Článek
Když se řekne včela, většina lidí si klasicky představí květ, nektar, pyl a nakonec med. Je to spojení tak samozřejmé, že nás ani nenapadne o něm pochybovat. Jenže v tropických pralesích Jižní Ameriky žije drobná černá včela, která se těmto představám vymyká téměř ve všem. Jmenuje se Trigona crassipes a patří mezi takzvané supí včely. Ne proto, že by supa připomínala vzhledem, ale proto, že její dělnice vyhledávají mrtvá zvířata a z jejich těl získávají látky potřebné k výživě kolonie.
Supí včela (Trigona crassipes)
Na první pohled vypadá zcela nenápadně. Je malá, tmavá, bez nápadných pruhů a rozhodně nepůsobí dojmem živočicha, který by dokázal vzbudit větší pozornost. Kdyby člověk viděl jedinou dělnici sedět na kůře stromu, nejspíš by ji zaměnil za obyčejnou bezžihadlou včelu nebo drobnou vosičku. Skutečná zvláštnost se ukáže teprve ve chvíli, kdy se několik desítek dělnic shromáždí na těle uhynulého zvířete. V takové chvíli se chovají úplně jinak, než bychom od včel čekali. Nepřilétají za sladkou šťávou a ani se náhodou nepřipletly k potravě určené pro mouchy a brouky. Na mrtvém těle jsou záměrně. Zakusují se do měkké tkáně, kusadly ji rozrušují a malé množství postupně přijímají. Neodnášejí velké kusy masa v nohách, jak by si člověk mohl představit. Materiál rozmělní, spolknou a do hnízda jej dopravují uvnitř vlastního těla.
Právě tato vlastnost z nich dělá něco zcela výjimečného. Většina včel potřebuje pyl. Je pro ně hlavním zdrojem bílkovin, tuků a dalších látek, bez nichž by nedokázaly vychovat larvy. Trigona crassipes však pyl jako hlavní bílkovinnou potravu nepoužívá. Jeho roli u ní převzala mrtvá živočišná tkáň. Nejde tedy o včelu, která si občas zpestří jídelníček kusem masa, ale o druh, jehož kolonie je na tomto zdroji skutečně založena. Takových včel známe jen několik. Trigona crassipes patří do úzké skupiny jihoamerických druhů, které se během evoluce specializovaly na mršiny. Jejich předkové byli, stejně jako předkové ostatních včel, příbuzní vosám. Ty často loví jiný hmyz a živočišnou potravu nosí svým larvám. Včely se ale kdysi vydaly jinou cestou. Kořist postupně nahradily pylem a nektarem a staly se neoddělitelnou součástí života kvetoucích rostlin.
U supích včel se část tohoto vývoje obrátila. Nevrátily se k aktivnímu lovu, ale znovu začaly využívat živočišný zdroj potravy. Tentokrát ne čerstvě ulovenou kořist, ale tkáň mrtvých obratlovců. Je to zvláštní návrat ke starému způsobu života, jen uskutečněný úplně jinak a v rámci dokonale organizované včelí kolonie.
Trigona crassipes, včela supí, žije v tropických oblastech Jižní Ameriky. Zaznamenána byla v několika státech amazonské oblasti, například v Brazílii, Peru, Kolumbii, Ekvádoru nebo Guyaně. Vlhký a teplý prales je pro její způsob života vhodný, zároveň ale není jednoduchým prostředím. Mrtvé tělo se zde rozkládá rychle a téměř okamžitě přitahuje množství zájemců. Ke každé mršině se brzy dostanou mouchy, mravenci, brouci, vosy a další živočichové, kteří ji dokážou využít. Pro včelu je tedy zásadní rychlost. Jakmile některá dělnice objeví vhodný zdroj, musí se na místo dostat i další. Jediný drobný jedinec by mnoho potravy nezískal a proti silnějším konkurentům by dlouho neobstál. Celá kolonie je však něco jiného. Včely si mohou předávat informace o nalezené potravě a během krátké doby se na místě objeví početnější skupina.
Taková scéna působí nezvykle. Na mrtvém pavoukovi, drobném savci nebo jiném zvířeti sedí černé včely, tlačí se mezi mouchami a kusadly zpracovávají měkké části těla. Přesto v jejich chování není nic chaotického. Každá dělnice plní stejnou roli, jakou u jiného druhu zastává sběračka pylu. Jen místo z květu získává potřebnou surovinu z místa, které si běžně spojujeme s rozkladem a zápachem. Na internetu se o podobných včelách často píše, že vyrábějí med z masa. Takové tvrzení zní působivě, ale skutečnost je složitější. Trigona crassipes stále potřebuje sladkou potravu a získává ji z rostlinných šťáv, zralých plodů nebo nektarů. Ta vytvářejí cukernatou tekutinu mimo vlastní květ, takže je mohou navštěvovat i druhy, které nejsou klasickými sběrači pylu.
Maso tedy nenahrazuje veškerou potravu. Nahrazuje především pyl jako zdroj bílkovin. Sladké rostlinné šťávy dodávají dospělým včelám energii, zatímco živočišná tkáň poskytuje látky potřebné k výživě larev. Označení masožravá včela proto není úplně přesné. Mnohem výstižnější je říci, že jde o včelu živící se mršinami jako hlavním bílkovinným zdrojem. Ještě složitější je to s údajným masovým medem. Včely neodkrajují kusy mršiny proto, aby je jednoduše uložily do nádoby a nechaly z nich vzniknout sladkou hmotu. Materiál prochází zpracováním už v jejich těle a po návratu do hnízda se s ním dále pracuje. Kolonie musí rychle se kazící tkáň proměnit v potravu, která je stabilnější a bezpečná pro larvy.
To není ale úplná maličkost. Hnízdo se nachází v teplém a vlhkém prostředí, kde by se nezpracované maso začalo velmi rychle rozkládat. Kdyby dělnice jednoduše nanosily dovnitř kusy mrtvého zvířete, pravděpodobně by ohrozily samy sebe i potomstvo. Jejich tělo, trávicí soustava, žlázy a zřejmě také mikroorganismy žijící v jejich útrobách proto musí zvládat něco, co běžná včela nepotřebuje. Právě vnitřní svět těchto včel dnes vědce velmi zajímá. U některých supích včel se ukázalo, že jejich střevní mikrobiom se výrazně liší od druhů živících se pylem. V trávicí soustavě mají bakterie, které mohou pomáhat se zpracováním živočišné potravy a se zvládáním prostředí plného mikroorganismů spojených s rozkladem. U Trigona crassipes ale ještě nejsou všechny podrobnosti stejně dobře prozkoumány, takže by bylo přehnané tvrdit, jak každý takový krok probíhá.
Jisté je, že dělnice nejsou jen nosiči masa. Přijaté živiny dále zpracují a část z nich předávají larvám prostřednictvím potravy připravené uvnitř plodových buněk. Larva se po vylíhnutí živí zásobou, kterou pro ni dělnice připravily ještě před uzavřením buňky. Proto musí být potrava dostatečně výživná a zároveň bezpečná. Nemůže se zkazit dříve, než ji larva spotřebuje. Kolonie jinak funguje podobně jako u dalších bezžihadlých včel. V hnízdě žije královna, velké množství dělnic a v určité době také samci. Dělnice stavějí plodové buňky, shánějí potravu, pečují o potomstvo, udržují vnitřní prostředí a brání vstup před vetřelci. To, že se živí mršinami, tedy neznamená, že by ztratily složité sociální chování typické pro včely.
Hnízda si zakládají v dutinách stromů a dalších chráněných místech. Vstup může být vytvořen z tmavé směsi vosku a rostlinných pryskyřic. Uvnitř se nachází plodová část, zásobní nádoby a různé přepážky a konstrukce, které pomáhají udržovat prostor uspořádaný. Některé kolonie mohou být velmi početné, i když přesné počty se mezi jednotlivými hnízdy liší.
Trigona crassipes patří mezi bezžihadlové včely. Její žihadlo je natolik redukované, že člověka nedokáže účinně bodnout. To ale neznamená, že je zcela bezbranná. Když se cítí ohrožená, může kousat kusadly, zachytávat se na kůži nebo ve vlasech a společně s dalšími dělnicemi vetřelce vytrvale obtěžovat. Některé bezžihadlové včely při obraně používají také lepkavé pryskyřice. Vzhledem k malé velikosti jednotlivce je opět nejdůležitější počet. Jedna včela mnoho nezmůže, ale rozrušená kolonie dokáže být velmi nepříjemná. Stejný princip ostatně využívá i při získávání potravy. Její síla nespočívá v mohutném těle ani v jedovatém bodnutí, ale ve spolupráci.
Zajímavé je, že Trigona crassipes nebyla pozorována jen na mrtvých obratlovcích. Přitahují ji také některé houby vydávající silný zápach připomínající rozkládající se maso. Tyto houby lákají hmyz, který jim pomáhá šířit výtrusy. Včely mohou olizovat jejich slizkou hmotu a využívat ji jako další zdroj potravy. I to ukazuje, že jejich svět není spojen s vůní květů, ale spíš s pachy kvašení, rozkladu a živočišných zbytků. V přírodě mrtvé tělo nepředstavuje odpad. Velmi rychle se stává potravou pro další organismy a jeho živiny se postupně vracejí do okolního prostředí. Každý živočich využije jinou část. Mravenci odnášejí drobné kousky, mouchy do tkání kladou vajíčka, brouci se živí masem i jiným hmyzem a supí včely si berou látky, které potřebují pro svou kolonii.
Je výsledkem velmi úspěšné specializace. V prostředí, kde o pyl soupeří obrovské množství druhů, našla jiný zdroj bílkovin. Tento druh bílkovin byl méně obvyklý, rychle se kazil a byl plný konkurentů, ale přesto představoval příležitost. Včely, které jej dokázaly najít a využít, získaly výhodu, a postupně se celý jejich způsob života této potravě přizpůsobil.
Na první pohled zůstává drobnou černou včelou. Nemá děsivý vzhled, nápadné zuby ani jedovaté žihadlo. Přesto se vydala jednou z nejneobvyklejších cest, jaké mezi včelami známe. Zatímco její příbuzné hledají rozkvetlé rostliny, ona pátrá po znamení, že někde skončil život jiného zvířete. Právě z něj totiž získá to, co její kolonie potřebuje k tomu, aby mohl začít další život.
Zdroje:
https://www.inaturalist.org/taxa/1099365-Trigona-crassipes
https://hashchand.wordpress.com/tag/trigona-necrophaga/
https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/00218839.2021.1917861
https://www.kabinetkuriozit.eu/masozrave-vcelky/
