ohled. Zeptat se, zda to opravdu ještě stihne, nebo dokonce, světe div se, rozhodnout se přijít raději druhý den.
Jedna situace to krásně ilustruje. Přišla paní dvě minuty před zavřením a chtěla si „jen rychle projít celý sortiment“. Měla s sebou dítě, které se loudalo a hrálo si mezi regály, zatímco ona se ptala na každou druhou věc. Když jí prodavačka s úsměvem připomněla, že se prodejna uzavírá, řekla s naprostou vážností „No a? To je vaše práce, ne?“ V tu chvíli bylo jasné, že někteří lidé opravdu nevnímají, že za tím pultem stojí skutečný člověk, ne robot. Nedá se to nazvat jinak než arogancí a naprostým nerespektem.
Je pochopitelné, že někdy se to prostě stane. Zdržení v práci, kolona, dítě, které nechce z obchodu domů. Ale rozdíl je ve způsobu, jakým se člověk chová. Když někdo přijde pozdě, ale omluví se, je vděčný a rychlý, nezůstane po něm špatný pocit. Ale ti, kteří vchází jako králové, bez respektu, ti zanechávají nepříjemný dojem ještě dlouho poté, co zaměstnanci konečně zamknou dveře.
Takže prosím, a to platí pro všechny, kdo přicházejí do obchodů, mějte s prodavači trochu soucitu. Jsou to lidé. Mají své dny, své nálady a své bolesti. A přesto se snaží být tu pro vás s úsměvem. Ale i oni mají své limity. A když obchod zavírá, není to jen o tom stáhnout roletu. Je to o tom, že jejich den končí, stejně jako ten váš. Tak jim, prosím, dovolte jít domů. V klidu. Bez výčitek. A s pocitem, že i jejich práce má nějaké hranice.
Zdroje:
Autorský text a zkušenosti autorky a osob blízkých.
